Článek
Začalo to nocí, která mohla skončit tragédií. V malé vesničce Podůlší nedaleko Jičína zachvátil oheň rodinný domek Vinklářových. Malý Josef se svým bratrem Zdeňkem spali nahoře, zatímco rodiče v panice zachraňovali domácí zvířata. Než si vzpomněli, že jim v patře spí dvě děti, bylo téměř pozdě. Nakonec se vše obešlo bez úhony, ale rodina přišla o střechu nad hlavou a přestěhovala se do Prahy. „Se speditérskou firmou Knotek jsme přijeli do matičky Prahy a bloudili stověžatou krasavicí, až jsme posléze dorazili na Smíchov,“ popsal Vinklář ve své autobiografii Pokus o kus pravdy.
Na Smíchově se rodina usadila v bytě na Jeronýmově ulici u Kinské zahrady, kde malý Pepík lezl po stromech a trávil dny s kamarády z ulice. Klid ale netrval dlouho. Vinklářův otec byl přesvědčeným předválečným komunistou a brzy ho zavřeli do koncentračního tábora. Matka tak zůstala se dvěma syny sama.
Werich ho vzal pod křídla
Přesto se odvážila přihlásit Josefa do Dismanova rozhlasového dětského souboru. Psal se rok 1945 a bylo mu patnáct let. Hostoval v Divadle satiry, pak přišlo angažmá v Divadle Voskovce a Wericha, kde po jeho boku strávil dva roky. Objevil se také ve filmu a Zdeněk Štěpánek mu zprostředkoval roli mendíka Martínka v historické komedii Nezbedný bakalář.
Kariéra se rozjela bez studia na konzervatoři nebo DAMU. Vinklář si byl tohoto handicapu vědom a kompenzoval ho mimořádnou pracovitostí. Na zkoušky chodil vždy dokonale připraven a od ostatních vyžadoval totéž. V divadle kvůli němu bývalo dusno, shodují se kolegové. Od roku 1950 zakotvil na třiatřicet let v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého na Smíchově, kde ztvárnil Romea, George v dramatu O myších a lidech, Rogožina v Idiotovi nebo Smerďakova v Bratřích Karamazových. Divadlo ale nebylo jediným místem, kde si budoval jméno. V roce 1968 začali Hříšní lidé města pražskéhoa inspektor Bouše se stal jednou z jeho nejznámějších postav. Pak přišel rok 1977 a s ním Nemocnice na kraji města. Zákeřný doktor Cvach, který intrikoval, udával kolegy a šel přes mrtvoly, se stal jeho nejznámější zápornou rolí.
Uměl zaujmout, vyjít s ním už bylo těžší
Deníček prohřešků
O Vinklářovi kolovala pověst, která ho pronásledovala celá desetiletí. Vedl si prý zápisky. Spisovatelka Mirka Besserová, vdova po herci Vilému Besserovi, to po hercově smrti popsala velmi otevřeně.
Pepa byl svině. Měl diář, kam si psal poznámky, co kdo kdy a kde řekl. To aby měl všechny v šachu. Pak se jednou ožral, zapomněl ho v divadle na záchodě a manžel ho našel. Máme ten diář doma, ale já ho nikomu nedám. Jsou v něm informace o lidech, kteří ještě žijí nebo dožívají, a když ho nezveřejnil Míla, neudělám to ani já
Řada hereckých kolegů otevřeně tvrdila, že donášel Státní bezpečnosti. Podle jedné z nich „chtěl vždy to nejlepší hlavně pro sebe, nejvyšší honoráře. A o tom, že soudruhům donášel, to věděl snad každý.“
Žádný přímý archivní důkaz o jeho spolupráci ale neexistuje. Badatelé, kteří nahlédli do archivů StB, žádnou dochovanou složku na Vinklářovo jméno nenašli. Zda šlo o reálnou spolupráci, nebo o zákulisní pověst živěnou jeho bezohledným kariérismem, zůstává nejasné.
Jeho kompromisy s režimem jsou ale dobře doložené. Jako syn předválečného komunisty, který prošel koncentračním táborem, měl ke straně blízko a vstoupil do ní. Po sovětské invazi v roce 1968 ze strany na protest vystoupil, ale režim nikdy veřejně nekritizoval. V roce 1977 podepsal Antichartu. Sám prý přiznal, že tak učinil „z prachsprostého strachu“. V roce 1988 se objevil po boku vedoucího tajemníka pražského Městského výboru KSČ Miroslava Štěpána na Václavském náměstí.
V roce 1983 přišel okamžik, na který čekal celý život. Bylo to angažmá v Národním divadle. „Najednou stojím na jevišti a uvědomuji si, že tady budu hrát divadlo. Ulomil jsem si kousek třísky z podlahy a dodnes ji mám schovanou jako vzácnou relikvii,“ napsal do memoárů. „Má úcta k tomuto divadlu a některým lidem v něm byla a bude bezedná.“ V Národním hrál až do poslední chvíle, na jaře 2007 ještě zkoušel novou roli v Kohoutově Malé hudbě moci.
Ivanka Devátá a devatenáct let s Vinklářem
Oženil se třikrát, ale jen se dvěma ženami. S první manželkou, herečkou Janou Dítětovou, měl syna Jakuba, který se stal výtvarníkem. S Ivankou Devátou pak syna Adama.
Potkali se na divadelních prknech. Oba byli tehdy zadaní, Ivanka se kvůli němu rozvedla s Milošem Hlavicou. „Kdyby člověk věděl, že jedna malá schůzka poznamená devatenáct let jeho života, to by si to rozmyslel,“ říkala později Devátá v pořadu 13. komnata České televize. „On měl takovou schopnost udělat ze všedního dne neděli,“ vzpomínala. „Já jsem mu tak strašně podlehla, že to nemůžu ani pochopit. Protože já jsem dost silná osobnost, ale on byl silnější. On na mě měl takový vliv, já bych řekla, jak Černý myslivec na Viktorku. Úplně ochrnutá, jak myška před hadem.“
Vinklář pracoval nebo flámoval. Ivanka vařila, uklízela, chodila na zkoušky, starala se o děti a čekala, kdy se vrátí. „Třeba jsme měli jet na chalupu. Já připravené tašky, děti v pozoru, měl přijít ze zkoušky v pátek a on přišel v neděli večer,“ popisovala. Přidaly se nevěry. Pak další. „Poslední kapkou byla vždycky cizí ženská,“ přiznávala.
Nakonec se z toho Ivanka přímo v divadle psychicky zhroutila. „Já jsem prostě všeho nechala, zaklonila jsem hlavičku a začala jsem řvát, neartikulovaně. To vám byl tak nádherný pocit svobody. Já už jsem nic nemusela.“ Po léčení v nemocnici a lázních požádala o rozvod a skutečně se rozvedli. Myslela, že má konečně pokoj. Neměla. Nenechal ji odejít, přivedl za ní syna. „Já jsem nechtěla už vůbec, ale to víte, on vzal dítě. Dítě prosilo: Maminko, maminko, tatínek bude hodný,“ vyprávěla Devátá. Psal jí dopisy a přísahal nápravu. Nakonec mu ještě jednou uvěřila a znovu se vzali. Vinklář se skutečně dva roky snažil, pak přišla další žena a Ivanka odešla definitivně. „S tím Pepíkem to bylo hezký. On byl vtipný, podívala jsem se do světa, ale pak přišly horory, strašně jsem trpěla. Dnes vidím, jak moc mě psychicky týral, co jsem kvůli němu všechno podstoupila.“
Konec na Kampě
Josef Vinklář strávil závěr svého života v bytě Na Kampě 13, kousek od Karlova mostu. Hrál do posledních sil a v únoru 2007 ještě odehrál derniéru Našich furiantů na prknech Národního divadla, v létě zkoušel Kohoutovu Malou hudbu moci. Krátce nato ho skolila nemoc a 18. září 2007 zemřel v pražské nemocnici Na Homolce ve věku šestasedmdesáti let. Pohřben je v Libuni nedaleko Podůlší, v Českém ráji, který celý život miloval. „Herec by měl být ve všedním životě svůj, aby mu zbylo dost sil, až se večer rozevře opona,“ napsal ve své autobiografii Pokus o kus pravdy.
Adam po otcově smrti zdědil byt na Kampě i chalupu v Českém ráji. Prodal oboje a peníze prohrál v hernách.
Zdroje: sedmicka.tyden.cz | csfd.cz | tyden.cz | irozhlas.cz | ctidoma.cz | blesk.cz | Česká televize: 13. komnata Adama Vinkláře, ceskatelevize.cz, 2024 | Česká televize: 13. komnata Ivanky Deváté, ceskatelevize.cz, 2011
