Padali z vesmíru a oslepli. Sovětský Sojuz zastavily 150 metrů před propastí šňůry padáku

Pátého dubna 1975 vynesl nosič Sojuz z prvního startovacího komplexu v Ťuratamu dvojici kosmonautů ke startu naplánovanému na 14:04:54 moskevského času. Vasilij Lazarev a Oleg Makarov spolu letěli o rok a půl dříve na Sojuzu 12. Oddělení prvního stupně proběhlo přesně podle plánu a doprovodil ho citelný pokles přetížení. Cílem byla orbitální stanice Saljut 4, na níž měla druhá expedice pracovat zhruba dva měsíce.

Zlom přišel kolem páté minuty letu, ve chvíli, kdy posádka čekala zážeh třetího stupně. Makarov si zapamatoval náhlé vypnutí motoru, houkání sirény a signál poruchy nosiče na řídicím panelu. Kabinou projel prudký záškub a pilotním prostorem se mihl sluneční záblesk. Než oběma došlo, že automatika spustila nouzové oddělení lodi od rakety, uběhlo několik vteřin. Lazarev do éteru vykřikl: „Avárie.“ Makarov opakovaně hlásil čas nehody: „V oblasti čtrnáct deset,“ tedy čtrnáct hodin a deset minut moskevského času.

Vyšetřování později ukázalo, co se v těch vteřinách odehrálo. Ve výšce zhruba 145 kilometrů se měly druhý a třetí stupeň nosiče od sebe oddělit. Ze šesti zámků, které je držely pohromadě, povolily jen tři. Motor třetího stupně se zažehl, ačkoli pod ním stále zůstával připojený druhý stupeň. Jeho tah zbývající zámky dolomil a odhodil druhý stupeň, jenže nečekané pnutí strhlo raketu z dráhy. O pár vteřin později řídicí systém odchylku vyhodnotil a spustil automatické nouzové přerušení letu. Záchranná věž byla v tu dobu už dávno odhozena, a tak automatika oddělila loď od nosiče a převedla návratový modul do nouzového sestupu. Kabina se od rakety odpoutala ve výšce kolem 180 kilometrů při rychlosti 5,5 kilometru za sekundu. Přesnou příčinu odhalil rozbor telemetrie. Nadměrné vibrace během stoupání sepnuly relé, které předčasně vyslalo povel k rozpojení zámků. Stejná závada zároveň přerušila vedení ke zbylým náložím. Sovětské úřady později označily celou událost jako „anomálii z 5. dubna“ a upřesnily, že vadný nosič byl staršího typu než ten, který se chystal pro připravovaný společný let Apollo–Sojuz.

Zatímco se kosmonauti pokoušeli spojit se zemí, beztíži v kabině vystřídalo přetížení. Návratový modul vstupoval do hustých vrstev atmosféry a chaotická rotace ho natočila tak, že aerodynamické síly místo obvyklého nadnášení tlačily kabinu dolů. Výsledkem bylo přetížení 21,3 G, výrazně za hranicí patnácti G, na kterou byla posádka připravena.

Lazarev svůj stav popsal později. „Začali jsme pociťovat plíživý a nepříjemný tah gravitace. Rostl rychle a mnohem prudčeji, než jsem čekal. Jakási neviditelná síla mě tlačila do sedadla a plnila mi víčka olovem. Dýchat bylo čím dál těžší.“ Oba muži dočasně ztratili zrak a měli blízko k bezvědomí. Podle instrukcí z výcviku se snažili křičet, aby tlaku ulevili, jenže z výkřiků zbylo jen sténání, jak si zapamatoval Makarov. Vidění se jim zúžilo do černobílého tunelu.

Jakmile přetížení konečně polevilo, muži uslyšeli rozvinutí padáku a pak náraz při dosednutí. Kabinou to zalomcovalo, než se stroj úplně zastavil. Otevřeli průlez a vylezli na horský svah pokrytý asi metr a půl hlubokou vrstvou sněhu. Ještě před zhruba jednadvaceti minutami startovali z Ťuratamu při teplotě pětadvacet stupňů nad nulou, teď je obklopoval sníh.

Modul dosedl na horu jménem Teremok-3 ve výšce 1200 metrů, jihozápadně od Gorno-Altajsku. Po strmém svahu se rozjel dolů a zastavil se pouhých 150 metrů od srázu. Šňůry padáku se zachytily o porost a zabránily dalšímu kutálení. Venku bylo sedm stupňů pod nulou.

Muži nevěděli, kde přesně přistáli, a měli ještě jiný důvod k obavám. Nouzové oddělení v této fázi vzestupu mohlo znamenat dopad na čínské území, s nímž Sovětský svaz od šedesátých let balancoval na hraně války. Lazarev proto spálil dokumenty k vojenskému experimentu, který měl na Saljutu 4 provádět. Šlo o pozorování z oběžné dráhy pouhým okem. Teprve ze střediska jim přes rádio potvrdili, že dosedli na sovětské půdě, stovky kilometrů od čínské hranice.

Z nouzové soupravy si kosmonauti rozdělali oheň na úlomku tepelné ochrany, který se při dopadu uvolnil od kabiny. Převlékli se do záchranných obleků a čekali. Až nad ránem se ukázalo, proč nešlo evakuaci provést hned.

Záchranáři byli přitom ve vzduchu už před startem. Iosif Davydov, veterán záchranné služby, letěl toho dne ve vrtulníku Mi-6. Když start proběhl a rozkaz k návratu na základnu nepřicházel, bylo posádce jasné, že se přihodila nehoda. Po hodině letu na východ posádka vrtulníku kosmonauty konečně našla. Skončili s kabinou kousek od srázu, ale byli naživu. Nad Semipalatinskem se však počasí zhoršilo, hustý sníh srážel viditelnost a na vojenském letišti panoval mráz sedmnáct stupňů pod nulou.

Nad místo přistání se stahovaly letouny An-12 a chystaly se vysadit padákem lékaře. Proti tomu se ale rázně postavil sám Lazarev, zkušený parašutistický instruktor. Vítr odhadoval na patnáct metrů za sekundu. „Nikdo se k nám nedostane a ještě někdo může zahynout. Nějak vydržíme do rána, kdy bude možné vylézt do vrtulníku,“ argumentoval. Operaci odložili. Celou noc se nad svahem střídaly stroje An-12, sledovaly malý oheň u kabiny a předávaly zprávy do Moskvy.

Ráno 6. dubna dorazil z Moskvy vrchní inspektor vrtulníkového létání, aby vedl záchranu. Makarov vypálil oranžovou světlici a pomohl pilotům určit směr větru, jenže vrtulník při pokusu zůstat nad místem náhle klesl a pilot musel manévr zrušit. Skupinu s vybavením proto vysadili na led řeky Uba pod horou. Následný pokus zdolat svah přímo skončil málem katastrofou. Nezkušení horolezci strhli lavinu, která celou skupinu okamžitě zasypala. Druhá skupina, která zůstala na ledu, všechny vyhrabala živé. Nakonec se nad místem bez potíží udržel menší vrtulník Mi-4 z nedaleké geologické průzkumné skupiny. Jeho posádka ale měla přísně zakázáno kosmonauty vyzvednout. Z kabiny se k mužům spustil lesník, který jim nabídl cigaretu z pouzdra ve své bundě. Víc udělat nemohl. Teprve po dohadování na různých úrovních armády a strany se nad svahem objevil vrtulník Sibiřského vojenského okruhu a lesníka i oba kosmonauty vytáhl na palubu.

Sovětská agentura TASS pak nezvykle přiznala selhání startu. Uvedla, že se nosič odchýlil od dráhy, což spustilo automatické oddělení lodi a návrat na Zemi, a že kosmonauti se vrátili na kosmodrom v pořádku. Přiznání bylo neobvyklé o to víc, že suborbitální balistický let se dal snadno utajit, na rozdíl od orbitální mise, kterou by po prvním obletu zachytily cizí radary. Sovětští činitelé se zřejmě obávali, že by během příprav společného letu s Američany mohly začít kolovat pověsti a otrávit atmosféru kolem chystaného startu. Ani oficiální ujištění ale nezabránilo fámám, že oba muži při nehodě zahynuli. Vedení je mělo zarazit tím, že Lazarevovi a Makarovovi nařídilo zahrát si fotbal s několika Američany. Zápas měl posloužit jako jasný důkaz, že jsou naživu.

Americké partnery Moskva ujistila, že společný let Apollo–Sojuz ponese přepracovanou verzi nosiče s jiným systémem oddělení stupňů, u něhož se stejná porucha podle sovětských konstruktérů opakovat nemohla. Neúspěšný start onoho dubnového dne nedostal v sovětském číslování samostatné označení mise. Číslo totiž dostávaly jen zdařilé lety, a tak se pro odlišení od úspěšného květnového startu Sojuz 18 v literatuře ustálila označení Sojuz-18-1 a Sojuz 18a.

Makarov se do vesmíru ještě vrátil, mimo jiné na Sojuzu 27 a T-3 ke stanici Saljut 6. Lazarev při sestupu utrpěl vnitřní zranění a po neúspěšné letové prohlídce v roce 1981 už do vesmíru nikdy neletěl.

Zdroje: russianspaceweb.com | rgantd.ru | nasa.gov | drewexmachina.com | americaspace.com | en.wikipedia.org