Článek
Příjmení Babková. V poválečné Praze to byl cejch. V roce 1921 ale ještě neznamenalo nic. Zora se narodila 9. července ve Štěchovicích, kde rodiče trávili prázdniny. Otec Karel byl magistrátním úředníkem, matka Ludmila zpívala v operním sboru Národního divadla. Manželé Babkovi měli dvě dcery. Starší Ludmile, později známé jako Lída Baarová, bylo v té době sedm let.
Rodina se roku 1938 přestěhovala do vlastní vily na Hanspaulce, prestižní pražské čtvrti. Lída Baarová k jejímu financování přispěla honoráři z německých a italských filmů i stotisícovou půjčkou u Městské spořitelny pražské. Zorka mezitím studovala nejprve gymnázium v Bubenči a později konzervatoř. Už v patnácti letech nastoupila do Voice-Bandu E. F. Buriana. V recitační skupině se potkávala se studenty jako Pavel Tigrid nebo básník Jiří Orten.
Zatímco Lídu už znali i za hranicemi, Zorka stavěla kariéru postupně a s obtížemi. Usilovala především o divadlo. Prošla kočovnými společnostmi, hostovala a opakovaně rozesílala žádosti o angažmá. V textech o Zorce Janů se dodnes vrací tvrzení, že byla talentovanější než její slavná sestra. Herečka Eva Gerová o ní říkala: „Ona byla skutečně taková senzitivní, jemná dívka, skromná, vůbec nijak okázalá.“ Lída ale dominovala. Ne proto, že by Zorce záměrně bránila, ale proto, že na výsluní stála dřív. Slavná, obdivovaná a nepřehlédnutelná.
Jedenáct filmů a jedno ukradené léto
Ve filmu debutovala jako dvanáctiletá v roce 1933, kdy si v komedii Madla z cihelny zahrála po boku sestry. Následovala léta drobných epizod a zkoušení, dokud neměl přijít skutečný průlom v podobě Ohnivého léta z roku 1939. Režiséři Václav Krška a František Čáp psali hlavní roli původně pro Zorku, jenže z Německa se nečekaně vrátila Lída Baarová. Kvůli vztahu s Goebbelsem tam nesměla točit a produkce scénář narychlo upravila. Na Zorku zbyla jen vedlejší postava. Jako nešťastně zamilovaná Červená Klárka tak ve filmu skočí ze skály do řeky.
Jedenáct filmů stihla Zorka natočit mezi lety 1938 a 1944. Souběžně s prací před kamerou získala v září 1942 angažmá v Městských divadlech pražských. Účinkovala především v Komorním divadle a v Divadle Na poříčí. Podle České divadelní encyklopedie v ní tehdejší kritika viděla nadějnou umělkyni na prahu velké kariéry. Za její dosavadní vrchol považovala roli Emilie Galotti v Lessingově stejnojmenném dramatu. V inscenaci Herečka pak ztvárnila postavu, kterou ani hrozba smrti nedokáže odtrhnout od divadla, a encyklopedie její výkon popsala jako nesený „výrazem hluboce dramatického smutku a patosu“. Lída Baarová o své mladší sestře ke konci života napsala: „Byla lepší než já.“
Nemoc za kulisami
Zdraví jí od začátku komplikovalo profesní dráhu. Trpěla silnými migrénami, celkovým vyčerpáním a opakovaně vynechávala zkoušky. Obyčejná přepracovanost za tím ale nebyla. Skutečnou příčinu odhalili lékaři až po její smrti, kdy jí diagnostikovali leukémii. K fyzickému oslabení se postupně přidávaly také deprese. Koncem roku 1940 se léčila v nervovém sanatoriu ve Vráži u Písku, kde si začala psát deník. Později ho vydal Adam Georgiev pod názvem Deník sestry Lídy Baarové.
V zápisku z 10. ledna následujícího roku popisuje běžné posezení v Lucerně se sestrou a kolegy. Záznam ale končí větou: „Posléze mi bolesti zabránily vnímat, a tak se už jen matně pomatuji, teď když ležím v posteli, že jsem si přála na zpáteční cestě zemřít.“ Bylo jí tehdy devatenáct let.
Jméno jako přítěž
Lída Baarová se s Josephem Goebbelsem, říšským ministrem propagandy, setkala v druhé polovině třicátých let v Německu. Jejich vztah skončil roku 1938 a Lída se vrátila do Prahy. Po válce se přesto stala synonymem kolaborace. Záběry z německých filmů a minulost s Goebbelsem z ní udělaly snadný cíl poválečného zúčtování. V červnu 1945 ji zatkli a vyšetřování se protáhlo na měsíce.
S nacistickým režimem Zorka nikdy nesouhlasila a otevřeně odmítala protižidovské akce. Nic z toho jí ale po válce nepomohlo. Příjmení Babková, spojení se sestrou i adresa na Hanspaulce jako důvod k nenávisti bohatě stačily.
V říjnu 1945 Zorka vypovídala před Státní bezpečností. Sestru popsala jako člověka „nenormálního“, podléhajícího cizím vlivům. Prohlásila, že po jedné z hádek, kdy se Lída nezastala otce před přáteli od gestapa, ji považuje za „schopnou všeho, tj. udavačství“. Pro veřejnost ale dál zůstávala hlavně příbuznou ženy, která spala s Goebbelsem. Rodina se mezitím začala hroutit. Matka Ludmila Babková tlak vyšetřování neunesla. Přímo při výslechu dostala infarkt a zemřela. Otcův zdravotní stav se po válce prudce zhoršil, až mu lékaři museli amputovat nohu. Zorka zůstala v obrovské vile na Hanspaulce pouze s invalidním otcem.
Zavřené dveře
Na konci sezony 1944/45 dostala v Městských divadlech pražských výpověď. Podle České divadelní encyklopedie o ní rozhodla právě rodinná příslušnost. Přesto ještě dorazila na zkoušku do Komorního divadla v Hybernské ulici. Do sálu už ale neprošla. Cestu jí zatarasil Václav Vydra starší, tehdejší šéf Národního divadla. Podle dobových svědectví jí řekl: „Dovnitř nesmíte, sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří.“
Václav Vydra starší
Zorka se rozplakala a z divadla odešla. Na chodbě stálo několik dalších herců, ale nikdo z nich se jí nezastal. Všichni přitom věděli, jak za války smýšlela, strach byl ale silnější. Filmový historik Pavel Jiras později uvedl: „Když se rozhodne mladý člověk, kterému je 25 let a ještě k tomu krásná dívka, odejít ze života, tak nad tím by se měla pozastavit celá společnost, proč se to stalo.“ Po návratu na Hanspaulku přestala jíst i opouštět dům. Otec pro ni chystal nové léčení v sanatoriu, ale jedné noci se napila benzinu a začala zvracet. Otci se ji ještě podařilo přivést k vědomí.
Dvacet minut na schodech
Ráno 27. března 1946 pomáhal Karel Babka dceři vylézt do prvního patra. Chtěla se vykoupat, ale byla příliš slabá na to, aby schody vyšla sama. Celou cestu opakovala jedinou větu: „Musím být čistá, musím být čistá.“ Otec se vrátil do kuchyně. Za oknem zahlédl stín, který vypadal jako padající ručník. Otevřel dveře na terasu a uviděl dceru ležet na pískovcových schodech.
Vila na Hanspaulce, kde rodina Babkových bydlela
Skočila z balkonu. Ještě dýchala, ale po dvaceti minutách zemřela. Bylo jí čtyřiadvacet let. Svatopluk Beneš, její filmový partner a přítel, po letech uvedl: „Zorka byla nešťastná, šíleně nešťastná. V tý rodině to bylo šílený.“
Zpráva o její smrti se v novinách téměř neobjevila. Matka zemřela při výslechu, otec zůstal invalidou a Lída Baarová seděla ve vězení. Případ byl uzavřen jako sebevražda.
