Článek
V osmdesátých letech patřil Stanislav Hložek mezi největší hvězdy československého popu. Přitom původně směřoval k úplně jiné profesi. Vystudoval stavební průmyslovku ve Zlíně a plánoval, že bude pracovat jako projektant. „Studoval jsem stavební průmyslovku a počítal jsem s tím, že skončím někde u rýsovacího prkna nebo na stavbě,“ říká dnes s úsměvem. Nakonec ale jeho život nabral úplně jiný směr. Matka zpívala v ochotnickém divadle ve Zlíně. „U nás se pořád hrálo a zpívalo.“ Už jako mimino v kočárku napodoboval pískot lokomotiv. Tehdy ve Zlíně působila parta muzikantů zvaná Hulínská šestka. Jednou si z malého Standy udělali legraci a jako sudičky mu všichni po svém přáli do života různé věci. Ten poslední prohlásil, že ho bere do cechu muzikantů, a přinesl mu malou kytaru.
Hudební škola tehdy sídlila na faře. Čtyři roky hrál na klavír, pak přešel na akordeon, a jak sám vzpomíná, „paní učitelka mě občas přetáhla pravítkem přes prsty.“ Jenže ani přísná pedagožka ho od muziky neodradila. Po maturitě nastoupil do Průmyslových staveb ve Zlíně jako projektant. Pak šel na vojnu a po ní pracoval jako redaktor ve zlínském rozhlase. Hudbu stále bral jen jako koníček. „Nikdy mě ani nenapadlo, že bych se tím mohl živit,“ přiznává.
Na festivalu Zlaté palce si ho všimla Hana Zagorová, která přemýšlela o proměně svého programu a hledala nové tváře. „Přišel kluk ze Zlína s kytarou a zpíval svoji písničku. Takový typický moravský kluk. Měl nádherně čistý hlas,“ vzpomínala Zagorová.
Křoví zastínilo hvězdy
Hložek nastoupil k Orchestru Karla Vágnera jako sborista, tedy, jak sám říká, „takové křoví“. Spolu s ním přišel o pět let mladší Petr Kotvald. Nikdo z nich netušil, co přijde, když sólový zpěvák Petr Rezek oznámil svůj odchod. Chtěl vlastní kapelu a Karel Vágner tak najednou potřeboval zaplnit část programu. Zavolal si proto oba kluky a oznámil jim: „Petr odchází, nenechá si to rozmluvit a vy musíte vyplnit první půlku koncertu Hanky.“ Tak vzniklo duo, které za pár měsíců vyprodávalo sály po celé republice.
Parťák Petr Kotvald
V únoru 1982 seděli Hložek s Kotvaldem na schodech před bytem textaře Pavla Žáka a čekali, až jim napíše slova k nové Vágnerově melodii. Ta se mu zrodila v hlavě při tenise. Doma ji pak měl za patnáct minut hotovou. Žák text dokončil zhruba po dvou hodinách, předal jim asi patnáct listů variant a oni zamířili rovnou do studia. „Nikdo nepočítal, že by to takhle mohlo zasáhnout celou republiku,“ říká Hložek o písni Holky z naší školky. Sázka na 23 dívčích jmen vyšla a stal se z ní nejprodávanější singl v historii Československa. Prodalo se přes milion a čtvrt desek. Oba zpěváci za to dohromady dostali zhruba 30 tisíc korun. Tehdy to nestačilo ani na nové auto, které stálo přes čtyřicet tisíc.
Sláva, která na ně dopadla, neměla v tuzemském šoubyznysu obdoby. Až 350 koncertů ročně, vyprodané sportovní haly, fronty dívek čekající na podpis po každém vystoupení. V Olomouci tehdy vyprodali stadion dvakrát za sebou. Stačil jediný plakát a zpráva mezi lidmi se šířila sama. „Normálně tam dali takový ten stojánek, co bývá před restaurací, nalepili tam dva plakáty a vyprodali se dva stadiony,“ říká Hložek a jen kroutí hlavou.
Pět let žili Hložek, Kotvald, Zagorová a Vágner prakticky jako jedna rodina, 24 hodin denně spolu na cestách, v hotelích i na zkouškách. Jednou na Smíchově u Hložka zastavila sanitka. Záchranáři vyskočili a začali mu děkovat za píseň Můj čas ze seriálu Sanitka. „Stando, my vám musíme poděkovat. To je vlastně naše hymna,“ řekli mu, pak nasedli zpátky do auta a odjeli.
Náhlý konec slavného dua
Na podzim 1985, po pěti letech spolupráce, oznámil Petr Kotvald, že odchází na sólovou dráhu. Hložkovi to ale neřekl osobně, vzkázal to po manažerce. „Já jsem myslel, že si dělá legraci, a on to myslel vážně,“ říká Hložek. Měli rozjednané album v Polsku, nahrávání v Německu, dvouměsíční angažmá v Londýně se skupinou Vox, koncerty v Paříži. „A to všechno prostě padlo.“ Hložek přiznává, že se s rozchodem dlouho nemohl vyrovnat. Volal Kotvaldovi a zkoušel ho přesvědčit, jestli by to nešlo dát zpátky dohromady. Marně. „Proč vymýšlet něco dál, když už je to dávno všechno geniálně vymyšlené? Ty hlasy nám k sobě šly parádně,“ říká i po letech.
Jenže problémy se tehdy neodehrávaly jen na pódiu. Doma už se vztah rozpadal delší dobu. Hložek se oženil ještě na střední škole a zatímco on střídal hotel za hotelem, jeho žena zůstávala se dvěma dětmi sama ve Zlíně. Po letech ji přemluvil ke stěhování do Prahy, ale ani to nepomohlo. „V bytě na Jižním Městě se jí nelíbilo. I když jsme se oba poctivě snažili, už jsme se vzájemně nepřiblížili,“ popisuje. Jednoho dne našel za dveřmi sbalené věci, už poněkolikáté. „Hodil jsem si přes rameno kytaru a šel jsem.“ Rozvod nesli těžce i jeho rodiče. „Rodiče nám na vlastním příkladu říkali, že manželství je svaté a uzavírá se jednou provždy,“ vzpomíná.
Krátce po rozvodu mu do života vstoupila Alena. Nejdřív jen jako hlas v telefonu, hlas produkční z agentury, s níž spolupracoval. „Hned po tom prvním telefonátu jsem si řekl, že ženská s takhle nádherným hlasem musí být také krásná. A byla,“ napsal ve své knize Zběsilé osmdesátky. Brzy čekali dítě. Jenže pak přišla chvíle, která všechno změnila.
Poslední vystoupení před porodem měli v Jihlavě. Aleně se tam najednou udělalo špatně a místo domů ji odvezli do porodnice. Narodil se jim chlapeček Lukášek, který ale neměl vyvinutou jednu plíci. V Jihlavě chybělo potřebné vybavení, rychle ho převezli do Brna. Tam Lukášek zemřel. „Byla to hrozná rána pro nás oba a od té doby nerad jezdím do Jihlavy, i když tohle město vůbec za nic nemůže,“ vypráví Hložek. Snažil se být ženě oporou, ale o vlastní bolesti mluvit nechtěl.
Mám takovou povahu, že svoje problémy si schovávám v sobě, světu o nich neříkám a jsem s nimi raději sám. Se svými bolestmi zůstáváme sami.
Vydal sólové album Krok za krokem, pokračoval v koncertování, moderoval televizní pořady pro děti. Po roce 1989 ale přišla nejistota, kterou tehdy na hudební scéně znal asi každý. „Najednou nebyly koncerty, nebylo vystoupení,“ vzpomíná. Začal studovat žurnalistiku, s kamarádem otevřel hudební klub Melodie. Ten ale fungoval jen krátce. Byly chvíle, kdy se z velké slávy cítil propadlý na dno. Nechtěl se s nikým vídat, potřeboval být sám. Na dva roky přerušil studium, neměl sílu se na cokoli soustředit. „Člověk není stroj. Když zpívá a dává lidem energii, musí ji někde znovu získat,“ říká.
Syn Matyáš vrátil radost
Po třech letech se Aleně narodil zdravý syn. Jméno dostal náhodou, když na Smíchově potkali Jana Čenského s malým synem Matyášem. Aleně se to jméno hned zalíbilo. Jejich Matyáš byl muzikální od malička. Půjčoval si kytaru, klávesy, začal skládat vlastní písničky. V roce 2017 vyhrál soutěž Muž roku, kde také zpíval. „Nechtěl jsem, aby ho srovnávali se mnou, čemuž rozumím, ale ve skutečnosti je to hrozně těžké. Je to můj syn, nese jméno Hložek,“ říká otec, kterého Matyáš jednou vlastní kompozicí dojal až k slzám.
Muziku miluje a úsměv neztrácí
Dnes má Hložek pět vnoučat, nabitý kalendář a v Kolíně hraje tvrdý rock s partou doktorů. S Hanou Zagorovou si byli vždycky blízcí. Ona mu šla za svědka na svatbě, Štefan Margita zase jeho ženě. „Ty jsi moje třetí ségra,“ řekl jí jednou. Odpověděla, že kdyby měla bratra, chtěla by, aby byl jako on. Příležitostně se vídá i s Petrem Kotvaldem, se kterým znovu občas vystupuje. Holky z naší školky spolu zpívají dodnes. „Já muziku miluju. A dokud mi to zpívá, mám z toho dobrý pocit,“ říká Stanislav Hložek.
Zroje: lifee.cz | idnes.cz | cs.wikipedia.org | lifee.cz | ireport.cz | denik.cz/ | YouTube: Standa Hložek otevřeně o velkém strachu o Hanku Zagorovou, neskutečné slávě i odchodu Petra Kotvalda, kanál FACE TO FACE | Česká televize: 13. komnata Stanislava Hložka, ceskatelevize.cz, 2011
