Článek
Nacistická propaganda stavěla ženu na piedestal mateřství. Od roku 1938 dostávaly německé matky za početné rodiny Čestný kříž německé matky: bronzový se uděloval za čtyři děti, stříbrný za šest a zlatý za sedm. Pro ty nejplodnější, jež porodily více než deset dětí, nechali nacisté zhotovit zlatý kříž lemovaný brilianty. Obrovské ztráty mužů z první světové války chtěl nacistický režim dohnat za každou cenu. Porodnost se stala státní záležitostí. Říšský ministr propagandy Joseph Goebbels své četné avantýry s herečkami a tanečnicemi nijak netajil, ba naopak. V jednom ze svých projevů otevřeně prohlásil: „Nejsme žádní kazatelé morálky, nýbrž renesanční lidé a dáváme to otevřeně najevo.“ Nacistická ideologie kázala cudnost a zároveň budovala jeden z největších systémů sexuálního vykořisťování žen v dějinách moderní Evropy.
Himmlerův chladný výpočet
Za tímto systémem stál konkrétní plán Heinricha Himmlera. Příkaz ke zřízení táborových nevěstinců vydal už v červnu 1941. První z nich byl otevřen v Mauthausenu na jaře 1942. Do konce války fungovaly tzv. Sonderbauten, tedy „speciální stavby“, jak je nacisté oficiálně nazývali, v deseti velkých koncentračních táborech napříč Německem, Rakouskem a Polskem. Patřily mezi ně Sachsenhausen, Buchenwald, Dachau, Osvětim nebo Flossenbürg. V březnu roku 1942 to říšský vůdce SS shrnul v dopise svému podřízenému Oswaldu Pohlovi, který dohlížel na celý systém koncentračních táborů: „Považuji za nutné, aby pilně pracující vězni měli v nejvolnější formě k dispozici ženy v nevěstincích. Odmítnutí této podmínky by znamenalo odtrženost od života a světa.“
Nacisté se nejprve snažili ženy získat sliby o propuštění po šesti měsících. Později už je vybírali při ranních nástupech nebo rovnou z táborové nemocnice. Hlavním zdrojem byl ženský tábor Ravensbrück severně od Berlína. V roce 1942 v něm bylo uvězněno deset tisíc žen, o dva roky později jich tam bylo už pětkrát tolik. Ženy byly hodnoceny a řazeny do skupin. Jejich tělesná atraktivita se zapisovala číselným hodnocením do seznamů, které pravidelně putovaly k veliteli tábora ke schválení. U každé vybrané ženy přibyla v osobním záznamu kolonka s označením Bordellfrau a pořadové číslo.
Vězeňkyně v koncentračním táboře Ravensbrück při nucené práci
Táborové nevěstince fungovaly jako součást tzv. prémiového systému, který Hitler zavedl jako pobídku k větší pracovní produktivitě vězňů. Za výjimečné výkony vězni dostávali prémiové poukázky, za které si mohli koupit cigarety nebo lepší jídlo. Za dvě říšské marky si pak mohli zaplatit i návštěvu táborového nevěstince. Tato možnost ale byla vyhrazena jen úzké skupině privilegovaných vězňů, navíc výhradně árijského původu. Židovští muži nevěstince navštěvovat nesměli a židovské ženy v nich nesměly pracovat. Důvodem byly nacistické zákony zakazující pohlavní styk mezi Židy a lidmi německé krve. Ve skutečnosti ale obrovská většina mužů v táborech nebyla v takovém fyzickém stavu, aby vůbec byli schopni nevěstinec navštívit. Podle odhadů historika Roberta Sommera tuto možnost využilo méně než jedno procento vězňů. Produktivita po zavedení systému nijak prokazatelně nevzrostla. Nacisté přesto táborové nevěstince udržovali v provozu až do konce války. Jejich skutečný účel byl jiný. Měly udržet kontrolu a rozeštvat vězně mezi sebou.
Obdobný systém sexuálního vykořisťování fungoval i mimo tábory, v síti vojenských nevěstinců rozesetých po celém obsazeném území. Ty byly rozděleny do tříd podle hodnosti zákazníků. V první třídě sloužily nejkrásnější ženy, určené výhradně pro vysoké důstojníky. Zároveň šlo o nejčistší prostředí s nejlepším vybavením. Poddůstojníci měli přístup do druhé třídy, řadoví vojáci do třetí, kde ženy musely uspokojit největší počet mužů. V polních podmínkách pak operovaly mobilní nevěstince, kde ženy musely splňovat přidělené denní kvóty. Pokud normu nesplnily, přišly o veškeré výhody i o odměnu. Historik Sommer odhaduje, že přes 34 tisíc žen prošlo kombinací táborových a vojenských nevěstinců po celém obsazeném území.
Němečtí vojáci s ženami ve vojenském nevěstinci ve francouzském Brestu. Obdobný systém fungoval i mimo koncentrační tábory na okupovaných územích
Co znamenalo být vybrána
Pro ženu v koncentračním táboře bylo samotné přežití denní výzvou. Hlad a špína, sdílení dřevěných pryčen s desítkami dalších vězeňkyň, přístup k latríně jen v určitých hodinách dne. Přesunutí do táborového nevěstince přinášelo materiální zlepšení, která byla v kontextu tábora těžko představitelná. Najednou měly vlastní pokoj, větší příděly jídla, přístup k tekoucí vodě a sprše a v zimě vytápěný prostor. Magdalena Walterová, jedna z mála žen, které o svém pobytu v táborovém nevěstinci později promluvily, vzpomínala na hygienické podmínky bloku slovy: „Měly jsme koupelnu s určitým počtem záchodů. Čistotě se nedalo nic vytknout.“ V táboře, kde se většina vězeňkyň koupala maximálně jednou za měsíc, šlo o neuvěřitelný luxus.
Večer měl přesný řád. Všechno začínalo v devatenáct hodin. Dozorci sledovali dění skrze otvory ve dveřích pokojů a hlídali, aby nikdo nepřekročil přidělený čas. Walterová uvedla: „Každou noc jsme musely nechat muže na sebe lehnout, dvě hodiny. Přišel do barákového bloku, zašel k číslu, udělal své, do pokoje, nahoru, dolů, ven. A hned přišel další. Bez přestání. A neměli víc než čtvrt hodiny.“
Vězněná paní B., jejíž jméno zůstalo skryto za iniciálou, to po válce shrnula takto: „Podvolily jsme se osudu. Pořád to bylo lepší než zůstat v Ravensbrücku. Tam bych určitě nepřežila.“
Ženy v nevěstincích podstoupily nucenou sterilizaci, aby neztratily status „potřebných“. Přesto některé z nich otěhotněly, a to i po zákrocích pomocí rentgenového záření namířeného na pohlavní žlázy. Pokud bylo těhotenství zjištěno při vstupní selekci, čekala ženu rovnou plynová komora. Těhotenství, které se podařilo před dozorci skrýt, se nakonec stejně prozradilo a ženy pak putovaly na nucený potrat k táborovému lékaři. Nejznámějším z nich byl Josef Mengele, který tyto zákroky prováděl téměř bez anestezie, při nichž ženy velmi často umíraly na masivní krvácení.
Vina připsaná obětem
Po válce o tyto ženy nikdo nestál. Ty, které prošly táborovými nevěstinci, byly často označovány nikoliv za oběti znásilnění, ale za dobrovolné spolupracovnice nacistů. Jejich lepší podmínky v táboře vzbuzovaly závist a nenávist, a tak téměř žádná z těchto žen o svém osudu po válce nepromluvila. Jak konstatovala historička Insa Eschenbachová, vedoucí memoriálu v Ravensbrücku: „Ani jediná z žen nedostala odškodnění, protože o tom všichni mlčeli, včetně zneužitých žen samotných. Je to součást širšího problému: sexuálního násilí ve válce.“
Téma se začalo akademicky zkoumat až s velkým odstupem, teprve v devadesátých letech, přes padesát let po skončení války. Goebbels na jejím sklonku prohlásil: „Vstoupíme do historie buď jako největší státníci všech dob, nebo jako největší zločinci.“ Ženy z táborových nevěstinců se veřejné debaty o svém osudu za svého života nikdy nedočkaly.
