Článek
Bajkonur, 24. října 1960. Plně natankovaná raketa R-16 stojí na rampě číslo 41 a v nádržích má desítky tun toxických pohonných látek. Pouhých pár metrů od ní sedí na skládací židli maršál Mitrofan Nedělin. Za třicet minut exploze zabije desítky lidí. Nedělin měl být v bezpečném bunkru, ne pár kroků od rakety plné jedovatého paliva. Ještě před výbuchem se kapitán Ivan Muraško pokusil přes pobočníka dostat maršála z rampy. Ten však odpověděl: „Co mu mám říct, co můžu dělat? Vždyť je to maršál!“ Nikdo z personálu se neodvážil maršála z rampy vykázat.
Poruchy na R-16 se vršily od prvního dne příprav. Už 23. října začalo z nádrží unikat palivo a večerní zkrat zničil klíčový přepínač v řídicím systému. Postup pro takovou situaci připravený nebyl. Technici proto po setmění opravovali elektrické spoje rovnou na plně natankovaném stroji. Porušovali tím bezpečnostní pravidla a rovnou u toho sepisovali nové provozní postupy, aby jejich počínání mělo úřední krytí.
R-16 patřila k nové generaci sovětských mezikontinentálních střel. Měla zasáhnout cíle za oceánem a být připravena k odpálení na rozkaz. Šéfkonstruktér Michail Jangel proto zvolil hypergolické pohonné látky, které se při vzájemném kontaktu samy vznítí. Raketa se díky nim mohla připravit ke startu za pouhých dvacet až třicet minut. Datum startu se přitom striktně řídilo stranickým kalendářem. R-16 měla vzlétnout před 7. listopadem 1960, na počest výročí bolševické revoluce.
Nikita Chruščov. Symbol sovětského tlaku na rekordy
Zatímco Nikita Chruščov v projevu v OSN mluvil o síle sovětských ozbrojených sil a chlubil se, že rakety vznikají „jako klobásy ze stroje“, na Bajkonuru stál jediný zkušební prototyp. Ani po vážných poruchách se stroj nesměl vrátit do haly. Nedělin osobně hlásil Brežněvovi postup příprav. Odklad se v té chvíli nepřipouštěl.
Palivo na rampě
Nesymetrický dimethylhydrazin a okysličovadlo na bázi oxidů dusíku byly vysoce toxické a extrémně korozivní. Sovětští vědci jim přezdívali ďáblův jed. Při hoření navíc uvolňovaly jedovaté výpary. Bezpečnostní předpisy byly jednoznačné. Při úniku nebo technické závadě se měly práce na rampě zastavit a opravy provést mimo natankovaný stroj. Taková oprava by znamenala nejméně měsíc zdržení. Vojenští zástupci navrhovali zjistit zdroj závady a v krajním případě poslat raketu zpět do závodu. Nedělin odvoz z rampy odmítl slovy: „V jaderné válce nebude na takové věci čas!“ Na rampu byl přidělen voják, který zachycoval unikající palivo do kbelíku a vyléval ho rovnou do pouště. Nedělin na odpalovišti zůstal. Týmy přestaly čekat na výsledky předchozích kroků a začaly pracovat současně. Na rampě nebo v její blízkosti se v tu chvíli tísnilo přibližně dvě stě lidí.
Výbuch
Zhruba třicet minut před startem operátor manuálně protáčel řídicí spínač do neutrální polohy. Přitom nechtěně projel přes funkční pozici a spustil zapalovací sekvenci motoru druhého stupně. Pojistky proti předčasnému zážehu byly kvůli probíhající kontrole elektrického systému vypnuté a přerušený odpočet z předchozího dne navíc zanechal palivo těsně u motoru. Druhý stupeň se vzňal přímo na rampě a proud spalin zamířil dolů do nádrže okysličovadla prvního stupně, která okamžitě prohořela. Vzápětí explodovala i sousední palivová nádrž, raketa se roztrhla a do okolí vytrysklo sto třicet tun hořícího paliva a toxických plynů.
Teplota v centru požáru dosáhla tří tisíc stupňů. Lidé na montážních lávkách vzplanuli během několika sekund, zatímco další padali šest metrů dolů na betonovou plochu obehnanou ostnatým drátem. Kdo nezemřel při dopadu, uvázl v ostnech plotu. Ostatní se pokoušeli utéct přes čerstvě zalitý asfalt, ten se však pod nimi tavil a mnozí se tak udusili jedovatými výpary dřív, než se dostali za plot. Maršál Nedělin a zástupce šéfkonstruktéra Lev Berlin stáli v tu chvíli pouhých patnáct metrů od paty rakety.
Pozůstatky odpalovací rampy č. 41
Hasicí zařízení stálo padesát metrů od rampy a exploze ho zasáhla mezi prvními. Záchranáři a lékaři na odpaloviště podle tehdejších směrnic nesměli a nejbližší další pomoc se nacházela tisíc kilometrů daleko. Během první minuty tak neexistovala sebemenší šance zachránit kohokoliv v okruhu sto metrů. Evakuace zraněných začala až téměř tři hodiny po výbuchu, jakmile plameny částečně polevily.
Letecká nehoda na papíře
Mrtvé sčítali až po uhašení požáru a přesný počet obětí se v historických dokumentech liší. Spodní hranice uvádí 92 mrtvých, horní odhady stoupají ke 165. Vnitřní zpráva CIA z roku 1965 pracovala s číslem až tři sta, sami autoři však tento údaj označili za nejistý odhad. Šéfkonstruktér Michail Jangel vyvázl bez zranění jen proto, že ho minuty před výbuchem generál Mrykin přesvědčil k odchodu do bunkru. Zapálit si cigaretu mohl až tam. Na zničené ploše zůstala těla, která šlo jen stěží identifikovat. Oheň spálil oblečení i vlasy a mrtví měli podle pozdějších popisů barvu slonoviny. Maršála Nedělina vyšetřovatelé identifikovali pouze podle zbytků jeho Zlaté hvězdy, tělo konstruktéra Borise Konopleva určili kolegové podle jeho vysoké postavy. Ostatky mnoha dalších pracovníků nebylo možné rozpoznat vůbec.
Maršál Mitrofan Nedělin
Dne 25. října 1960 zveřejnila agentura TASS krátké oznámení, podle něhož zahynul maršál Mitrofan Nedělin v důsledku letecké nehody. Pohřeb se konal 27. října na Rudém náměstí v Moskvě. Jméno Bajkonur ani R-16 v textu nefigurovalo a desítky mrtvých techniků a vojáků nebyly zmíněny vůbec. Jinou verzi nedostaly ani rodiny obětí, kterým úřady poslaly oznámení, že jejich blízcí zahynuli při stejném neštěstí jako Nedělin. Skutečné okolnosti stát zatajil. Zraněný technik Ivan Koval nesměl o nehodě mluvit ani s ošetřujícími lékaři. Záběry kameramana Valentina Anochina úřady okamžitě zabavily. Brežněvův vyšetřovací tým nejhorší snímky hořících těl vystříhal a zbývající materiál uzamkl v archivech na třicet let.
Památník Michaila Jangela a jeho rakety R-16 na Bajkonuru
Americké služby měly pochybnosti o sovětské verzi už v říjnu 1960, protože záznamy o leteckém neštěstí v Sovětském svazu z 24. října neexistovaly. Informátor navíc hlásil zakázku na výrobu šedesáti až sedmdesáti hliníkových rakví v taškentské továrně. Zpravodajské informace ukazovaly na výbuch v oblasti Aralského jezera a letecké snímky Bajkonuru spolu s čtyřměsíčním výpadkem raketových testů dovedly americké analytiky k závěru, že havárie nastala na odpalovací rampě. V roce 1965 CIA ve vnitřní zprávě označila explodující raketu za prototyp R-16. V dubnu 1989 přinesl sovětský časopis Ogoňok článek nazvaný „Sorok pěrvaja plošadka“, tedy 41. odpalovací rampa. Plné odtajnění vyšetřovacích dokumentů přišlo teprve v roce 1994.
Výbuch raketový program nezastavil. Brežněv shrnul závěry vyšetřovací komise do jedné věty: „Nikoho netrestejte. Vinní byli potrestáni výbuchem.“ Raketa R-16 prošla úpravami a armáda ji zavedla do výzbroje strategických sil. Smrt desítek lidí změnila procedury, nikoliv cíl.
