Stalinův kat Berija poslal na smrt 25 tisíc lidí. Ženy pak znásilňoval ve zvukotěsné pracovně

Více než 25 tisíc poprav bez soudu. Přesně takový návrh doputoval 5. března 1940 na Stalinův stůl v memorandu číslo 794/B, sepsaném na hlavičkovém papíře NKVD. Lidový komisař vnitra Lavrentij Berija v něm charakterizoval tisíce polských důstojníků a policistů, kteří padli do zajetí po sovětském vpádu do Polska v září 1939: „Všichni jsou zarytými nepřáteli sovětské moci, naplněnými nenávistí k sovětskému zřízení.“ Navrhl proto „uplatnit vůči nim trest nejvyššího stupně, zastřelení“. O jejich osudu se mělo rozhodnout „bez předvolání zatčených a bez předložení důkazů“.

Memorandum tvrdilo, že každý ze zajatců jen čeká na propuštění, aby se mohl znovu zapojit do boje proti sovětské moci. Dokument tak vedle mužů z táborů mířil i na vězně držené v západoukrajinských a západoběloruských věznicích. Stalin připojil na první stranu svůj podpis, po něm následovali Vorošilov, Molotov a Mikojan. Na okraji stojí poznámka, že nepřítomní Kalinin a Kaganovič jsou rovněž pro. Otázka, kdo byl muž, který takový návrh sepsal a poté podepsal, vede do gruzínské vesnice Merkheuli.

Berija se tam narodil 29. března 1899 a do bolševické tajné policie Čeka vstoupil v roce 1920 ještě jako student polytechniky. Kariéru si vydláždil krví velmi brzy. Jako zástupce šéfa gruzínské OGPU patřil v roce 1924 k organizátorům potlačení národního povstání, po němž bylo popraveno až deset tisíc lidí. Za zásah dostal Řád rudého praporu a byl pověřen vedením tajně politického oddělení zakavkazské OGPU. V roce 1931 se stal prvním tajemníkem komunistické strany Gruzie. Stalina, který jezdil do rodného kraje na dovolené, zaujal natolik, že o něm o rok později napsal: „Berija dělá dobrý dojem. Je to dobrý organizátor, výkonný a schopný funkcionář.“

V listopadu 1938 převzal po Nikolaji Ježovovi vedení NKVD. Z táborů se na čas vrátilo přes sto tisíc lidí, zatýkání však běželo dál. Sám Ježov skončil v roce 1940 před popravčí četou. Bití vězňů přitom nový šéf nejen povoloval, ale někdy se ho účastnil sám. Bývalý vysoký stranický funkcionář Robert Ejche byl v jeho pracovně surově zbit a vyšetřovatel mu vydloubl oko, zatímco Berija přihlížel.

Memorandum z jara 1940 se pak proměnilo v masovou vražednou operaci. Polští zajatci byli od podzimu 1939 drženi v táborech Kozelsk, Starobelsk a Ostaškov, zřízených v areálech bývalých pravoslavných klášterů. Během dubna a května 1940 jich NKVD zavraždila ranou do týla 21 857. Vězně z Ostaškova likvidoval třicetičlenný popravčí tým v Kalininu tempem zhruba 250 mrtvých za noc a těla vozil do jam u Mednoje. Zajatci ze Starobelsku skončili v lese u Charkova a důstojníci z Kozelsku v Katyni, která dala celému zločinu jméno. Mezitím úřady vyvezly do Kazachstánu i rodiny povražděných. Sovětský svaz pak padesát let sváděl masakr na Němce a odpovědnost přiznal až v roce 1990.

Ještě v době katyňských poprav patřil Berija k oporám válečného hospodářství. Řídil zbrojní výrobu a nahnal do válečného průmyslu miliony vězňů gulagu. Táborový systém sám nevytvořil, zdědil ho po svých předchůdcích. Historik a bývalý vězeň Anton Antonov-Ovsejenko o něm však napsal, že z lágrů udělal průmysl, v němž lidský život neměl žádnou hodnotu. V roce 1944 dostal na starost trestání národů obviněných z kolaborace s Němci. Čečenci, Inguši, Krymští Tataři, Balkaři nebo Kalmyci byli během několika dní naloženi do dobytčích vagonů a hromadně vyvezeni do Střední Asie a na Sibiř. Mnoho z nich přitom zemřelo hlady a zimou už cestou. Řada historiků dnes tyto akce označuje za etnickou čistku, případně genocidu. V roce 1945 získal hodnost maršála Sovětského svazu a o rok později se stal řádným členem politbyra. V srpnu 1945 mu Stalin svěřil řízení sovětského atomového projektu. V jeho uranových dolech a na stavbách dřeli vězni a o čtyři roky později, 29. srpna 1949, explodovala první sovětská bomba. Vedle úřadů, hodností a tajných zbrojních programů si první místopředseda vlády a šéf bezpečnostních složek budoval i soukromé teritorium ve vile na Malé Nikitské ulici.

Po Berijově zatčení vyšetřovatelé prohledali jeho moskevský dům. Osobní strážci Sarkisov a Nadaraja jim vypověděli, že šéf za teplých nocí objížděl v limuzíně Moskvu, ukazoval na mladé ženy a nechával je přivážet do sídla, kde na ně čekalo víno a jídlo. Po večeři je odváděl do zvukotěsné pracovny a znásilňoval. Odcházejícím měli strážci předávat kytici; její přijetí stvrzovalo dobrovolnost, odmítnutí znamenalo zatčení. Sarkisov popsal i případ ženy, které podal květiny omylem poté, co z pracovny utekla. Berija za ní zavolal: „Teď to není kytice, ale věnec! Ať ti shnije na hrobě!“ Druhý den ji zatkli příslušníci tajné policie.

Herečka Taťána Okuněvská vzpomínala, že jí na dače slíbil propuštění otce a babičky, kteří v té době už byli po smrti. Znásilnil ji se slovy „Křič si nebo ne, na tom nezáleží“ a ona krátce nato putovala na samotku do gulagu.

Nebezpečí vnímalo i Berijovo nejbližší okolí. Stalin telefonicky přikázal dceři Světlaně, aby okamžitě odešla, jakmile zjistil, že s ním zůstala doma sama. Stalinův tajemník Poskrebyšev pak poučil vlastní dceru: „Nikdy si nesedej k Berijovi do auta.“

Nahlas tato svědectví zazněla na plénu ústředního výboru v červenci 1953. Tajemník Šatalin tam přečetl výpověď Sarkisova, který u Beriji sloužil osmnáct let: „Na Berijův pokyn jsem vedl zvláštní seznam žen, s nimiž žil. Později mi navrhl, abych ho zničil. Jeden seznam jsem si ale ponechal. Jsou v něm příjmení, jména, adresy a telefonní čísla více než 25 takových žen.“ Nalezený seznam obsahoval 39 jmen. Sarkisov před vyšetřovateli také uvedl, že se Berija nakazil syfilidou a tajně se léčil u lékaře resortní kliniky. Plénum Beriju označilo za nepřítele lidu a vyloučilo ho ze strany.

Ke zhroucení Berijovy moci přitom došlo jen pár týdnů předtím. Stalin zemřel 5. března 1953, přesně třináct let poté, co podepsal katyňské memorandum, a Berija se stal prvním místopředsedou vlády. Znovu ovládl sjednocené ministerstvo vnitra a zahájil nečekaný obrat. Prosadil amnestii pro více než milion nepolitických vězňů, propustil lékaře zatčené v takzvaném spiknutí lékařů a celou aféru veřejně označil za výmysl. Strach z moci soustředěné v jeho rukou spojil Malenkova, Molotova a Chruščova do koalice. Dopoledne 26. června 1953 Chruščov na zasedání předsednictva znenadání obvinil Beriju ze zrady a špionáže pro britskou rozvědku. Zaskočený ministr se zmohl jen na otázku: „Co se děje, Nikito Sergejeviči? Proč se mi přehrabuješ v kalhotách a hledáš blechy?“ Georgij Malenkov místo odpovědi stiskl tlačítko na stole, smluvený signál pro maršála Žukova, který s ozbrojenými důstojníky vtrhl do sálu. Muže, o jehož zatčených se mezi veliteli Rudé armády říkalo, že „šli na kávu k Berijovi“, vyvezli večer z Kremlu ukrytého v kufru auta a drželi ho v bunkru na okraji Moskvy, dokud se nerozběhlo vyšetřování.

Proces vedl 23. prosince 1953 zvláštní senát Nejvyššího soudu za předsednictví maršála Koněva. Obžalovaný neměl obhájce ani právo na odvolání, na lavici s ním sedělo šest jeho spolupracovníků, které soud rovněž poslal na smrt. Rozsudek za velezradu byl vykonán ještě týž den. Ránu do čela mu vypálil generál Pavel Batickij a svědci popravy později líčili, že se odsouzený na kolenou doprošoval milosti. Tělo bylo zpopelněno a ostatky skončily ve společném hrobě na Donském hřbitově. Berijův osobní archiv, který měl obsahovat kompromitující materiály na jeho kolegy, nechal Chruščov zničit. Vila na Malé Nikitské dnes slouží jako tuniské velvyslanectví. Popravený maršál, zbavený všech titulů i vyznamenání, zmizel z oficiální paměti státu, jemuž přes tři desetiletí sloužil.

Zdroje: en.wikipedia.org | britannica.com | soviethistory.msu.edu | sciencespo.fr | cia.gov | rbth.com | history.co.uk