V SSSR uškrtil 36 žen a chodil na hlídky, které ho měly dopadnout. Nevinného popravili, 13 odsoudili

Gennadij Michasevič vraždil od jara 1971 až do zatčení v prosinci 1985. Pracoval jako technik zemědělských strojů v sovchozu Disněnskij a byl členem komunistické strany. Soud ho nakonec uznal vinným ze šestatřiceti vražd, sám se však přiznal ke třiačtyřiceti. Přezdívku Vitebský škrtič dostal podle kraje, kde zabíjel.

Šestnáctého května 1971 našli u vesnice Ekiman v Polockém okrese tělo devatenáctileté Ludmily Andaralové. Byla znásilněna a uškrcena. U soudu Michasevič později vypovídal o nevydařeném vztahu s dívkou Lenou, které nikdy neodpustil. Řekl také, že občas chtěl svou ženu uškrtit a dceru měl rád jen proto, že se jmenovala Lena.

Před soudní kolegií Nejvyššího soudu pak popsal svou teorii: „Nejsem žádná výjimka. Miliony lidí nežijí podle daných pravidel, páchají zločiny. To patří k mé teorii. Nechci o ní mluvit, protože se budete smát. Pro vás je to nezákonné, pro mě zákonné, protože jsem dosáhl svého cíle. Je mi jedno, jestli byla obětí černoška, Ruska nebo Běloruska, škrtil jsem je a tím si ulevoval.“

Ženy umíraly poblíž silnic celých čtrnáct let, ale vyšetřovatelé případy dlouho navzájem nespojovali. Svědci si až postupně vzpomínali, že budoucí oběti nasedaly do červeného Záporožce nebo do vozu technické pomoci. V oblasti proto začaly prověrky těchto vozů a jejich řidičů.

Pátrací skupinu, která měla sérii vražd konečně rozplést, převzal v lednu 1985 náčelník vitebské oblastní správy vnitra Mečislav Grib. Mezi prověřovanými majiteli červených Záporožců byl i Michasevič, který při kontrole vyplnil vysvětlení stejně jako ostatní řidiči. Sám se přitom coby dobrovolný pořádkář podílel na hlídkách pátrajících po vrahovi. Vyslechl ho inspektor pro mladistvé a jeho hlášení putovalo na Gribův štáb.

Michasevič poté napsal anonymní dopis do redakce listu Vitebský rabočij, v němž jménem jakýchsi „Patriotů z Vitebska“ líčil, že jde o boj proti komunistům a „poldům“. Byla to jeho chyba. Rozhodující stopu přinesla až rozsáhlá grafologická prověrka. Podezřelý rukopis se nejprve objevil mezi vysvětleními majitelů červených Záporožců, grafologové si pak vyžádali další vzorky z jeho zaměstnání i ze školy. Porovnali kolem šesti set tisíc rukopisů a shoda byla jistá.

Přijeli si pro něj v neděli. Grib později líčil, že se Michasevič cestou k autům zastavil asi patnáctkrát, aby se vymočil. Brzy se ke všemu přiznal. Podle Griba tehdy někdo naznačoval, že by bylo lepší vraha odstranit a zahladit stopy, jenže skupina ho předala soudu a střežila hlavně před příbuznými obětí.

Už od začátku série přitom mířila spravedlnost úplně jinam. Za Michasevičovy činy si odpykávali tresty nevinní. Stál za tím z velké části jeden muž, vyšetřovatel pro zvlášť závažné případy prokuratury BSSR Michail Žavnerovič, kterému pro stoprocentní objasněnost přezdívali běloruský Maigret. Hned první vraždu z roku 1971 hodil na Olega Glušakova. Ten později líčil, jak mu Žavnerovič na výslechu ukázal fotografie stop a jeho vlastní boty. Obvinil ho, že stopu zanechal, a křičel, že být to na něm, zastřelil by ho rovnou v kanceláři. Glušakov dostal u soudu patnáct let.

Stejný postup Žavnerovič použil i u dalšího případu. Podezřelé stavěl proti sobě, vyhrožoval jim trestem smrti a nechával je navzájem se obviňovat výměnou za mírnější trest. Tak dopadli i tři mladíci z Vitebska, Valerij Kovaljov, Vladimir Paškevič a Nikolaj Jančenko, obvinění z jedné z prvních vražd. Jedna ze svědkyň si vzpomněla, že v den vraždy viděla poblíž tři mladé muže s ovčákem. Ovčáka nahradil malý pes jednoho z nich, na tom už vyšetřovateli nezáleželo. Kovaljova sebrali cestou na letiště, když mířil za slibnou vojenskou kariérou. Dostal patnáct let a odseděl si dvanáct. Paškevič dostal dvanáct let a odseděl je celé, Jančenko dva a půl roku.

Paškevič se jako jediný z trojice během vyšetřování nepřiznal. Před soudem se pak všichni tři pokusili svá doznání odvolat a prohlásili se za nevinné. Vlastní obhájci jim ale řekli, že jim v takovém případě hrozí poprava, a tak se museli přiznat znovu. Jančenko později popsal, že nakonec sám uvěřil, že vraždu spáchali. Žavnerovič ho donutil napsat otci kajícné vzkazy o vraždě. Vlastní otec věřil ve vinu syna až do rehabilitace v roce 1986. Z výslechů si Paškevič pamatoval jeden Žavnerovičův výrok: „Hlavní je uklidnit veřejné mínění. Důležité je, že lidé vědí, že vrazi jsou potrestaní. Bude sedět Paškevič, nebo Ivanov, jaký v tom je rozdíl? Každý člověk je neškodný zločinec. Zločin nespáchal, ale spáchat ho může. Proto je mi jedno, kdo tam bude sedět.“

Žavnerovičovy metody ničily životy nevinných lidí. Vladimira Gorelova obvinili z vraždy z jara 1972, přestože expertizy jeho účast nepotvrdily, a odsoudili ho k dlouhému trestu. Ve vězení oslepl a propustili ho až po šesti letech. Později popsal, co ho k přiznání donutilo: „Posmívali se mi. Bili mě v cele, na záchytce. Chtěl jsem žít. Myslel jsem, že mě chvíli budou bít, přiznám se, odsedím si to a vrátím se zdravý. Jenže ne. Všechno mi zničili.“

Podobně skončil i Oleg Adamov. Sebrali ho před hospodou a zavřeli na patnáct dní za urážky. Během té doby ho denně vyslýchali a nutili k přiznání. Protože odmítal, vyšetřovatelé zfalšovali výsledky biologické expertizy i s razítkem a předložili mu je jako důkaz. Nakonec se pod tlakem přiznal. Později ale své doznání odvolal, a tak přišly další výhrůžky. Hrozili mu znásilněním v cele s kriminálníky nebo psychiatrickou léčebnou a injekcemi, po kterých přijde o rozum. V cele se pokusil oběsit, zachránil ho však spoluvězeň. Nakonec ho odsoudili na patnáct let.

Nejhůř ze všech dopadl Nikolaj Tereňa. Za vraždu z roku 1979 ho odsoudili k trestu smrti, jeho družka Ludmila Kaduškinová dostala deset let jako spolupachatelka. Po dopadení skutečného vraha Tereňu posmrtně rehabilitovali. Jeho matka žádala aspoň ostatky syna k pohřbení, ale marně. Neřekli jí ani, kde je pohřben. Před kamerou pak řekla: „Byla jsem v partyzánském oddíle, samá rána od Němců. Ale to byli Němci, Maďaři, trestné oddíly, fašisté. Jak se ale dá takhle týrat člověk v naší mírové době, za takového života?“

V Moskvě se pak celá věc začala rozplétat. Kolem dvou set příslušníků bezpečnostních a justičních orgánů čelilo různým postihům za nezákonné metody, které přivedly za mříže čtrnáct nevinných. Skutečné potrestání ale minulo skoro všechny. Jediný, koho poslali do vězení, byl prokurátor Valerij Soroko. Dostal čtyři roky. Ostatní odešli s podmínkami, výtkami nebo stranickými tresty. Michail Žavnerovič skončil vyloučený ze strany a propuštěný z prokuratury. Trestnímu postihu unikl díky amnestii, která se vztahovala na válečné veterány.

Michaseviče popravili zastřelením v roce 1987, téhož roku zemřel i Žavnerovič. Grib později uvedl, že pátrací skupinu za dopadení vraha nevyznamenali a na celou vitebskou kauzu se snažili co nejrychleji zapomenout. Třináct neprávem odsouzených se nakonec dočkalo svobody. Čtrnáctý, popravený Tereňa, se jí nedožil. Valerij Kovaljov dostal za dvanáct ztracených let náhradu tři tisíce sedm set rublů. Z té mu ještě strhli daň z příjmu a daň z bezdětnosti.

Zdroje: aif.by | news.zerkalo.io | ria.ru | dp.spring96.org | news.zerkalo.io | fparf.ru | ru.wikipedia.org