Přišla o obličej, dítě i manžela. Helena Štáchová přesto říkala: „Měla jsem obrovsky šťastný život“

Byl rok 1984 a v Praze bylo sychravé, deštivé ráno. Helena Štáchová, herečka Divadla Spejbla a Hurvínka, seděla za volantem a jela přihlásit nové auto. Ulice byly prázdné a na semaforu měla zelenou, když se na křižovatce z vedlejší ulice vyřítil jiný vůz. „Odmrštil mě na chodník. Minula jsem asi o deset centimetrů elektrickou lampu. A pak do mě narazil znovu. Prolétla jsem předním sklem,“ popsala Štáchová v pořadu 13. komnata. Střepy z čelního skla jí zasáhly celý obličej. „Ta drobná sklíčka mi odřezala všechny měkké tkáně v obličeji. Nos, rty. Dlouho mi vyndávali střepy z očnic. Byla jsem slepá, krev se po mně řinula.“ V sanitce ještě před příjezdem do nemocnice myslela na manžela. Prosila záchranáře, ať mu zavolají a řeknou, že se jí nic nestalo. Že je jen pořezaná.

Operace trvaly hodiny a lékaři odstraňovali střep z očnice, přičemž hrozilo, že se při zákroku prořízne oční bulva. „Byla to velká bolest, strach a úzkost,“ vzpomínala Štáchová. První dva dny byly nejtěžší. „Byla jsem připravená na to, že budu slepá. Nejprve si člověk říká, že je báječné, že přežil.“ Její myšlenky se ale ubíraly jinam. „Ne, že neuvidím děti. Ale že neuvidím rosu na listu. Takové věci mě napadaly.“ Pak sundávali obvaz a v místnosti bylo světlo. „Uviděla jsem roh zářivky. To byl jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života.“ Poprvé se pak podívala do zrcadla. Nedokázala se na sebe podívat najednou, zkoumala svou novou tvář jen po částech. Každé oko mířilo jinam, hluboké rány byly sešité. Nos nebyl nos. Když se vrátila domů, šel a zakryl všechna zrcadla, aby se na ně nemusela dívat. Jakmile zazvonil zvonek, zalezla do kouta. „Bála jsem se otevřít pošťačce, aby neomdlela.“

Návrat mezi lidi nebyl dobrovolný, přišel v podstatě příkazem. Divadlo ji povolalo zpátky na jeviště a neptalo se, jestli se na to cítí. Žádné vyčkávání, žádné úlevy. Při hostování ve Vídni vyšla před plný sál a čekala, co přijde. „Ti lidé nic. Přijali mě, jaká jsem byla. A já si řekla: moje děti mě milují, můj muž mě miluje, mám práci. Co ještě chci?“

Jako malá dívka brečela v hledišti takovým vztekem, že ji rodiče museli odnést z představení. Hurvínek ji děsil. O desetiletí později mluvila hlasem Máničky, jedné z nejoblíbenějších postav divadla, a namluvila i Lízu Simpsonovou.

Miloš Kirschner byl o osmnáct let starší a v jejím životě byl už dávno před nehodou. Vzali se v roce 1972, Helena byla jeho třetí manželkou. „My jsme na sebe čekali dlouho,“ řekla Štáchová. Narodila se jim dcera, žila ale jen jeden den. „Byla to strašná rána. Dlouho jsem se rozbrečela, když jsem viděla kočárek.“ Později se jim narodily ještě dvě děti a na čas se všechno uklidnilo, jenže pak přišla nemoc. Kirschner onemocněl těžkou cukrovkou, přišel o nohu a skončil na vozíku. „Byl přivázaný na přístroje, neschopný mluvit. Byl to člověk, který měl v sobě tolik, ale nemohl to sdělit.“ Zemřel v roce 1996 a najednou zůstala sama, se souborem, se zaměstnanci, s dětmi a s divadlem, které po něm převzala.

„Zmocnila se mě hrůza. Ze dne na den jsem se musela naučit tolik věcí. Měla jsem strach i o rodinu.“ Situaci navíc zkomplikoval zdlouhavý právní spor o práva na Spejbla a Hurvínka. „Jejich požadavky byly takové, že by se divadlo muselo zavřít. My bychom to neuživili.“ Zdůrazňovala přitom vždy totéž: „Mně nejde o mě, ale o to, aby divadlo mohlo existovat dál. Aby mohlo hrát pro děti i dospělé a dělat lidem radost.“

Spor nakonec skončil a divadlo se přestěhovalo z Vinohrad do Dejvic. Odcházeli s obavami, jestli za nimi diváci přijdou. Přišli.

Zdravotní potíže se objevily v době největšího tlaku kolem soudů o divadlo. Cítila slabost, bylo jí pořád divně, ale nepřikládala tomu váhu. Pak přišla rutinní kontrola. „Šla jsem na banální kontrolu a dozvěděla jsem se ortel. Postavit se z vteřiny na vteřinu do situace, že se loučíte se životem, to je hrozný šok.“ Na tu cestu z nemocnice nikdy nezapomněla. „Měla jsem pocit, že se loučím se vším kolem sebe. S každým stromem, s každou cestou. Všechny věci byly jako perokresba.“

Chemoterapie bolela. „Někdy vás bolí celý člověk. Nemůžete jíst, mluvit, všechno vás bolí.“ Vlasy jí začaly zůstávat na polštáři, a tak si je nechala ostříhat. V té době šla s dcerou do lesa. Pod jedním stromem ležel zmoklý kus papíru. Zvedla ho a stálo na něm: „Chceš-li žít dál, ať někdo zvedne ze země tři listy a hodí ti je přes rameno.“ Dcera ji pak listy zaházela. „Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Tak třeba to bylo kouzlo,“ říkala.

Oporou byl partner Zdeněk. Prosila ho, ať odejde, přesvědčená, že ho s ní čeká jen další utrpení. Přesto zůstal. „On je moje životní jistota,“ říkala. Příběh nemoci promítla do knihy Život na nitích, psané původně pro děti a pro přátele divadla, která nakonec dostala jinou podobu. Překládal ji německý novinář, jehož osud se s jejím protnul. Sám prodělal rakovinu, rukopis četl a překladu se ujal. V půlce práce se mu nemoc vrátila, přesto chtěl rukopis dokončit. Dokončil ho a krátce poté zemřel.

Na hudební stanici MTV se mezitím objevil Spejbl, aniž by o tom kdokoli z divadla věděl. Někdo koupil loutku jako suvenýr a natočil s ní hudební klip. Tvůrci se omluvili, že netušili, co vlastně použili, a požádali o možnost klip ponechat. „Vystupoval tam v ženských šatech a zpíval nějaký hip hop či co. Mně se to tak líbilo, že jsem si řekla, že mu to nemůže ublížit,“ řekla. Povolila jim to bezplatně a bez nároků.

„Já mám vlastně obrovsky šťastný život. Přes to všechno.“ Za sebou měla nehodu, ztrátu dítěte, smrt manžela, soudy o divadlo i rakovinu. „Kdybych byla pořád jen ve štěstí, byla bych asi dost plytký člověk.“ Helena Štáchová zemřela 22. března 2017, čtyři dny po svých dvaasedmdesátých narozeninách. Máničku po ní převzala dcera Denisa, Hurvínka a Spejbla už dříve Martin Klásek. Její hlas zůstal v nahrávkách i v dabingu Lízy Simpsonové.

Zdroje: cs.wikipedia.org | ct24.ceskatelevize.cz | divadlo.cz | vasepraha.eu | echo24.cz | Česká televize: 13. komnata Heleny Štáchové, ceskatelevize.cz, 2006 | Česká televize: Před půlnocí – Helena Štáchová, 2. července 2007