Článek
16. června 1963 odstartovala z kazachstánského kosmodromu Bajkonur kosmická loď Vostok 6. Na její palubě byla šestadvacetiletá Valentina Tereškovová, dělnice z textilní továrny. Stala se první ženou ve vesmíru a během následujících tří dnů obletěla Zemi 48krát. Diváci viděli úsměvy a mávání rukou, z kabiny zaznívala nadšená hlášení a v Moskvě se chystalo triumfální přivítání.
Narodila se v březnu 1937 v západním Rusku v dělnické rodině. Otec pracoval jako traktorista, matka jako švadlena. Nebyly jí ani tři roky, když otec padl v rusko-finské válce, a matka tak zůstala na děti sama. Po osmé třídě proto nastoupila do továrny, aby pomohla uživit rodinu. Vzdělání si doplnila až později korespondenčním studiem. Stala se funkcionářkou Komsomolu a ve volném čase se začala věnovat parašutismu. První seskok absolvovala ve 22 letech a v leteckém klubu v Jaroslavli trávila většinu volných hodin.
Po úspěchu Jurije Gagarina se Sovětský svaz rozhodl vyslat do vesmíru také ženu. Výběr ovlivnily podmínky programu Vostok. Při návratu kosmonauti kabinu opouštěli katapultáží a na Zem se snášeli na padácích. Zkušenosti s parašutismem proto kandidátky zvýhodňovaly.
Výběr první kosmonautky ale nebyl jen technickou záležitostí. Šéfkonstruktér Sergej Koroljov se zpočátku stavěl proti vyslání ženy do vesmíru, upozorňoval na složitost úprav výcviku i na omezený vědecký přínos mise. Příkazy z Kremlu ale měly větší váhu. Nikita Chruščov, tehdejší předseda sovětské vlády, potřeboval další propagandistický úspěch ve studené válce. První žena ve vesmíru měla být sovětská.
Výběr z pěti kandidátek
V březnu 1962 začal výcvik pěti adeptek: Iriny Solovjovové, Valentiny Ponomarjovové, Taťány Kuznecovové, Žanny Jorkinové a Valentiny Těreškovové. Příprava zahrnovala deset dnů v izolované buňce bez zvuků, lety ve stíhačce s náročnými manévry a trénink v centrifugách. Všechny uchazečky náročnými testy prošly. Těreškovovou ale zvýhodňoval původ. Pocházela z dělnické třídy a režim na ní mohl ukázat, že v komunistické zemi může do vesmíru i žena z továrny.
Dva dny před jejím startem odstartoval Valerij Bykovskij ve Vostoku 5 a obě mise byly plánovány jako souběžné. Na oběžné dráze se měla s Bykovským přiblížit, navázat spojení a vyzkoušet manuální ovládání lodi. Raketa 16. června vynesla Vostok 6 na oběžnou dráhu a sovětská média okamžitě zaplnily záběry usměvavé kosmonautky loučící se se Zemí. Televize přenášela její slova z kabiny živě, rozhlas je vysílal po celém Sovětském svazu pod volacím znakem Čajka.
Tři dny na oběžné dráze
To, co se během letu skutečně odehrálo, vyšlo najevo až po rozpadu Sovětského svazu, kdy se objevily přepisy komunikace a interní záznamy. Už od prvních hodin letu ji v kabině Vostoku 6 trápila kosmická nemoc, opakované nevolnosti, zvracení a záchvaty pláče. Tlačil ji i popruh, kterým byla připoutaná. „Bolí mě koleno a nemohu srovnat nohu tak, aby bolest přestala. Tlačí mě popruh,“ hlásila do éteru.
Kosmonauti v řídicím středisku nevěřili vlastním uším, s podobnými potížemi v beztíži totiž nepočítali. A stížností přicházelo víc. „Bolí mě hlava na těch místech, co mám přilepené kontakty. Ten chleba je příliš suchý. Chtěla bych domů.“
Koroljov, hlavní konstruktér sovětského kosmického programu, misi sledoval z řídicího střediska a reagoval velmi ostře. „Proč jsem se zapletl s ženami? Už nikdy,“ měl podle pamětníků prohlásit. Pracovníci Institutu historie a techniky Ruské akademie věd později mluvili o možném nervovém zhroucení. Podle záznamů dosahovala efektivita plnění úkolů jen asi patnácti procent. Hlavní cíl mise, testování manuálního ovládání, se splnit nepodařilo. Během práce usínala, zvracela a opakovaně žádala o předčasné ukončení letu.
Řídicí středisko navíc odhalilo vážný technický problém. Chyba v nastavení orientace lodi znamenala riziko, že při návratu neprovede správný manévr a nepřistane na území Sovětského svazu. Technici proto museli motory ze Země přeprogramovat a vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu by jakékoli další komplikace znamenaly značné riziko. Automatické systémy ale fungovaly a 19. června 1963 se loď vrátila do atmosféry.
Stejně jako ostatní kosmonauti programu Vostok se po návratu ve výšce zhruba sedmi kilometrů katapultovala. Při vystřelení z kabiny ale nezaklonila hlavu a silně se udeřila. Na čele se jí vytvořila výrazná podlitina, kterou museli maskéři pečlivě zakrývat, protože zranění nesmělo být při oficiálních vystoupeních vidět. Během sestupu na padáku pod sebou spatřila rozlehlé jezero. Vítr ji naštěstí odnesl na pevnou zem.
Po návratu na Zemi
Jako první ji našel pastevec v Altajském kraji. Namířila na něj zbraň. „Nepřibližujte se. Kde to jsem?“ zněla její první slova. Muž odpověděl, že je v sovchózu v Bajevském okrese. Podle instrukcí se nesměla dostat do rukou Američanů, proto měla u sebe pistoli. Než dorazili lidé z Hvězdného městečka, místní ji pohostili tradičním jídlem. Nadřízení to později označili za vážné porušení kázně. Podle nich si tím mohla narušit část cenného biologického materiálu, například střevní mikroflóru, kterou lékaři po návratu sledovali.
S Nikitou Chruščovem a sovětskými kosmonauty po letech Vostok 5 a Vostok 6, Moskva - 1963
O skutečném průběhu letu nesměla mluvit. Veřejnost viděla až záběry natočené následující den, pečlivě inscenované. Následovalo triumfální turné, během něhož sbírala medaile a cestovala po spřátelených zemích. V listopadu 1963 se za přítomnosti Nikity Chruščova přímo v Kremlu provdala za kosmonauta Andriana Nikolajeva a o rok později se jim narodila dcera Jelena, první dítě, jehož oba rodiče byli ve vesmíru. Manželství se ale v roce 1980 rozpadlo.
Do vesmíru už nikdy neletěla. V roce 1978 se pokusila vrátit do výcviku, ale neprošla zdravotními testy. Věnovala se politice a postupovala v armádní hierarchii. V letech 1966 až 1989 byla poslankyní Nejvyššího sovětu SSSR, mezi lety 1969 a 1991 členkou Ústředního výboru Komunistické strany a v roce 1995 dosáhla hodnosti generálmajora letectva. I po rozpadu Sovětského svazu zůstala politicky aktivní. V letech 1995 a 2003 neúspěšně kandidovala do Státní dumy, ale v roce 2011 byla zvolena za stranu Jednotné Rusko. Mandát obhájila i v letech 2016 a 2021.
Při setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Moskvě - 2017
V roce 2020 navrhla zrušení limitů prezidentských mandátů, které Vladimiru Putinovi umožnilo zůstat u moci. Jako podporovatelka anexe Krymu a války na východní Ukrajině figuruje od roku 2018 na ukrajinském sankčním seznamu. Po ruské invazi na Ukrajinu ji na své sankční seznamy zařadily také Spojené státy a Evropská unie.
V březnu Valentina Těreškovová oslaví 89 let. O tom, co se během tří dnů ve vesmíru odehrálo, mohla mluvit až po pádu režimu.
Zdroje:
