Článek
„Mayday, mayday, mayday, 2803, 2803, motor mi znovu selhal. Jdu hledat řeku. Tady vpravo mám řeku.“ Tuhle zprávu poslal pilot Hernando Murcia řízení letového provozu 1. května 2023 v 7.43 ráno. O půl minuty později ohlásil, že se pokusí přistát na vodě. Pak už se neozval. V kabině jednomotorové cessny za ním seděla čtyřiatřicetiletá Magdalena Mucutuyová s jedenáctiměsíční Cristin na klíně, vedle ní třináctiletá Lesly a za nimi devítiletá Soleiny se čtyřletým Tienem.
Útěk za Ranoquem
Rodina patřila k domorodým Huitotům a žila v okolí Araracuary, kam nevede žádná silnice a kde mají elektřinu jen z generátorů. Lesly a Soleiny pocházely z Magdalenina prvního manželství. Otce svých dvou mladších dětí, Manuela Ranoqueho, Magdalena poznala v nelegálním dole a přestěhovala se za ním do domorodé rezervace Puerto Sábalo, kde se stal guvernérem. Lesly se odmalička uměla orientovat v pralese, rybařit a rozeznat jedlé plody. Když rodiče pracovali, vařila a starala se o sourozence. Ranoque o Lesly řekl: „Velmi chytrá holka. Velmi vážná. Prchlivá. Zodpovědná.“
V dubnu 2023 Ranoque z rezervace náhle zmizel. Tvrdil, že mu vyhrožují smrtí povstalci z Fronty Caroliny Ramírezové, odštěpené skupiny někdejší guerilly FARC. Z Bogoty pak Magdaleně volal, ať za ním s dětmi přijede, protože jsou v nebezpečí i ony. Magdalenini rodiče mu ale nevěřili a snažili se jí cestu rozmluvit. Její matka Fátima Valencia mu říkala Mile a opakovala: „Mile lže.“ Magdalena se přesto s dětmi nastěhovala do domku u letiště v Araracuaře a každý den prosila vojáky, aby je odtud dostali. Ti jim nakonec opravdu zajistili místa v cessně do San José del Guaviare, kde je měl 1. května čekat Ranoque. Rodina se to ráno začala chystat v pět a Lesly si před odletem všimla, že pilotovi motor naskočil až na několikátý pokus. Stroj vyrobený roku 1982 už v roce 2021 kvůli poruše motoru skončil v korunách stromů a do provozu se vrátil teprve před dvěma měsíci. Vyšetřovatelé upozornili na nedostatky při opravě i na díly bez doloženého původu. Přesnou příčinu selhání ale určit nedokázali.
Dvacet dní po kolenou
Při letu do San José del Guaviare začal motor ztrácet výkon, nakrátko se sice vzpamatoval, ale pak selhal znovu. Pilot proto zamířil k řece Apaporis, kde chtěl přistát na vodě. Cestujícím nařídil rozepnout pásy, aby se po přistání dostali z letadla, a všichni kromě čtyřletého Tiena poslechli. K řece už ale letadlo nedoletělo. Ve výšce asi padesáti metrů narazilo do stromů, motor se utrhl a trup se téměř kolmo zřítil na zem.
Pilot a domorodý předák Herman Mendoza byli na místě mrtví. Lesly po nárazu ztratila vědomí, a když ji probral pláč sourozenců, zjistila, že má nohu sevřenou kolejnicí sedadla. Vytáhnout ji dokázala až poté, co si zula botu. Protože z otevřené rány na temeni silně krvácela, obvázala si ji gázou z lékárničky a kusy oblečení. Matka už nežila. Svým tělem ale při nárazu ochránila malou Cristin, která se pod ní dusila. Lesly holčičku vytáhla, vyprostila Soleiny visící v sedadle hlavou dolů a odepnula Tiena, kterého zapnutý pás udržel naživu. Všichni čtyři se pak zadními dveřmi protáhli ven a u trosek přečkali první dva dny i dvě noci. Hlad zaháněli plody copoazú ze zavazadel a dělili se o zbylou vodu v lahvích. Čtyřletý Tien se vyptával, kdy se maminka probudí, ale Lesly mu dokázala říct jen to, že neví. Jakmile zásoby došly, vydala se s dětmi k řece, kterou během letu zahlédla z okénka. Kvůli zraněné noze nedokázala stát zpříma, a tak se pralesem prodírala po kolenou nebo na boku. Rukama se přitahovala za větve, zatímco na sobě nesla malou Cristin. Během putování zahodila i druhou botu a dál pokračovala jen v ponožkách. Takto se pohybovala až do dvacátého dne.
U Apaporisu si vyrobila oštěp a ulovila s ním rybu. Oheň ale děti rozdělat nedokázaly a syrová ryba jim nechutnala. Pomoc u řeky Lesly nenašla, a protože nečekala, že podél břehu narazí na vesnici, zamířila zpátky do pralesa. Dál se děti živily plody palmy zvané mil pesos, které padaly ze stromů a na vlhké zemi změkly. Lesly je rozkousala a dužinou krmila mladší sourozence, nejmenší sestře navíc nabírala vodu do víčka od lahve. Po třech dnech cesty děti nevědomky došly znovu k troskám, kde si alespoň vyměnily roztrhané oblečení za čisté. Většinu dne pršelo a mokré šaty obalené blátem jim ztěžovaly pohyb. Tienovi se navíc na boty nalepilo tolik bahna, že je nakonec také odhodil. Přístřešky Lesly stavěla z listů platanillo, které stříhala nůžkami z letadla. Jakmile nůžky ztratila, musela listy trhat zuby. Celou dobu přitom počítala dny a u sebe nesla doklady celé rodiny.
Babiččin hlas z oblohy
Nouzový vysílač letadla vysílal signál tři dny, jenže hustý porost cessnu ukryl. Vrak našel až 15. května tým domorodých pátračů. Ve vraku a vedle něj leželi tři mrtví dospělí, děti ale chyběly. Téhož dne pátrači narazili na dětskou láhev a napůl snědenou marakuju. O den později vojáci objevili přístřešek, nůžky a gumičky do vlasů. Pátrání dostalo jméno Operace Naděje. Prales prohledávalo 119 vojáků speciálních jednotek a 92 domorodců, zatímco letadla nad oblastí shodila deset tisíc letáků.
Nad pralesem se z vrtulníku ozývala nahrávka hlasu babičky Fátimy Valencie v jazyce Huitotů: „Lesly, tady babička. Prosím tě, zůstaň klidná a zůstaň na místě.“ Lesly nahrávku slyšela, ale nedokázala poznat, odkud se hlas ozývá. Na hlasy z lesa nereagovala, protože ji kdysi varovali, že zvuky šelem mohou připomínat lidské volání. Pokud se Cristin rozplakala, přitiskla jí ruku na ústa. Třicátý den našla jeden z letáků, který byl psaný španělsky i v jejich jazyce a vyzýval děti, aby zůstaly na místě. Pokyn poslechla a s dětmi čekala. Po pěti dnech ji ale přepadl záchvat úzkosti, při němž se potila a nemohla dýchat.
Devátého června čtyři domorodí pátrači zaslechli slabé zakňourání. Nicolás Ordóñez uviděl Lesly s Cristin v náruči a vedle ní Soleiny. Na otázku, kde je bratr, Lesly ukázala k přístřešku. Tien ležel na zemi a nedokázal se už ani postavit. „Maminka umřela,“ řekl. Děti plakaly a bály se přiblížit, ale pak Lesly Ordóñeze objala a řekla mu: „Mám hlad. Strašný hlad.“ V 17.14 vojáci do štábu poslali domluvené heslo: „Zázrak, zázrak, zázrak.“ Od vraku je dělily necelé čtyři kilometry. V hustém pralese vrtulník nemohl přistát, a tak se vojáci spustili na zem a děti pomocí lan vytáhli na palubu. Letadlo je pak dopravilo do vojenské nemocnice v Bogotě, kam dorazily podvyživené, dehydrované a poštípané hmyzem. Manuel Ranoque, který se pátrání účastnil od prvních dnů, se nad nimi rozplakal a velitele operace generála Pedra Sáncheze požádal, aby se stal kmotrem nejmladší Cristin.
Tři roky strachu z nevlastního otce
Před nemocnicí mezitím začal spor o děti. Ranoque novinářům líčil, že Magdalena žila ještě čtyři dny po havárii a dětem stihla říct, ať najdou otce. Chtěl do péče své dvě vlastní děti, Tiena a Cristin, zatímco prarodiče žádali o všechny čtyři a tvrdili, že je Ranoque násilník. Dědeček Narciso Mucutuy vyprávěl, že se děti před Ranoquem schovávaly v pralese, jednou dokonce celé tři dny. Ranoque na otázku, zda ženu bil, odpověděl: „Slovně občas ano. Fyzicky velmi málo, většinou jsme se jen hádali.“
Obyvatelé Puerto Sábala však reportérům kolumbijské televize vyprávěli, že Ranoque jedné noci Magdalenu napadl mačetou. Komunita ho sesadila z funkce guvernéra a stařešinové mu vyměřili trest. Podle místních Ranoque před trestem uprchl na motorovém člunu a poté začal tvrdit, že mu vyhrožují povstalci. „Lhal celé zemi,“ řekl předák Carlos Andrés Aguirre. Sourozenci zatím zůstali v péči kolumbijského úřadu na ochranu dětí.
Teprve tam Lesly promluvila. Nevlastní otec ji začal sexuálně zneužívat, když jí bylo deset let. Od ledna 2020 do konce února 2023 využíval chvíle, kdy matka nebyla doma, a zastrašoval ji, aby mlčela. O dva měsíce později Magdalena s dětmi nastoupila do letadla, které je mělo dovézt zpátky k němu. Po výpovědi Lesly a dalších členů rodiny policie Ranoqueho 11. srpna 2023 v Bogotě zatkla. Ten obvinění odmítl a z vazby přes advokáta vzkázal: „Otec, který znásilňuje svou rodinu, nedělá to, co jsem udělal já. Kdybych měl co skrývat, nechal bych je v pralese shnít. Byl jsem první, kdo je šel hledat.“
Sourozenci zůstali dva roky pod státní ochranou, kde o ně pečovali psychologové, nutriční terapeuti, sociální pracovníci a pedagogové. Teprve 18. června 2025 je úřady svěřily do péče tety z matčiny strany. Necelé tři týdny nato soud ve městě Florencia v první instanci uznal Manuela Ranoqueho vinným ze znásilnění a pohlavního zneužívání dítěte mladšího čtrnácti let, v obou případech s přitěžujícími okolnostmi. S domorodými pátrači prohledával prales a nad nalezenými dětmi plakal. V srpnu 2025 ale dostal 32 let vězení za to, co Lesly tři roky dělal doma.
