Článek
Večer 13. prosince 1974 seděl osmatřicetiletý Stanislav Kurilov na parníku Sovětskij Sojuz mezi přáteli, podíval se na hodinky a vstal od stolu. „Já se hned tak nevrátím,“ řekl tiše a odešel. Loď se blížila k severnímu cípu filipínského ostrova Siargao. Nejblíž se k němu měla dostat za půl hodiny. Kurilov se vrátil do kajuty a začal se chystat. Oblékl si přiléhavé tričko a úzké šortky, na chodidla natáhl několik párů ponožek kvůli ostrým útesům. Na krk si uvázal šátek, kdyby bylo potřeba stáhnout ránu. Připravil si ploutve, masku se šnorchlem a rukavice s blánami mezi prsty. Nezapomněl ani na amulet, který si kdysi v Leningradě vyrobil podle návodu ze samizdatové Knihy krále Šalomouna. Měl ho chránit před žraloky, podle návodu ale jen jediný den. „Poprosil jsem Boha o štěstí a udělal první krok do neznáma,“ napsal později.
Razítko místo světa
Vyrostl v kazašském Semipalatinsku, odkud je k jakémukoli moři nekonečně daleko. Prvním slovem, které jako dítě vyslovil, přesto bylo „voda“. V deseti letech přeplaval na spor Irtyš a málem přitom zahynul pod projíždějícím říčním parníkem. Chtěl se stát námořníkem, jenže na námořní učiliště ho kvůli slabému zraku nevzali. Vystudoval tak oceánografii na leningradském hydrometeorologickém institutu.
Po studiích se stal vědeckým pracovníkem. Rok přitom prožil sám v chatrči na bajkalském Olchonu, kde cvičil jógu až dvanáct hodin denně. Zapojil se do výzkumu v podvodní laboratoři Černomor, jejíž posádky trávily celé týdny v třicetimetrové hloubce. Kurilov tam pod hladinou nastřádal přes dva tisíce hodin. Výsledky Černomoru zaujaly Jacquese-Yvese Cousteaua natolik, že sovětské kolegy pozval na společnou expedici k břehům Tuniska. Kurilov se na ni tři roky chystal a kvůli ní absolvoval navigátorské kurzy. Úřady ale nakonec vyslaly jiného muže s vlastní skupinou. Pobouřený Cousteau je obratem poslal domů, jak později líčila Kurilovova budoucí žena Elena Gendelevová.
Za hranice se nepodíval nikdy. Úřadům se nezamlouvalo, že měl otce za války v zajetí, sestru provdanou do Kanady a k tomu jógu a angličtinu jako podezřelé záliby. Při jedné z návštěv úřadu zahlédl svůj osobní spis s razítkem. „Soudruhu Kurilovovi, návštěvy kapitalistických států považujeme za neúčelné,“ stálo v něm. V knize, kterou o svém útěku později napsal, na ten okamžik vzpomínal: „Tehdy ze mě spadl všechen strach. Je to zvláštní, ale na nějaký čas jsem se stal svobodným. Cítil jsem se v té zemi jako vězeň, a svou celu dokáže milovat jen světec.“
Okružní plavba nikam
Cestu ven objevila jeho tehdejší družka Žanna. V novinách našla inzerát na plavbu nazvanou Ze zimy do léta. Sovětskij Sojuz měl vyplout z Vladivostoku, dvacet dní křižovat oceán směrem k rovníku a vrátit se, aniž by zakotvil v jediném cizím přístavu. Pasažéři proto nepotřebovali výjezdní víza. Zájezd stál 350 rublů, zhruba tři platy vědeckého pracovníka. Peníze sehnala Žanna sama a výměnou z něj vzala slib, že na palubě neprovede žádné šílenství. Vzpomínala na to později Elena Gendelevová.
Kurilov o lodi tvrdil, že ji ve třicátých letech postavili v Německu jako osobní jachtu Adolfa Hitlera. Ve skutečnosti nesla od dvacátých let jméno Albert Ballin. Nacisté ji přejmenovali na Hansu a Sovětskému svazu připadla po válce jako reparace.
Zatímco se dvanáct set turistů na palubě oddávalo pití a večírkům, Kurilov s dalekohledem a mapou hvězdné oblohy studoval trasu i samotné plavidlo. „Loď byla k útěku uzpůsobená ze všeho nejméně, jako dobré, poctivě postavené vězení,“ napsal. Boky se zaoblovaly do tvaru sudu. Kruhovými okénky by prolezlo leda roční dítě a pod čarou ponoru se po obou stranách táhla půldruhého metru široká ocelová křídla. Jediné místo ke skoku našel na zádi hlavní paluby, v mezeře mezi lopatkami obřího šroubu a konci podvodních křídel. Palubu od hladiny dělila výška čtyřpatrového domu.
Kam pak zamířit, mu nevědomky napověděla sama posádka. Na chodbě vyvěsila velkou mapu s uplutou trasou a Kurilov si na ní všiml ostrůvku Siargao, který ležel k trase lodi ze všech nejblíž.
Čtrnáct metrů a tři dny v moři
Třináctého prosince se počasí začalo kazit. „Blíží se bouře, zajásal jsem v duchu,“ napsal. Elena Gendelevová později vysvětlovala, že s rozbouřeným mořem počítal. Vlna mohla pád na hladinu zkrátit o šest metrů, stejně dobře ho ale mohla o tolik prodloužit.
Slib daný Žanně porušil po pěti dnech plavby. Přehoupl se přes záď a dopadl do černé vody za lodí. Ve tmě neměl jediný pevný bod a kompas si na palubu pronést netroufl. „Loď se rychle vzdalovala. Cítil jsem obrovskou úlevu, vždyť jsem právě vyvázl živý a nezraněný zpod strašlivé rotující vrtule. A konečně jsem si plně uvědomil, že jsem v oceánu úplně sám. Pomoc není odkud čekat. A šance, že doplavu ke břehu živý, skoro neexistuje. V tu chvíli můj rozum jízlivě poznamenal: Zato jsi teď konečně svobodný! Copak sis to tak vášnivě nepřál?!“ zapsal si ve své knize. Že Kurilov chybí, si posádka všimla až ráno. Příbuzným pak úřady oznámily, že se pohřešuje.
První noc plaval za světly lodi, dokud nezmizela za obzorem. Pak mu zatažená obloha vzala i hvězdy a zůstal v úplné tmě. „Věřím, že strachem se dá zemřít. Četl jsem o námořnících, kteří v prvních dnech po ztroskotání umírali bez jakékoli příčiny,“ napsal. Pomohla mu metoda z dětství. Jako sedmiletý chodil v noci na hřbitov, kde se naučil pohlédnout strachu do tváře a nespustit ho z očí, dokud neopadne.
Původně počítal, že ho od Siargaa dělí osmnáct kilometrů. Odhad ale stavěl na letmém pohledu na mapu a proudy ho navíc unášely stranou, takže vzdálenost narostla víc než pětinásobně. Slunce mu spálilo záda, ruce i obličej. Nohy mu postupně vypovídaly službu a chvílemi plaval jen rukama. Medúza ho za celou dobu požahala jedinkrát, žralok se neobjevil ani jednou. Druhého dne zahlédl na obzoru hory a v noci nad nimi rozeznal světla. Třetí noci se mu rozostřovalo vědomí, přicházely halucinace a v hlavě zřetelně zaslechl hlas: „Plav za zvukem příboje.“ Poslechl a o několik hodin později se dotkl nohama dna.
Na břeh Siargaa se dostal v noci na 15. prosince. Jeho tělo, obalené světélkujícím planktonem, modravě zářilo do tmy. Vzpomínal, že na pláži štěstím tančil sirtaki. Na pobřeží pak na něj narazili rybáři z osady General Luna a ohlásili ho úřadům.
Nový život a poslední ponor
Doma zatím KGB prověřovala každého, kdo s uprchlíkem přišel do styku. Potrestána byla i pokladní Aeroflotu, která mu prodala letenku do Vladivostoku. Soud poslal Kurilova v nepřítomnosti na deset let do vězení za vlastizradu. Jeho bratr Valentin, navigátor dálkových plaveb, přišel o místo. Sám Kurilov strávil půl roku na Filipínách, zpočátku ve vazbě pro lidi bez dokladů a v podezření, že je sovětský špion. Velitel věznice ve Fort Bonifacio ovšem záhy pochopil, že žádného agenta nehostí. Spřátelil se s ním a brával ho s sebou po místních barech. Z vazby ho dostala až sestra Anžela, která se za něj zaručila a zaplatila mu letenku do Toronta.
V Kanadě čistil dna lodí za tři dolary na hodinu, než se propracoval k firmám zabývajícím se mořským výzkumem. V roce 1985 ho do Izraele přivedlo natáčení filmu o jeho útěku. Nakonec z toho ale sešlo. Seznámil se tam s novinářkou Elenou Gendelevovou a o rok později se za ní přestěhoval natrvalo. Vzal si ji a nastoupil do oceánografického institutu v Haifě. V lednu 1998 uvolňoval na dně Genezaretského jezera aparaturu zamotanou do rybářských sítí. Sám v nich uvízl a spotřeboval téměř všechen vzduch. Tehdy ještě vyvázl.
Následujícího dne, 29. ledna, se ale z vody už nevrátil. Z kufru rukopisů, poznámek a útržků, které po něm zůstaly, sestavila vdova knihu Sám v oceánu. Muž, který uplaval téměř sto kilometrů otevřeným Pacifikem, se utopil při ponoru ve sladkovodním jezeře.
Zdroje:
