Sovětské letadlo spadlo na školku a zabilo 24 dětí. Do rána na místě vyrostl park

Šestnáctého května 1972 bylo v přímořském Světlogorsku chladno a pobřeží pomalu zahalovala mlha. Vychovatelka Valentina Šabašová-Metělica ukončila dopolední procházku o dvacet minut dřív než obvykle. Jejího muže totiž po operaci hospitalizovali v Kaliningradu a ona za ním chtěla stihnout odjet. Děti se posadily ke stolům a čekaly na oběd, zatímco kuchařka Tamara Jankovská prostírala. Bylo okolo půl jedné. Školka na Leninově ulici patřila sanatoriu číslo tři a ve městě se o ní mluvilo jako o výsadní adrese. Do dvoupatrové vily chodilo pětadvacet dětí ve věku od dvou do sedmi let. Byla mezi nimi dcera náčelníka dopravní policie, děti prvního tajemníka městského komsomolu i potomci soudních úředníků a lékařů.

Ve stejné době vzlétl z kaliningradského letiště Chrabrovo vojenský Antonov An-24T letectva Baltského loďstva. Šest členů posádky a dva inspektoři letěli prověřit radiotechnické vybavení letiště v osadě Kosa. Plán počítal s výškou pět set metrů, nad mořem ale velitel Vilor Gutnik ohlásil pokračování ve sto padesáti. Gutnik patřil s pěti tisíci nalétanými hodinami k nejlepším pilotům pluku. V husté mlze ho však zradila technika a stroj se ve skutečnosti nacházel mnohem blíž k zemi. Fatální odchylku šedesát až sedmdesát metrů měl podle pozdějších experimentů na svědomí výškoměr přenesený z letounu Il-14. Do antonovu ho přemontovali krátce před letem, aniž kdokoli ověřil, jak se přístroj na jiném stroji zachová.

Ve čtrnácté minutě a osmačtyřicáté vteřině letu narazil antonov do překážky. Černé skříňky zaznamenaly, že výškoměr stále ukazoval sto padesát metrů nad mořem. Od úpatí pobřežního srázu k vrcholu borovice, do níž stroj narazil, přitom bylo necelých pětaosmdesát metrů. Letoun srazil její vršek, přišel o část křídla a pokračoval ještě zhruba dvě stě metrů.

Krátce před nárazem vyhlédla vychovatelka Šabašová-Metělica z okna a spatřila svého syna Andreje. Chlapec ten den do školky nešel, protože byl s babičkou u lékaře na prohřívání. Cestou zpět se stavili u matky. Poprosil babičku, jestli může na chvilku za mámou, a rozběhl se k oknu. Matka mu vyběhla naproti a stačili se jen obejmout. Na stadionu vedle školky mezitím končila hodina tělocviku. Žáci se v dlouhém zástupu vraceli po lesní pěšině ke škole, když uviděli padající letadlo a strnuli. „Ke mně!“ vykřikl učitel. Děti se obrátily a rozběhly se k němu. V tu chvíli se stroj zřítil na školku. Jeho trup smetl druhé patro a zasypal děti i personál. Žár a plameny zasáhly také dvě středoškolačky mířící kolem budovy, které skončily v nemocnici s těžkými popáleninami. Na silnici u hořících trosek ležela utržená kabina s mrtvým pilotem zaklíněným do řízení.

Katastrofu přežily dvě dospělé ženy. Chůvu Annu Nezvanovou, která myla zvenčí okna, odhodila tlaková vlna o několik metrů stranou. Sotva se vzpamatovala, vrhla se k hořícím troskám, protože uvnitř byl její syn. Zachránci ji odtud stěží vytáhli a sama málem uhořela. Tou druhou byla Julija Vorona, která minutu před nárazem zašla do školky za kamarádkou, kuchařkou Antoninou Romaněnkovou. Sutiny ji zavalily natolik, že mohla jen otočit hlavu a vedle sebe uviděla mrtvou přítelkyni. Před nejtěžšími kusy trosek ji ochránila skříň. Když v kuchyni vybuchly plynové láhve, vznikla v sutinách mezera, kterou se Vorona prodrala ven. Naslepo prošla hořícími troskami a potkala hasiče, který upustil proudnici a utekl. „Polekal se. Není divu, vypadala jsem strašně. A vůbec, děly se tam hrozné věci. Každému by povolily nervy,“ vyprávěla později.

Několik dětí zachránila nemoc nebo rozhodnutí rodičů nechat je doma. Šestiletý Oleg Sauškin byl v nemocnici na operaci ledviny. Nebýt jí, matka by toho rána odvedla do školky jeho i mladší sestru.

Na místo dorazily téměř současně hlídky milice, hasiči, vojáci sousedních útvarů a námořníci Baltského loďstva. Během několika minut vznikly kolem místa tři kordony. Ozbrojení vojáci se drželi za ruce a jen stěží zadržovali matky, které se rvaly k hořícím troskám, kde umíraly jejich děti. Podél cesty na trávníku rozprostřeli bílá prostěradla a zachránci na ně ukládali dětské ostatky. Ve městě fakticky platil výjimečný režim. Úřady zrušily vlaky z Kaliningradu, omezily silniční dopravu a okolí školky uzavřely. Část Světlogorsku krátce přišla o proud poté, co letadlo strhlo elektrické vedení. Úlomky trupu, trosky budovy a ostatky obětí nakládali vojáci a námořníci na sklápěčky a hned je odváželi z města. Zahraniční rozhlasová stanice přesto o události informovala ještě týž den.

K deváté hodině večer vytáhli z trosek poslední ostatky. Práce na rozebírání sutin a odklízení místa pokračovaly do hluboké noci. Jakmile z města odjel poslední naložený náklaďák, plochu, kde ještě ráno stála školka, zarovnali. Už během odklízení padlo rozhodnutí upravit místo jako malý park. Noční práce současně odstranily téměř všechny viditelné stopy katastrofy. Marie Kudrešovová, jejíž syn ve školce zahynul, přišla ráno na místo a měla pocit, jako by tam školka nikdy nestála. Vypálenou zeminu někdo přes noc odřízl, položil drn, cestičky vysypal drcenou červenou cihlou a polámané i ohořelé stromy porazil. Ostrý zápach petroleje se na místě držel ještě dva týdny.

Druhý den se sešlo místní vedení. Když se jeden z funkcionářů podivoval, jak se o katastrofě tak rychle dozvěděli za hranicemi, přítomný zástupce KGB neochotně přiznal, že cizinci zachytili rádiovou komunikaci sovětských vojáků pomocí nedaleké odposlechové stanice.

Rodičům vydali označené rakve se zákazem otevírat je. Podle pozdějších svědectví místních přivedli některé rodiče k zavřené rakvi a pouze jim oznámili, že uvnitř je jejich dítě. Mnohá těla byla natolik ohořelá, že se dala rozpoznat jen podle zbytků oblečení. Náčelník dopravní policie takto poznal dceru podle manšestrových šatiček. Děti a pracovnice školky pohřbili do společného hrobu na světlogorském hřbitově nedaleko železniční stanice. V den pohřbu omezili dopravu a zrušili vlaky mezi Kaliningradem a městem, oficiálně kvůli náhlé opravě trati. Přesto se na hřbitově sešlo kolem deseti tisíc lidí. Fotografovat se nesmělo, muži v civilu filmy zabavovali a ničili.

Trestní řízení kvůli katastrofě nikdy nezahájili. Vyšetřování skončilo rozkazem ministra obrany, na jehož základě odvolali z funkcí kolem čtyřiceti vojenských činovníků. Mezi lidmi se přesto uchytila verze, že za neštěstí mohli piloti, kterým se v krvi našel alkohol. Posádku pohřbili v Kaliningradu. Podle pozdějších svědectví si část rodičů nepřála, aby letci leželi vedle jejich dětí. Pitevní závěr však jakýkoli vliv alkoholu vylučoval. Zveřejněná verze vyšetřování označila za příčinu nevyhovující organizaci přípravy a řízení letu. Kolovaly ale i mnohem bizarnější verze, od údajné nezkušenosti posádky až po historku, že se piloti chtěli podívat na nudistky opalující se při šesti stupních nad nulou.

Na místě, kde stála školka, vysvětili v roce 1994 kapli postavenou z lidových darů. Uvnitř visí fotografie zahynulých dětí i vychovatelek a hoří tam svíce.

Pětatřicet mrtvých. Žádné trestní řízení. Úřady odvolaly kolem čtyřiceti vojenských činitelů a podrobné závěry vyšetřování před veřejností utajily.

Zdroje: nasledie.pravda.ru | newkaliningrad.ru | mk.ru | lenta.ru | war.airdisaster.ru | vokrugsveta.ru