Ve třech letech mu otec zastřelil matku. Hajného Antoše pak chtěl dav utopit ve Vltavě

Dřevěná lokomotiva natřená zelenožlutě, se kterou si hraje na zemi. Dřevěná podlaha s neckami, ve kterých se koupe jeho malá sestra. Víc si Kurt Ferdinand Jüstl, pozdější Jan Pohan, z doby před tragédií nezapamatoval. „Nikdy jsem nevěděl, jestli jsem to prožil, nebo jsem to četl, nebo se mi to zdálo,“ říkával po letech.

Narodil se 7. prosince 1930 v Drahovicích u Karlových Varů jako nejmladší ze čtyř dětí. Otec Augustin Jüstl obchodoval s látkami a většinu času trávil na cestách, matka byla podle Pohanových slov napůl Češka a napůl Angličanka. Začátkem třicátých let se rodina přestěhovala do pražských Nuslí, kde si matka pronajala kavárenskou restauraci. Manželství procházelo krizí a docházelo k častým hádkám. Jednou jí Augustin pohrozil, že ji zastřelí, ona to oznámila na policii, od muže ale neodešla. O masopustní neděli 11. února 1934 se vrátil z cesty, vešel do ložnice, kde spala jeho žena se třemi dětmi, a zastřelil ji. Pak obrátil zbraň proti sobě. Kurtovi byly tři roky a dva měsíce. Tragédie hned druhý den plnila titulní strany novin.

Čtyři osiřelé sourozence pak rozdělili každého jinam. Jedenáctiletá Markéta odešla do kláštera na Moravě. Marie byla odsunuta do Německa a brzy po válce tam zemřela na tuberkulózu. Bratr Bedřich, jemuž doma říkali Fritz, skončil rovněž v Německu. Nejmladší Kurt strávil skoro rok mezi chovankami kláštera a v roce 1935 si ho osvojil podplukovník František Pohan. Nové rodině velel řád. František Pohan, ruský legionář narozený roku 1891 na pražském Žižkově, byl přísný a důsledný muž. „Když jsem neměl vyčištěné boty, tak to všechno vyházel a musel jsem ty boty vyčistit,“ vzpomínal později herec. K adoptivním rodičům lásku necítil, choval k nim jen povinný respekt. Teplo našel jedině u babičky Sidonie. Četla mu pohádky a dávala korunu na sekanou od řezníka, u kterého to každý čtvrtek vonělo. O tom, že Pohanovi nejsou jeho vlastní rodina, dlouho nevěděl.

František Pohan se hned zkraje války zapojil do odbojové Obrany národa a v březnu 1940 ho zatklo gestapo. Jednou večer za války zazvonil u Pohanů na Smíchově vysoký mladík. Julie ho dvanáctiletému Kurtovi představila jako vzdáleného příbuzného, který zůstane na noc. Než šli spát, chlapci si povídali a Kurtovi náhle něco došlo. „Ty jsi můj bratr, viď?“ zeptal se. Byl to Fritz, jenž musel druhý den narukovat do Berlína k SS. Povídali si dlouho do noci, oba přitom plakali. U SS pak podle Janova vyprávění sloužil jako hudebník a nikdy nevystřelil. Fritz později svědčil u berlínského soudu ve prospěch adoptivního otce. Jan Pohan líčil, že bratrova výpověď zvrátila trest smrti na doživotí. Rozsudek z 15. září 1942 ale zněl rovnou na doživotní žalář.

Nacistické úřady rozhodly, že z poloněmeckého chlapce udělají celého Němce, a poslaly ho do německého dětského domova v pražské Holečkově ulici. Na vycházku směl jen jednou za měsíc. V uniformě Hitlerjugend tak chodil na Santošku za adoptivní matkou a babičkou. Mezi dětmi říšských Němců byl jediný Čech. „Občas jsem si vyslechl takové to Tschechische Sau, česká svině,“ říkal. Ze tří let drilu si odnesl hlavně ostražitost a nedůvěru k lidem.

V květnu 1945 se čtrnáctiletý chlapec přidal k Pražskému povstání a stavěl barikádu na Smíchově, kousek od domova. Těsně vedle něj dostal jeden z mužů zásah do krku. Byl to první mrtvý člověk, kterého kdy viděl. V tom zmatku v něm někdo poznal chlapce, kterého vídal chodit domů v německé uniformě. S rukama nad hlavou a pistolí v zádech ho dav vedl k Vltavě. „Vždyť já bych tam mohl skončit někde v té vodě,“ pomyslel si tehdy. Sám vzpomínal, že zajaté Němce tenkrát odváděli k řece, házeli je do vody a stříleli po nich. Zachránil ho někdo, kdo rodinu znal a začal křičet, že jeho otec sedí v nacistickém vězení. Dav změnil směr a odvedl ho domů.

Fritze během povstání zatkli. Když se František Pohan v květnu vrátil z vězení, poprvé se ho zastal. Při druhém zatčení už zakročit nemohl, protože československý důstojník nesměl hájit esesáka. Jan to otci dlouho vyčítal. Fritz se po válce nechal dobrovolně odsunout a zbytek života strávil v západním Německu. Jan v šestnácti utekl na Šumavu hlídat statky po odsunutých Němcích a rodiče ho už zpátky nedostali. Že měl otec tehdy nejspíš pravdu, uznal až s odstupem.

V únoru 1948 šel v průvodu studentů, kteří žádali prezidenta Beneše, ať neustupuje komunistům. Policie pochod rozehnala, Jana zatkli a odseděl si tři měsíce na Pankráci. Po Benešově smrti si pak na ruku sám vytetoval datum 3. září 1948. Do KSČ ho lákali opakovaně. Třikrát odmítl.

K herectví se dostal na vojně jako konferenciér. Pět let hrál ve Vesnickém divadle a na plátně debutoval v roce 1958 menší rolí v psychologickém dramatu Zde jsou lvi. Od roku 1960 sice patřil k souboru Filmového studia Barrandov, na stálé angažmá ve velkém kamenném divadle ale nikdy nedosáhl. Sám o sobě mluvil jako o „zadním umělci“. Ze zhruba stovky natočených filmů ho režiséři díky mužnému zjevu a klidnému baritonu obsazovali hlavně do uniforem. Vojenský stejnokroj oblékl dvacetkrát, přibližně stejně často hrál policisty a kriminalisty. Jednu z mála hlavních rolí, ctižádostivého poručíka VB Jandu, dostal v detektivce Bílá spona. Trvalou popularitu mu ale nakonec nepřinesly policejní epolety, nýbrž role dobráckého hajného Antoše ze šumavské trilogie s Tomášem Holým. V seriálu Třicet případů majora Zemana se objevil ve třech epizodách. Jako pašerák Spelman v jedné z nich zastřelil oblíbeného majora Hradce. Natáčelo se na Kubě a v Trinidadu. „Odlétali jsme z mrazů tuším někdy v únoru do obrovských veder,“ popsal cestu.

Nejvíc ho ale proslavil dabing. Jeho baryton patřil desítkám postav, od správce národního parku v seriálu Skippy po komisaře Navarra, kterého měl ze všech nejraději. Ten hlas ho ale zároveň odváděl od divadla, po kterém toužil. Dabing ho nesmírně bavil, přesto o něm mluvil jako o profesi, která na něj působí „devastujícím způsobem“. Text šel jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jakmile dostal filmovou roli, s hrůzou zjišťoval, že ztratil divadelní návyk držet dlouhý text v hlavě. „Je mi trošičku líto, že mě to divadlo minulo,“ přiznal. Za celoživotní mistrovství v dabingu dostal v roce 2001 Cenu Františka Filipovského.

Oženil se a s manželkou, letuškou, měl dceru Kateřinu. Jejich manželství ale skončilo rozvodem. V září 1967 se krátce po startu z kanadského Ganderu zřítilo letadlo Československých aerolinií mířící do Havany a jeho bývalá žena byla mezi oběťmi. Příčinu havárie se nikdy nepodařilo spolehlivě určit. Na malou Kateřinu tak zůstal sám. Koncem šedesátých let koupil na Kvildě rozpadlou chalupu ve výšce přes tisíc metrů a vlastníma rukama ji opravil. Zahradničil tam přes čtyřicet let, krmil ptáky, vařil turistům polévku a mazal jim chleba se sádlem. „Ta chalupa pro mě měla význam záchranného kruhu. Kdybych tu chalupu neměl a nezamiloval se do ní, patrně bych všechny své problémy řešil alkoholem,“ řekl. Na podzim před smrtí se z chalupy vrátil naposledy. Těšil se, že se tam na jaře znovu vypraví.

Zemřel v pátek 13. února 2015 ve věku čtyřiaosmdesáti let. Ještě nedlouho předtím natáčel novou řadu seriálu Policie Modrava. Scenáristka Lucie Konášová mezitím dopisovala film podle jeho života a chtěla mu hotový scénář předat jako dárek. Ten už ale nepřevzal.

Zdroje: reflex.cz | vitalplus.org | laznetrebon.cz | armada.vojenstvi.cz | ahaonline.cz | filmovyprehled.cz | baaa-acro.com | Česká televize: 13. komnata Jana Pohana, ceskatelevize.cz, 2009 | Dokument dostupný na YouTube: Jan Pohan: Tichý hrdina českého filmu a dabingu - kanál Hvězdy Č-S