Článek
V roce 1917 byla práce ve svítící továrně v Orange v New Jersey mezi mladými ženami velmi žádaná. Platili víc než trojnásobek toho, co nabízela běžná továrna, a místo dvanáctihodinové práce v prašném prostředí se pracovalo u čistého stolku. Malování světélkujících číslic na ciferníky hodinek se říkalo umělkyňování. Dívkám v United States Radium Corporation bylo kolem sedmnácti, osmnácti let. Přicházely z okolí, často na doporučení přítelkyň, a většina nastoupila bez jakéhokoli školení. Dostaly štětec z velbloudí srsti, malou mističku a krátkou instruktáž. Namočily štětec do barvy, špičku zaostřily rty a nanesly barvu na číslici. Pak to samé znovu. Den co den. Stokrát až tisíckrát. „Olízni, namoč, maluj.“
Hodinky s radiovými ciferníky byly tehdy nejen módní záležitostí, ale i válečnou nutností. Vojáci, letci i zdravotníci potřebovali spolehlivě zjistit čas ve tmě. Samozářící cifry lidé vnímali jako důkaz pokroku a vyvolávaly nadšení. Brzy uvěřili, že radium pomůže skoro na všechno. Léčilo prý rakovinu, omlazovalo pleť a posilovalo imunitu. Firmy prodávaly radiový krém, tonikum, tablety, dokonce i vodu obohacenou radiem. Žádný zákon v USA tehdy nereguloval, co se smí prodávat jako lék nebo kosmetika.
Dělnice pracovaly s barvou nazvanou Undark, složenou z radia, sulfidu zinečnatého a arabské gumy. Za každý namalovaný ciferník dostávaly asi jeden a půl centu. Když jich během směny namalovaly 250, vydělaly si přes 3,75 dolaru, na tehdejší poměry výrazně nadprůměrnou částku. Práce ale byla náročnější, než se zpočátku zdálo. Štětce po několika tazích ztrácely tvar a vedoucí proto instruovali dívky, aby je formovaly ústy. „Špičku zaostřete jazykem, půjde to rychleji.“ Žádná se nebránila. Říkali jim přece, že barva je bezpečná.
Pracoviště ve svítící továrně U.S. Radium v Orange v New Jersey
Po směně si dívky někdy natíraly nehty, aby jim svítily v kině. Jedna druhé namalovala zuby, jiná si ozdobila obličej. Byl to trend. Za dveřmi laboratoře ale platila jiná pravidla. Chemici používali olověné clony, kleště a masky. Snažili se vyhnout přímému kontaktu s radiem. Prezident firmy Arthur Roeder rozesílal lékařské komunitě texty o škodlivých účincích radia. Sám dobře věděl, jak je látka nebezpečná. Ale dívkám u stolů to nikdo neřekl.
První zdravotní potíže
Po několika měsících se u nich začaly objevovat nezvyklé zdravotní potíže. Přicházela únava, bolesti kloubů a začaly se jim uvolňovat zuby. Zpočátku to připomínalo chřipku nebo jiné běžné potíže, zubaři si ale všímali něčeho zvláštního. Po vytržení zubu se rána nehojila.
Mollie Maggia pracovala v továrně od roku 1917. Nejprve se jí uvolnil jeden zub, který brzy vypadl, krátce nato se přidaly další. Postupně jí začala odpadat celá čelist. Nedokázala jíst ani mluvit. V září 1922 zemřela. Bylo jí čtyřiadvacet let. Oficiální příčina smrti? Syfilis. Firma tvrdila, že Mollie žila nezdravě a že její smrt s prací nemá nic společného. Během následujících dvou let onemocnělo zhruba padesát žen a dvanáct z nich zemřelo. Příznaky byly podobné, průběh téměř stejný. Firma dál popírala, že by šlo o následek práce, a když si to některý lékař dovolil říct nahlas, firma zasáhla.
Mollie Maggia, jedna z prvních obětí otravy radiem
V roce 1924 firma požádala manžele Cecila a Katherine Drinkerovy z Harvard School of Public Health, aby prozkoumali továrnu v Orange. Zjistili, že továrna byla plná prachu radia a že pracovníci neměli žádnou ochranu. Cecil Drinker si byl jistý, že práce v továrně způsobuje zdravotní potíže. Prezident firmy Roeder s jeho závěry nesouhlasil a když Drinker ohlásil, že svá zjištění zveřejní, pohrozil mu žalobou. Drinker nakonec přesto publikoval zprávu. Měl totiž důkaz, že firma předložila New Jersey Department of Labor upravenou verzi jeho výzkumu s pozměněnými výsledky. To byl okamžik, kdy veřejnost dostala jasné důkazy, že firma vědomě lhala.
Soud
Grace Fryerová se v roce 1927 rozhodla firmu zažalovat. Žádný právník ji ale nechtěl zastupovat. Když Grace advokáta konečně našla, nemohla už téměř ani chodit. Vážila necelých čtyřicet kilogramů, měla zlomené kosti, otevřené rány a sotva mluvila. Firma po celou dobu tvrdila, že ženy nejsou nemocné kvůli radiu. Spor se nakonec uzavřel mimosoudní dohodou.
Grace Fryerová
Grace a čtyři další ženy dostaly jednorázově deset tisíc dolarů a roční rentu šest set dolarů. Vypadalo to jako vítězství, ale většina z nich už byla v té době těžce nemocná. Ještě předtím, než padlo rozhodnutí v New Jersey, vznikla v městečku Ottawa ve státě Illinois další továrna na hodinky, Radium Dial Company. Ženy tam nastupovaly bez jakéhokoli varování. Postupy byly identické a stejně tak výsledky.
Catherine Donohue začala pociťovat bolesti v roce 1925. V roce 1931 ji firma vyhodila. Jak později řekla novinám Rockford Register-Republic, „Kvůli mému kulhání jsem se stala problémem.“ V té době už nemohla chodit, jíst ani mluvit. Vážila necelých sedmadvacet kilogramů. Lékaři jí nakonec potvrdili otravu radiem. Rozhodla se tak firmu také zažalovat.
Soud probíhal přímo u Catherine doma, protože nemohla cestovat. Během procesu dostala od lékaře zprávu, že její stav je fatální. Nakonec padlo rozhodnutí ve prospěch žen, ale firma brzy přesunula svá aktiva do jiného státu, aby se vyhnula vyplacení odškodnění. Catherine zemřela ještě během soudního řízení. Vážila šestadvacet kilogramů. V roce 1978 bylo pro vědecké účely exhumováno tělo jedné z dívek, Peg Looneyové. Její tělo bylo tolik radioaktivní, že ho po návratu z laboratoře uložili do olověné rakve. Mnoho žen se žádného odškodnění nikdy nedočkalo. Některé zemřely dřív, než stihly podat žalobu. Jiné od soudního sporu odrazovali lékaři a právníci, kteří vystupovali jménem firmy. Až po těchto zkušenostech se začala měnit pravidla pro práci s nebezpečnými látkami a stát uznal nemoci vzniklé při zaměstnání. Výroba barev s radiem skončila v šedesátých letech. V Ottawě dnes stojí památník, který vznikl v roce 2011.
Interiér bývalé továrny United States Radium v Orange v New Jersey
