Petr Kostka: O první ženu přišel kvůli karmě. Pátou dceru má v Ugandě

Narodil se v roce 1938 v Říčanech u Prahy do rodiny kočovných herců Jiřího Kostky a Františky Skálové Wintrové. V rodném domě zůstali jen několik týdnů a během té doby ho stihli pokřtít v místním kostele svatého Petra a Pavla. K oltáři ho nesla babička Gusta. V křestním listu měl zapsané jméno Petr Pavel, ale v deseti letech mu babička řekla, že byl pokřtěn jen jako Petr. Vzal si pravítko a druhé jméno si škrtl.

Rodina se stěhovala z jedné štace na druhou, proto jejich jediným majetkem byly divadelní bedny s kostýmy. V rodině se hrálo divadlo už od poloviny devatenáctého století. Předek Hynek Mušek vystupoval už v roce 1835. Babička si zapisovala, co hráli a kolik dostali. Srdce v soumraku, koruna padesát. Někde šedesát haléřů, někde proškrtnuto. „Myslím, že si to vůbec dnes neumíme představit, co to bylo za chudobu. Za bídu. A za lásku k divadlu,“ říká Petr Kostka v dokumentu Petr Kostka – Štace mého života.

Od čtyř let ho vychovávala babička Gusta Wintrová. Divadelní bedny obdivoval už jako malý a v pěti letech mu jednu vyrobila v dětské podobě. Na téhle bedýnce dodnes sedává. „To je moje divadelní bedna, která mě provázela celý život,“ říká. U babičky žil do šestnácti let. Po její smrti se vrátil k otci do Plzně.

V sedmnácti poprvé vystoupil na velké scéně. Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni, hra Naši furianti, role hostinského syna. Měl přivítat sedláka slovy „Vítám vás“. Připravoval se, nechtěl herce vidět za scénou, aby ho mohl poprvé pozdravit až na jevišti. Přišla premiéra. Petr vejde a říká: „Vyndám vás.“ Tatínek, který v představení hrál Lízala, seděl v křesle s viržínkem a moc dobře věděl, co se v synovi odehrává. Po vystoupení mu šeptnul: „Si tvořil, viď?“ Ten večer si řekl: „Já to chcu dělat za každou cenu.“

Po maturitě v roce 1957 nastoupil na DAMU. Studium sice nedokončil, ale už během studií si ho všiml režisér Jiří Krejčík a obsadil ho do filmu Probuzení, kde hrál chuligána. Ve Vyšším principu pak přišla kontrastní role. V roce 1960 získal angažmá v Městských divadlech pražských. V Národním divadle hrál především klasický repertoár. Nakonec přešel do Divadla na Vinohradech. Ve filmu hrál jednoho ze studentů popravených za stanného práva po atentátu na Heydricha. Po této roli začal dostávat další filmové a divadelní nabídky. Divákům utkvěl v paměti jako zákeřný Carlos ve filmu Což takhle dát si špenát nebo jako strážmistr Šiktance v Četnických humoreskách. Hrál v seriálech Sanitka, Synové a dcery Jakuba skláře, věnoval se i dabingu zahraničních herců. Psychologická dramata střídal s komediálními rolemi.

Jeho první žena Ingrid zemřela ve třiceti letech a zůstaly po ní dvě dcery, Zuzanka a Helenka. V některých článcích se jako příčina její smrti uvádí autonehoda, Petr Kostka ale v dokumentu říká, že šlo o otravu kysličníkem uhelnatým ze špatně vyrobené karmy. Zuzance tehdy bylo jedenáct let, Helence šest, a on na obě zůstal sám. Petr se musel okamžitě vrátit k práci, aby měl z čeho obě dcery uživit.

V divadle se pak sblížil s hereckou kolegyní Carmen Mayerovou z Městských divadel pražských. Vzali se na začátku sedmdesátých let. Carmen měla dceru Kateřinu a společně vychovali i dceru Terezu, která se později vydala na hereckou dráhu a pracovala také jako moderátorka.

Jsou spolu přes padesát let a v rodině už slavili i zlatou svatbu. Jak sám Petr popsal jejich soužití: „Umíme věci pojmenovat, což se musí vždycky. Nenechat v sobě nic zamrznout. Týká se to všech profesí a všech párů. Hned s tím ven.“ Carmen k tomu dodala: „Ta okouzlující a omamující láska se přemění v něco jiného. Fáze se mění, protože život přinese chvíle těžší a složitější. Pak je nutné dbát na to, aby vás to nesešrotovalo. To znamená nezapomenout na sebe a najít si okamžiky, abyste byli spolu jen vy dva.“

V roce 2001 se Petr s Carmen rozhodli pro adopci na dálku. Vybrali si tříletou dívku Shamim z Ugandy. „Naše taková asi vlastně pátá dcera,“ řekl Petr. Před cestou se naučil několik vět v místním jazyce a vydal se přímo do její vesnice, kde byl jako jediný běloch. „Adopci na dálku jsem vzal zodpovědně. Všem jsem se tam totiž chtěl osobně představit a říct, odkud jsem a proč jsem za nimi přijel. Děti v Ugandě z toho byly nadšené,“ vzpomínal.

Do Ugandy se vydal celkem dvakrát. Po návratu sestavil osvětový program o adopcích na dálku a začal s ním objíždět české školy. „Umožnili jsme malé Shamim návštěvu školy a získat základní vzdělání,“ řekl na křtu knihy Dobrovolnice. Shamim je dnes dospělá žena a rodina Kostkových ji i po dvaceti letech stále podporuje. Dcera Tereza Kostková se k adopci na dálku přidala také a adoptovala holčičku z Indie. V té době říkala: „Já jsem za ní zatím nebyla, ale ráda pojedu, až bude můj syn Toník větší. Nechci ho o takový zážitek ochudit.“

V jednom rozhovoru Carmen řekla, že kdyby její manžel potřeboval milenku, byla by s tím srozuměná. Africkou dceru mu také schválila bez váhání. „Africké děti nelze zvát k nám, ale pokud chcete jet za nimi, zakázáno to není a já jsem byl moc rád, že jsem to viděl, a ještě víc mě těší, že jim alespoň nějak můžu pomoci,“ dodal Petr. Program adopcí na dálku tehdy nabíral na popularitě i díky známým osobnostem, jako byl právě Petr Kostka nebo Květa Fialová.

Za svou kariéru získal Cenu Thálie, nejprve v roce 2003 za roli Hermana ve hře Smíšené pocity a pak v roce 2018 za celoživotní činoherní mistrovství. V roce 2004 dostal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Nadaboval například postavu detektiva Hercula Poirota. Sám to ale vidí jinak. „Nikdy jsem nechtěl točit nějaký dokument o sobě. Protože taky nevím, kam by se měla zařadit taková věc. Neobyčejné životy? Já svůj život nepovažuji za neobyčejný. Ani svou práci nepovažuji za neobyčejnou,“ řekl.

Od otce dostal radu o pokoře k autorům a tuhle radu předává mladším hercům. V inscenaci Hrdinové starších rolí nosí hereckého kolegu na zádech a dělá kliky, publikum to baví a on sám zůstává v kondici. Herecký důchod pro něj neexistuje. Během covidu, v době uzavřených divadel, si poprvé vyzkoušel život běžného důchodce. „Ať chráněj starý lidi. A nás ať nechají pracovat,“ říkala tehdy Carmen. Dcera Tereza ještě poznamenala: „Vůbec si nepřipouštějí stáří, tudíž nepřipouští žádný slovo, jako je důchod.“

Divadelní bednu, kterou dostal jako malý od babičky, předal dceři Tereze. „Terezka je pokračovatel té naší herecké rodiny,“ řekl. Petr Kostka je dnes vícenásobným dědečkem a stále aktivně hraje. Spolupracuje i s vnukem na domácích filmech o totalitním režimu. Herectví popisuje jednoduše a bez okras: „Herec má hrát. A ne kecat. A už vůbec ne o sobě.“

Zdroje:

cs.wikipedia.org | novinky.cz | csfd.cz | encyklopedie.praha2.cz | blesk.cz | extra.cz | Dokument Petr Kostka - Štace mého života