Stanislav Zindulka odmítl donášet na kolegy. Zažil válku, nátlak StB i strach z Růžičkové

Začátek války zastihl Stanislava Zindulku v první třídě. Učitel jim tehdy vysvětloval, co znamená přijít o svobodu, a po mnichovském debaklu se před třídou rozplakal. „Člověk nejvíce miluje to, co ztratí, a my jsme ten domov ztratili, ukradli nám ho,“ řekl později. V Jilemnici vypuklo 3. května 1945 povstání a Stanislavu Zindulkovi bylo třináct let. Místní se pokusili získat zbraně od posádky SS v nemocnici a on boje sledoval z domu nedaleko centra.

O dva dny později němečtí vojáci znovu získali kontrolu a při zásahu přišli o život dva místní lidé. Konec války pak přinesl i veřejnou popravu zajatého esesáka. „Byla to veliká atrakce. Celé město se šlo průvodem podívat na popravu, včetně maminek s kočárky,“ řekl Zindulka. V Krkonoších tehdy žila početná německá menšina a on vzpomínal i na německé sousedy, s nimiž si jeho rodina vždycky rozuměla.

Rodina držela pevně pohromadě. Otec pracoval v textilce jako výtvarník, matka se starala o domácnost a dvě svobodné tetičky provozovaly krejčovství a cukrárnu. Stanislav měl dva bratry. Po válce otec převzal do správy textilku ve Vrchlabí, která dříve patřila německé rodině Schreiberových.

V roce 1951 maturoval na jilemnickém gymnáziu a nastoupil ke studiu na DAMU, kde byl ve skupině Vlasty Fabianové. Vysokou školu ukončil v roce 1955 rolí Puka ve hře Sen noci svatojánské a poté získal angažmá v tehdejším Krajském oblastním divadle v Hradci Králové, kam ho přijal umělecký ředitel Milan Pásek. Během několika let zde odehrál desítky výrazných rolí a brzy si získal takovou popularitu, že lidé začali říkat, že jdou „na Zindulku“.

Na počátku šedesátých let už měl v hradeckém souboru pevné místo a v té době se poprvé setkal se Státní bezpečností. Jednoho dne ho odvolali ze zkoušky s tím, že na něj někdo čeká. Muž jménem Martínek se představil jako příslušník StB. „Ukázal mi odznak a tvrdil, že pro mě má dobré zprávy. Ptal se, zda bych se za ním mohl dostavit. Šlo o StB, takže nebylo možné odmítnout. Byl to příkaz,“ přiznal Zindulka.

Na schůzce ho pohostili kávou a začali mu lichotit. „Říkali, že jsou pyšní, že se se mnou můžou seznámit, a gratulovali mi k talentu a oblíbenosti. Vyrukovali na mě s věcmi, že jsem zíral. Zjistil jsem, že o mně všechno vědí,“ vzpomínal. „Přednesli, že mým úkolem bude předávat jim informace od lidí, kteří za mnou chodí, a dali mi k podpisu spolupráci.“

Herec se od začátku bránil. „Já jsem jim odvětil, že se asi spletli a že si vybrali špatně. Řekl jsem jim, že něco takového vůbec nepřichází v úvahu.“ StB se brzy ozvala znovu a obvinila ho, že jednal proti režimu kvůli návštěvě s divadlem v Jugoslávii. Vyhrožovali mu dokonce zničením kariéry.

Spolupráci třikrát odmítl. Nakonec mu tak dali podepsat jen slib mlčenlivosti, čili prohlášení, že nikomu neprozradí neúspěšný pokus o jeho získání. To také odmítl. Řediteli divadla přišlo nařízení, aby se ho zbavil. Ten s tím ale otálel. Nakonec to zahrál na strach. „Pánové, já se strašně bojím, já se ze spaní vykecávám,“ řekl jim s tím, že by stejně všechno vyzradil manželce, protože nic neudrží.

Zindulka si vzpomněl na tajemníka strany jménem Houser, se kterým se setkal při jednom z politických školení. „Dopodrobna jsem mu vylíčil svou situaci. Jak mi nabídli spolupráci, ale já ji odmítl. Soudruha Housera, který zrovna odcházel na vysoký post na ústředí výboru strany, to ale zaujalo a slíbil, že tam neodejde, dokud tu věc nevyřeší. A vyřídil.“ Tím nevědomky pomohl Vladimíru Houserovi, který tehdy vedl ideologické oddělení KSČ. V roce 2007 mu v dopise poděkoval. „Píši Vám, protože jste, ač mladý, projevil nejen vzdělanost, ale moudrost tím, že jste mě tehdy upozornil, že jste tajně sledován policií. Toto vaše upozornění se stalo pro mě významným kaménkem do mé mozaiky postupného poznávání proradnosti a zhovadilosti socialismu a komunismu.“ Housera kvůli jeho názorům ze strany vyloučili a později ho obvinili.

Tlak tím neskončil a v dalších letech se snažil udržet v profesi bez otevřeného střetu s režimem. V roce 1966 Milan Pásek dostal nabídku na post ředitele Divadla bratří Mrštíků v Brně. Přijal ji a během sezóny 1966–1967 nabídl sedmi hradeckým hercům včetně Zindulky, aby s ním šli do Brna. Ten souhlasil a z Hradce Králové odešel do Brna, kde v Divadle bratří Mrštíků působil od roku 1968 do roku 1989 a vytvořil téměř stovku rolí. Od podzimu 1968 do září 1975 navíc vyučoval na brněnské konzervatoři. K jeho žákům patřili Libuše Šafránková, Dagmar Veškrnová nebo Oldřich Kaiser. V sedmdesátých letech začal také spolupracovat s brněnským loutkovým divadlem Radost. Z konzervatoře pak ale musel z politických důvodů odejít. Kvůli špatnému kádrovému profilu dlouho nemohl vystupovat ani na pražských divadelních scénách.

Do strany vstoupil Zindulka v období politického rozvolňování, čehož záhy litoval. Komunistickou stranu „z gruntu nenáviděl a z gruntu jí nevěřil“ a po srpnové invazi z ní odešel. S nástupem normalizace se jeho možnosti v divadle výrazně zúžily. V angažmá sice zůstal, ale bez dalších odměn, a dopady pocítila i rodina. Syn se silným nadáním pro matematiku skončil v továrně a objevily se u něj problémy s alkoholem.

Koncem sedmdesátých let podepsal Antichartu. „Byl to jistý projev zbabělosti a já se jí dopustil,“ připustil později. Měl strach, že nezabezpečí rodinu, a občas musel hrát v inscenacích, pod které by se nepodepsal. Režim to vyžadoval a jinou možnost tehdy neměl, pokud chtěl zůstat v divadle.

I v době, kdy mu politické okolnosti svazovaly profesní možnosti, hrál dál v televizi i ve filmu. V polovině osmdesátých let ho proslavila role v seriálu Vlak dětství a naděje po boku Heleny Růžičkové. Režisér Karel Kachyňa vymyslel scénu, kde měla Růžičková skočit do postele k drobnému Zindulkovi.

Postel museli rekvizitáři podložit cihlami, aby ten nápor vydržela. „Bál jsem se jí jen jednou. Při scéně, kdy ona za mnou hupsne do postele, jsem si v duchu pořád opakoval: Proboha, jen aby neuklouzla!“ přiznal Zindulka s odstupem let. Kdyby se Helena netrefila nebo ztratila rovnováhu, hrozilo vážné zranění. Zindulka si s Růžičkovou, která se nezdráhala postavit do latě i režiséra, při natáčení lidsky sedl. Seriál se dotočil v roce 1985, ale doba mu nepřála a na první uvedení se čekalo čtyři roky.

Po sametové revoluci se přesunul do pražského Divadla ABC a od roku 1994 působil v Činoherním klubu. V roce 2001 získal Českého lva za vedlejší roli Edy ve filmu Babí léto a o patnáct let později mu byla udělena cena Thálie za celoživotní činoherní mistrovství. Do divadla chodil až do konce roku 2018, kdy se s jevištěm definitivně rozloučil. Zemřel 14. března 2019 ve věku 86 let.

Na poslední rozloučení ve strašnickém krematoriu přišly stovky lidí z divadelního prostředí. Herečka Dagmar Havlová uvedla, že měl vážné zdravotní potíže, o nichž ale s nikým nemluvil. Karel Heřmánek vzpomínal, že i v posledních letech nosil do divadla anekdoty a udržoval kolem sebe lehkost. Režisér Milan Hein ho popsal jako člověka lidsky vstřícného a nekonfliktního. Herectví si vybral v pěti letech a zůstal mu věrný až do konce.

Zdroje: cs.wikipedia.org | csfd.cz | ctidoma.cz | blesk.cz | atlas.centrum.cz | lifee.cz | kafe.cz | novinky.cz