Sojuz měl 2 123 závad. Komarov to věděl, přesto šel na smrt místo Gagarina

Ve 3 hodiny a 5 minut moskevského času zazněl z paluby Sojuzu 1 klidný, jen znatelně unavený hlas: „Podařilo se mi zorientovat loď a připravit ji k zážehu brzdicího motoru nad Afrikou.“ Za šumem a praskáním rádiového spojení to tak alespoň znělo. Naposledy si pak vyměnil několik slov se svým přítelem Jurijem Gagarinem u sledovacího pultu v Jevpatorii na Krymu. Komarov volal jako Rubin, Gagarin odpovídal jako Zarja:

Rubin: „Jsem v prostředním křesle, zapnul jsem pásy.“ Zarja: „Jak se cítíš? Jak je? Příjem.“ Rubin: „Cítím se dobře. Všechno je v pořádku.“ Zarja: „Všichni tady vzkazují, abys dýchal zhluboka. Čekáme na přistání.“ Rubin: „Všem posílám poděkování.“

Podle některých pramenů měla úplně poslední Komarovova slova znít: „Řekněte všem, [šum a praskání], došlo k rozdělení.“ V řídicím středisku v Jevpatorii na chvíli zavládla úleva. Do oblasti vypočteného dopadu letěly vrtulníky a záchranná letadla. Ze vzduchu přišlo hlášení: „Vidíme Sojuz. Jsou u něho lidé. Ke kabině se blíží automobily.“

Nikdo u řídicích pultů v tu chvíli netušil, co se odehrálo těsně před dopadem. Padáky se neotevřely.

Po nečekané smrti hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova v lednu 1966 převzal vedení sovětského kosmického programu Vasilij Mišin. V zákulisí se mluvilo o jeho sklonech k alkoholu a o tom, že technickým otázkám příliš nerozumí. Těžko však soudit, co byla pravda a co pomluva. Výsledky zkušebních letů nové lodi Sojuz ale mluvily jasně. Americký program Gemini přitom v letech 1965 a 1966 sklidil obdiv celého světa. Přípravy Apolla postupovaly. Kremelští vládci nehodlali připustit, aby sláva sovětské kosmonautiky pohasla. Mocný člen politbyra Dmitrij Ustinov proto tlačil na Mišina, aby co nejdříve připravil souběžný let dvou lodí Sojuz. V jedné měl letět jediný kosmonaut, ve druhé tříčlenná posádka. Jejich setkání na oběžné dráze a přestup posádky měly být přímou odpovědí na úspěchy Gemini.

Ze tří bezpilotních zkušebních letů nevyšel jediný bez vážného incidentu. Při prvním se kabina při sestupu rozpadla a její trosky nebyly nikdy nalezeny. Při druhém se na startovací rampě neočekávaně zažehly záchranné motory, raketa shořela a jeden člen obsluhy zahynul. Další dva vojáci z technického týmu zemřeli v nemocnici druhý den. Třetí let skončil propálením tepelného štítu a potopením kabiny v Aralském jezeře. U lodě s továrním číslem 1, určené k bezpilotnímu zkušebnímu letu, bylo navíc zjištěno 2 123 závad a chyb, kvůli nimž bylo nutné provést 897 pracovních zásahů. Po přepravě na kosmodrom přibylo dalších 800 nedostatků. Konstruktér Boris Čertok a jeho kolegové o tom věděli.

Po tragickém požáru na startovací rampě 27. ledna 1967, při němž na palubě Apolla 1 zahynuli Grissom, White a Chaffee, tlak sovětského vedení ještě zesílil. Plukovník Anatolij Kirillov na poradě 14. dubna 1967, tedy pouhý týden před startem, prohlásil, že „lodě jsou stále ještě nedovařené“. Mišin se nesmírně rozčílil a okřikl ho, že ho nebude učit, jak má pracovat. Když své pochybnosti o technice nahlas vyslovil i sám velitel mise Vladimír Komarov, Ustinov mu vzkázal, že mu nechá „strhnout hvězdy z ramen i na hrudi“ a pohrozil mu degradací i odebráním vyznamenání, pokud bude vznášet námitky.

Vladimír Komarov se narodil 16. března 1927 v Moskvě. Koroljov si ho cenil pro technické znalosti, které ho výrazně odlišovaly od ostatních kosmonautů z prvního oddílu. V říjnu 1964 velel lodi Voschod 1, první kosmické lodi s tříčlennou posádkou.

V březnu 1967 sepsali Gagarin a několik dalších kosmonautů desetistránkový dokument popisující technický stav Sojuzu a žádající o přehodnocení startu. Dokument měl přes důstojníka KGB Venjamina Russajeva dorazit k Leonidu Brežněvovi. Podle knihy Starman, kterou Piers Bizony a Jamie Doran vydali v roce 1995 na základě Russajevova svědectví, kariérista Georgij Ciněv dopis Brežněvovi nikdy nepředal. Místo toho upozornil sovětského vůdce, že se Gagarin projevuje „zpupně“ a měl by být pokornější.

Bizony a Doran ve stejné knize uvádějí, že Komarov šel na let vědomě, protože nechtěl vystavit nebezpečí Gagarina jako svého náhradníka, a citují Russajeva: „Komarov mi řekl, že ví, o čem mluví a nedokázal zadržet slzy. Před svou manželkou nedal nic najevo, ale když jsme byli chvíli sami, dočista se zhroutil.“

V sobotu 22. dubna 1967 panovala na startovací rampě dobrá nálada. Totéž platilo v noci na 23. dubna, kdy Komarov dorazil k raketě v doprovodu usměvavého Gagarina. Gagarin vyjel s Komarovem výtahem až na vrchol rampy a zůstal u lodi do uzavření vstupního poklopu. Sojuz 1 odstartoval 23. dubna 1967 před třetí hodinou ráno místního času. Ihned po navedení lodi na oběžnou dráhu přišla do řídicího střediska v Jevpatorii první poplašná zpráva. Telemetrie naznačila, že se nevyklopil jeden solární panel, což na začátku druhého obletu potvrdil i Komarov. Levý panel zůstal složený, protože se telemetrická anténa zachytila v látce tepelné izolace přístrojového úseku. Loď dostávala místo potřebných 23 až 25 ampérů pouhých 13 až 14. Nefungovalo krátkovlnné rádiové spojení, selhávala i automatická orientace na Slunce. Komarov se pokusil panel uvolnit a ze všech sil kopal do dna kabiny. V beztížném stavu to bylo marné. Panel se nerozevřel.

Od pátého oběhu se projevily další obtíže se stabilizací, výrazně se zhoršilo rádiové spojení, začala se přehřívat elektronika a palubní automatika vydávala mylné povely. V polovině sedmého oběhu se stabilizace lodi zcela rozpadla. Teplota v kabině klesla na 17,5 stupně Celsia, systém astronavigace definitivně vysadil. Agentura TASS mezitím informovala, že „kosmonaut odpočíval“ a vše probíhá normálně.

Jurij Gagarin odletěl z Bajkonuru do Jevpatorie na Krymu v neděli ráno, aby pomohl s rádiovým kontaktem. V neděli 23. dubna v 10 hodin dopoledne pak Státní komise rozhodla zastavit přípravy startu Sojuzu 2 a zahájit přípravy k návratu. Přistání se mělo uskutečnit na 17. oběhu. Od 20. oběhu by se totiž Sojuz 1 dostal zcela mimo dosah sledovacích stanic a záložní baterie by byly vybité.

Iontový systém pro automatické navedení na sestupovou dráhu selhal. Komarov o tom informoval řídicí středisko, kde odborníci během 16. oběhu narychlo připravili náhradní postup, ruční orientaci podle zemského horizontu s využitím gyroskopu KI-38. Šlo o čistou improvizaci, kterou kosmonauti nikdy nenacvičovali. Mišin s Kamaninem popřáli Komarovovi šťastný návrat a rádiové spojení se přerušilo.

Při 17. obletu Komarov nový postup zvládl a loď udržela správnou polohu. Brzdicí motor se zažehl nad Afrikou a pracoval 146 sekund místo plánovaných 150. Zážeh předčasně ukončila automatika kvůli mírné odchylce lodi, ale udělený impuls pro návrat stačil. Loď sestupovala po náročnější balistické dráze. Komarov si přesedl do středního křesla, zapnul pásy a podal hlášení o stavu. V Jevpatorii čekali na potvrzení přistání. Hlavní padák se ale nerozvinul, záložní se zamotal s nevysunutým hlavním a kabina se roztočila. Sojuz padal k Zemi neovladatelně a bez funkčního brzdění. Motory měkkého přistání, které měly ve výšce 1,5 metru nad zemí zajistit jemné dosednutí, explodovaly přímo do kabiny.

Doložená komunikace zahrnuje technická hlášení a závěrečný rozhovor s Gagarinem. Americké zpravodajské odposlechy podle zprávy NPR z roku 2011 zachytily jinou verzi. Komarov měl během sestupu proklínat sovětské vůdce za to, že ho vědomě poslali na smrt v nefunkční lodi. Pravost záznamů nelze ověřit.

Vladimír Komarov se stal prvním člověkem, který zahynul přímo při kosmické misi. Sovětská propaganda skutečné příčiny havárie utajila. Oficiální zprávy mluvily o oběti vlasti, nikoliv o technickém selhání a ignorovaných varováních. Jurij Gagarin se po havárii pokoušel vrátit k aktivnímu létání. O rok později, 27. března 1968, zahynul při nehodě cvičného letounu MiG-15 UTI. Bylo mu 34 let. Sovětský kosmický program přerušil pilotované lety na 18 měsíců a příčiny havárie nikdy nepřiznal. Dmitrij Ustinov a Vasilij Mišin posílali kosmonauta na orbitu, aby dosáhli propagandistického úspěchu před prvním májem. Varování inženýrů bylo ignorováno. Technická data ze tří bezpilotních zkušebních letů nevedla k odložení startu, ale k přeformulování závěrů tak, aby start bylo možné schválit. Komarov splnil každý manévr, který mu z řídicího střediska zadali, a to i postupy, které nebyly nikdy nacvičeny. 24. dubna 1967 ve věku 40 let zemřel v hořící kabině šedesát pět kilometrů východně od Orska.

Zdroje: iflscience.com | spacesafetymagazine.com | idnes.cz | astronautix.com | npr.org | idnes.cz