Článek
V létě roku 1940 se před nenápadnou budovou japonského konzulátu v Kaunasu tísnily stovky uprchlíků. Čekali celé dny, rodiny často i několik týdnů. Mluvili polsky, litevsky nebo jidiš. Jakmile se otevřely dveře, tlačili se dopředu, padali na kolena a líbali mu boty. Chiune Sugihara pro ně představoval jedinou šanci. Stál u okna kanceláře a díval se na ně. Víza jim jako konzulární úředník vydat nesměl.
Sugihara nebyl idealista. Pocházel ze středostavovské rodiny v prefektuře Gifu a otec z něj chtěl mít lékaře. Medicínu studovat nechtěl, u přijímacích zkoušek proto záměrně neuspěl a na papír napsal jen své jméno. Místo medicíny studoval na univerzitě Waseda angličtinu, později také ruštinu a němčinu. Díky tomu ovládal několik jazyků a v diplomatické službě se brzy podílel na důležitých jednáních. V Mandžusku vyjednával se Sověty o severomandžuské železnici. Patřil k úředníkům, kteří znali hierarchii a respektovali ji. V roce 1939 nastoupil jako vicekonzul do Kaunasu, kde sledoval sovětské a německé jednotky a předával zpravodajské informace do Tokia.
Po obsazení Polska nacisty v září 1939 utekly desítky tisíc Židů na východ. Sovětský svaz anektoval východní část Polska a postupně pohltil pobaltské státy. V létě 1940 padla Litva a zahraniční konzuláty dostaly příkaz zavřít. Nizozemský konzul Jan Zwartendijk začal v červenci vystavovat potvrzení, že pro Curaçao, nizozemskou kolonii v Karibiku, není potřeba vstupní vízum. Bez průjezdního víza přes Japonsko se tam ale nikdo nedostal. Kaunas se tak stal poslední možností.
Třikrát zamítnuto
Japonské ministerstvo zahraničí stanovilo pro vydávání průjezdních víz jasná pravidla. Žadatel musel mít konečné cílové povolení, dostatek peněz na cestu a doklad, že projede Japonskem v co nejkratší době. Většina uprchlíků nesplňovala ani jednu z těchto podmínek. Curaçao nebylo skutečným cílem, ale nouzovým řešením.
Sugihara poslal 11. července žádost do Tokia s prosbou o výjimku z pravidel pro vydávání průjezdních víz. Ministerstvo zahraničí odpovědělo zamítavě. Po další žádosti přišla stejná odpověď. Třetí pokus už Tokio uzavřelo upozorněním, že další dotazy jsou zbytečné. Pravidla platí, víza se nevydávají. Konzulát měl zavřít do konce srpna.
Sugihara věděl, co mu hrozí. Pomoc znamenala porušit rozkazy, odmítnutí připravit uprchlíky o šanci přežít. Pro japonského diplomata bylo porušení rozkazů sotva představitelné. Zeptal se manželky Yukiko, co si o tom myslí. Řekla mu, že musí rozhodnout sám, protože ona nechce rozhodovat o životech cizích lidí. Sugihara pak seděl v kanceláři a díval se na frontu venku. Nebyla to čísla, ale rodiny s dětmi. Dvacátého třetího července 1940 začal psát víza bez souhlasu Tokia.
Patnáct hodin u stolu
Sugihara psal víza ručně. Každé muselo obsahovat jméno, datum narození, národnost, číslo pasu, razítko a podpis. Seděl v kanceláři od rána do večera a po patnácti hodinách měl křeče v ruce. Nestíhal se najíst. Manželka mu masírovala prsty, aby mohl pokračovat. Fronta venku neubývala. Mnozí z těch, kdo čekali, neměli v pořádku dokumenty, některé pasy byly poškozené nebo neúplné. Sugihara psal víza i pro ně. Ministerstvo zahraničí opakovaně nařizovalo uzavření konzulátu, Sugihara žádal o prodloužení a dostal několik dní navíc, později ještě další týden. Ke konci srpna už jednotlivá víza nevypisoval, ale zapisoval více jmen na jeden dokument.
Průjezdní vízum vystavené Chiunem Sugiharou v Kaunasu
Prvního září se konzulát zavřel, víza ale psal ještě ten den v hotelu. Druhého září ho odvezli na nádraží. Vlak měl odjet do Berlína, kde pokračoval v diplomatické službě. U vlaku stáli lidé, kteří už nestihli získat vízum, drželi pasy nad hlavami a volali na Sugiharu. Seděl u otevřeného okna a psal, manželka mu razítkovala papíry a syn Hiroki podával další. Při odjezdu vlaku ještě z okna házel podepsaná a orazítkovaná víza, která už nestihl vypsat. Některé zachytili lidé na nástupišti, jiné spadly na koleje. Podle odhadů vystavil přes 2100 víz, řada z nich byla rodinná. Celkový počet zachráněných se pohyboval mezi šesti a deseti tisíci lidí.
Cesta na východ
Ti, kdo dostali Sugiharova víza, odjížděli Transsibiřskou magistrálou na východ. Cesta trvala týdny, vlaky byly přeplněné a lidé spali i na zemi. Na přelomu let 1940 a 1941 dorazili do Vladivostoku, odkud pokračovali lodí do japonského přístavu Tsuruga. V Japonsku musela většina uprchlíků čekat několik týdnů, než jim místní úřady zkontrolovaly dokumenty. Odtud se část dostala do Šanghaje, další do Austrálie nebo Palestiny. Někteří zůstali v Japonsku až do konce války. Ne všichni přežili, ale ti, kdo víza získali, dostali šanci.
Chiune Sugihara s rodinou před japonským konzulátem v Königsbergu
Zatímco zachránění putovali Asií, Sugihara pokračoval v diplomatické službě v Berlíně. Po válce se vrátil do Japonska a ministerstvo zahraničí ho v roce 1947 propustilo. Oficiální důvod nikdy jasně nevysvětlilo. Jeho diplomatická kariéra tím skončila. V dalších letech se živil jako obchodník a poté pracoval ve firmě vyrábějící žárovky. O Kaunasu s nikým nemluvil. Ani jeho synové o tom téměř nic nevěděli. Tokio se k jeho jednání dlouho nehlásilo, protože pro japonský stát představovalo porušení rozkazů.
V 60. letech začali někteří zachránění uprchlíci pátrat po japonském konzulovi, který jim vystavil víza. Pamatovali si jeho tvář, ale jméno si vybavil jen málokdo. V Litvě totiž používal čínské znění svého jména Sempo. V roce 1968 jeden z uprchlíků našel Sugiharovu adresu a navázal s ním kontakt. O rok později Sugihara na pozvání zachráněných navštívil Izrael, kde se setkal s rodinami, které zachránil. Viděl jejich děti i vnuky. Teprve tehdy pochopil rozsah toho, co udělal. V roce 1985 mu izraelský památník Jad va Šem udělil titul Spravedlivý mezi národy, jako jedinému Japonci v historii. Sugihara zemřel v roce 1986 ve věku šestaosmdesáti let.
Pamětní síň Chiune Sugihary v japonském Yaotsu
Dnes žije čtyřicet až sto tisíc potomků těch, kdo dostali Sugiharova víza. Rozptýlili se po celém světě. Po jeho smrti začala manželka Yukiko mluvit o tom, co během války udělal. Japonsko ho oficiálně ocenilo až v 90. letech. Dodnes není jeho příběh v Japonsku tak známý, jak by mohl být.
Sám k tomu řekl jen tohle: „Možná měl můj otec pravdu, že jsem se měl stát lékařem. Ale alespoň takhle jsem pomohl.“
Zdroje: en.wikipedia.org | nippon.com | encyclopedia.ushmm.org | yadvashem.org | apjjf.org
