„Porušil mé tělo a probodl mou duši.“ Stačilo pohlazení a 15letá Soraya skončila v Kaddáfího harému

Tripolis za sebou, poušť po stranách, Středomoří v dohledu. Syrta, Kaddáfího rodné město, leží asi pět set padesát kilometrů od libyjského hlavního města. Na začátku dubna roku 2004 se město chystalo na návštěvu samotného „Vůdce revoluce“. Kaddáfí vládl Libyi už pětatřicet let a jeho postavení v zemi bylo prakticky neomezené. Veřejně se prezentoval jako zastánce osvobozování žen a rád se nechával fotografovat se svou ženskou osobní stráží. V jedné ze syrtských škol se proto chystalo slavnostní uvítání a ředitel oznámil, že druhý den musí všichni přijít slavnostně oblečení.

V den Kaddáfího návštěvy vybrali deset nejhezčích studentek. Mezi nimi byla i Soraya, která stála v řadě v tradičním oděvu, s upraveným závojem. Vůdce přišel obklopen záblesky fotoaparátů, ženami v tmavých brýlích a tělesnou stráží. Soraya mu podala kytici. Kaddáfí jí vzal ruku a pohladil ji po hlavě. Francouzská novinářka Annick Cojean, která Sorayino svědectví o léta později zachytila v knize Gaddafi's Harem, popsala, jaký mělo toto gesto význam. Byl to signál. Kód pro bezpečnostní agenty. Gesto znamenalo jediné. Tuhle chci.

Ze setkání byla Soraya nadšená. Druhý den se ale všechno začalo vyvíjet jinak. Do kadeřnictví, které provozovala její matka, přišly tři ženy. Jedna z nich měla na sobě vojenskou uniformu. Matce řekly, že si Soraya vedla tak skvěle, že ji chtějí přizvat, aby Vůdci předala ještě jednu kytici. Matka se bránila. Jenže před domem už stálo auto a bylo jasné, že ženy neodjedou s prázdnou. Soraya nasedla a Syrta zmizela za obzorem. Auto ji odvezlo do tábora na poušti, kde stály karavany, stany a luxusní přívěsy. Čekaly tam i další dívky. V přívěsu seděl Kaddáfí v červeném křesle s dálkovým ovladačem v ruce. Podíval se na ni a rozhodil rukou, ať ji připraví. Vzali jí míry jako u krejčího, odebrali krev. Celé tělo jí oholili. Oblékli ji do odhalujícího bílého šatu a nalíčili ji tak, jak se ještě nikdy nelíčila. Pak ji odvedli do pokoje a zavřeli za ní dveře.

Na posteli už ležel nahý Kaddáfí. Soraya se pokusila utéct, ale jedna z žen ji chytila a zatlačila zpět. Posadila se na kraj postele. Kaddáfí se k ní naklonil a začal ji líbat. Soraya ztuhla strachem a odstrčila ho. Vyskočil a zařval, ať ji vychovají a potom mu ji přivedou zpátky. Druhý večer ji zbil a vzal si, co chtěl. Soraya to později Annick Cojean popsala slovy: „Porušil mé tělo, ale hlavně probodl mou duši. Dýka nevylezla ven.“ Po několika dnech padl rozkaz k přesunu. Konvoj zamířil do Tripolisu.

Sorayu převezli do Báb al-Azízíja, pevnosti uprostřed velkoměsta. Mezi místními kolovala historka o taxikáři, který u zdí komplexu zastavil kvůli píchlému kolu. Vojáci ho zastřelili. Sorayu zavřeli do pokoje v podzemí, bez jediného okna. Seděla v rohu se zavřenýma očima a poslouchala egyptskou hudbu z televize.

Kaddáfí potřeboval ženy i dívky každý den, v jakoukoli denní i noční hodinu, a kolem něj proto fungoval systém, který zajišťoval stálý přísun dalších dívek. Dívky se střídaly a ty zkušenější přesvědčovaly další, aby se podrobily, protože jiná možnost neexistovala. V přepychových místnostech komplexu se mezitím konaly večírky, kam Kaddáfí zval diplomaty, manželky vlivných mužů, herečky i studentky, a dívkám říkal, jak mají vypadat, jak tančit a jak se chovat.

Jedna z žen, která hrála klíčovou roli v tomto systému, se jmenovala Mabrouka Šerif. Kaddáfímu vyhledávala nové dívky z okolí, sama přitom prošla stejným peklem jako ony. Annick Cojean Sorayu po pádu režimu osobně vyzpovídala. Mabrouka jednou Sorayu varovala. „Ať půjdeš kamkoli, Muammar tě znovu najde. A zabije tě.“ Nešlo jen o potěšení samotného diktátora. Znásilňování bylo i promyšleným politickým nástrojem. Muhammad Aladží, bývalý ministr spravedlnosti libyjské prozatímní vlády, to popsal takto. „Buď budeš úplně maličký a budeš mě poslouchat, nebo znásilním tebe, tvou ženu, tvé děti. Znásilňování mu napřed sloužilo jako politická zbraň, pak je používal jako zbraň válečnou.“ Kaddáfí nutil Sorayu kouřit, pít alkohol a brát kokain. Přinutil ji sledovat pornografické filmy, fyzicky ji bil a ponižoval. Jednou během cesty po Africe předstírala, že je jí špatně, aby nemusela ke Kaddáfímu. Když ji pak uviděl plavat v bazénu, zbil ji znovu. „Vyšla jsem s oteklým obličejem a zavřeli mě do pokoje,“ popsala Soraya.

Více než čtyři stovky žen v přiléhavých uniformách, s pečlivě nastříhanými vlasy a nabarvenými nehty, které tisk nazýval Amazónkami, cestovaly s Kaddáfím po světě a přitahovaly pozornost novinářů. V roce 1981 dokonce tvrdil, že se rozhodl „zcela osvobodit libyjské ženy, aby je zachránil ze světa útlaku“. Nikdo tehdy nepředpokládal, že tato garda je z velké části skupinou žen, které prošly stejným osudem jako Soraya.

Libyjský psycholog Seham Sergewa, který po Kaddáfího smrti pracoval ve skupině vyšetřující sexuální zločiny, zaznamenal svědectví pěti z těchto strážkyň. Všechny potvrdily, že je Kaddáfí znásilnil. Musely u toho předstírat nadšení a nesměly projevit lítost. Často je také nutil přihlížet popravám. Soraya sama někdy uniformu oblékla a cestovala s konvojem po Africe. V roce 2007 stála na veřejných akcích s přísným výrazem. Ještě ten večer se snažila udělat všechno pro to, aby nemusela ke Kaddáfímu.

V říjnu 2011 přijela Annick Cojean do Tripolisu. Kaddáfí byl mrtvý, revoluce skončila. Ptala se na ženy. Kde jsou, co si myslí, hrály nějakou roli v revoluci? Téměř nikde žádná odpověď. „V Libyi se o znásilnění nemluví. Pro mnoho žen je to otázka života a smrti,“ řekla Cojean v přednášce na Ženevském summitu. Libyjská společnost je konzervativní a znásilněná žena přináší hanbu celé rodině.

Tehdy se Cojean poprvé setkala se Sorayou. Bylo jí dvaadvacet let a zrovna se vrátila z Tuniska, kde se ukrývala během posledních měsíců občanské války. Kaddáfího smrt sledovala v televizi. Sorayino svědectví novinářka ověřovala měsíce. Mluvila s dalšími ženami a hledala lidi, kteří Sorayu znali. Otcové záměrně nebrali dcery na velké společenské akce ani na svatby, jen aby se nedostaly do blízkosti Kaddáfího nebo jeho emisarů. Univerzitní profesoři, advokáti, lidé z Kaddáfího protokolu, důstojníci i generálové. Ti všichni o tom věděli. Mluvit ale znamenalo riskovat život.

V únoru 2013 přišlo překvapení. Na tripolském náměstí Mučedníků se shromáždily ženy a držely před sebou knihu Gaddafi's Harem jako transparenty. Požadovaly vyšetřování zločinů spáchaných na ženách. Ministr spravedlnosti Salah Marghaní nakonec připravil zákon, jímž Libye uznala oběti Kaddáfího znásilnění jako oběti válečné, s nárokem na penzi a sociální pomoc. Kaddáfí byl zabit rebely u Syrty a Soraya viděla jeho mrtvé tělo v televizi. Úleva se mísila se vztekem z toho, že Kaddáfí už nikdy nestane před soudem. Když se vrátila domů, zjistila, že je pro mnoho lidí ostudou rodiny. Rodiče to nesli velmi těžce a bratři by ji nejraději neviděli. Dívka ze Syrty, která jednou podala kytici a usmála se na Kaddáfího, se po návratu ocitla sama. „Ráda bych si vybudovala nový život v nové Libyi. Ptám se ale sama sebe, jestli to je možné.“

Zdroje: en.wikipedia.org | dailymail.co.uk | qantara.de | zoom.iprima.cz | bbc.com | kgou.org | genevasummit.org | independent.co.uk | zpravy.aktualne.cz | YouTube: Gaddafi’s Harem - The True Story of Soraya, kanál Echoes of Memories