Článek
Třiadvacátého března 1961 se v tlakové komoře moskevského Ústavu biomedicínských problémů rozsvítila zelená kontrolka. Pro čtyřiadvacetiletého poručíka Valentina Bondarenka znamenala konec denního programu. Měl za sebou desátý den izolačního testu. Začal si z těla sundávat biosenzory a místa po nich čistil vatou namočenou v lihu. Použitý chomáček pak odhodil za sebe. Vata dopadla přímo na spirálu zapnuté elektrické plotýnky a v atmosféře přesycené kyslíkem okamžitě vzplála.
Pilot z Charkova ve Hvězdném městečku
Bondarenko se narodil 16. února 1937 v Charkově. Oba rodiče pracovali v místní kožešnické továrně. Otec odešel v roce 1941 k partyzánům a z války se vrátil se sedmi vyznamenáními. Syn po střední škole prošel aeroklubem i vojenskými leteckými učilišti. Jako stíhací pilot pak nalétal 288 hodin na strojích MiG-15 a MiG-17 u pluku v pobaltském Kaunasu a na jaře 1960 byl vybrán do první dvacítky sovětských kosmonautů. Nastoupil do výcvikového střediska ve Hvězdném městečku u Moskvy, kde se ve stejné skupině na let lodí Vostok připravoval i Jurij Gagarin.
Pro kolegy to byl dobrácký kluk, který výborně zpíval a ve stolním tenise ho nikdo z oddílu nedokázal porazit. „Přezdívku mu dali Zvoneček, ale proč zrovna Zvoneček, to si už nevzpomínám,“ vyprávěl kosmonaut Pavel Popovič. Georgij Šonin s ním nějaký čas sdílel byt a popsal i jinou stránku jeho povahy: „Dodnes mě mrazí, když si vzpomenu, jak šplhal po okapové rouře do pátého patra k dítěti stojícímu na parapetu a každou vteřinu riskoval, že se i s tou vrzající trubkou zřítí.“
Deset dní v komoře ticha
Ze všech zkoušek výcviku se kosmonauti nejvíc obávali takzvané komory ticha, která měla prověřit psychiku člověka odříznutého od světa. Šlo o tlakovou komoru s těžkými ocelovými dveřmi usazenými na gumových tlumičích, se zvukotěsnými stěnami a dvěma silnými skleněnými průzory. Uvnitř stála kovová postel, dřevěný stůl, křeslo tvarované podle vystřelovacího sedadla lodi Vostok a jednoduché kuchyňské vybavení včetně elektrické plotýnky a rendlíku na ohřívání konzerv. S okolím spojoval testovaného jen telegrafní klíč.
Bondarenko do komory vstoupil 13. března 1961. Tlak uvnitř byl snížený a kyslík tvořil polovinu atmosféry, aby v ní mohl dýchat. V prostředí s tak vysokou koncentrací kyslíku hoří prudce i látky, které se běžně vznítit nedokážou.
Plameny z plotýnky tak okamžitě zaplnily malý prostor komory a přeskočily na jeho vlněný tréninkový oblek. Místo aby spustil poplach, snažil se oheň udusit sám. Tím ho ale jen dál rozšiřoval. Službu konající lékař Michail Novikov se vrhl k poklopu, jenže hermetické dveře nešly otevřít. Držel je rozdíl tlaků. Než se ho podařilo vyrovnat, Bondarenko uvnitř dál hořel. Dveře nakonec povolily, plameny na něm uhasili a vynesli ho ven. Byl při vědomí a opakoval jedinou větu: „Můžu za to sám, nikoho neviňte…“
Pacient jménem Sergejev
V Botkinově nemocnici na severovýchodě Moskvy měl ten den službu chirurg a traumatolog Vladimir Goljachovskij. Nejprve mu zatelefonoval plukovník Ivanov z Ústředního ústavu leteckého lékařství. Chvíli nato před budovou zastavila kolona černých volh s vojenskou sanitkou. Na nosítkách přivezli těžce popáleného muže a představili ho jako Sergejeva, čtyřiadvacetiletého poručíka letectva. „Celý byl popálený. Tělo bylo úplně zbavené kůže, hlava vlasů, v obličeji chyběly oči. Byla to totální popálenina nejtěžšího stupně. Ale pacient žil,“ popsal později chirurg. Raněný pohyboval rty, a tak se k němu Goljachovskij sklonil. „Příliš velká bolest. Udělejte něco, prosím. Ať ta bolest zmizí,“ rozeznal v jeho šepotu. Lékaři našli cévy pro zavedení kapačky jen v chodidlech, která před plameny ochránily letecké boty. Morfium přineslo úlevu, víc už ale medicína nabídnout nemohla. O život Valentina Bondarenka bojovali osm hodin. Pak zemřel na popáleninový šok.
Goljachovskij si zapamatoval i mladého důstojníka, který celou dobu čekal v hale u telefonu a popsal mu průběh nehody. „Byl velmi drobné postavy a zápěstí měl tenké jako dítě. Ale stiskl mi ruku silou dospělého muže,“ vylíčil chirurg. Tutéž tvář uviděl o tři týdny později v novinách. Patřila Juriji Gagarinovi, prvnímu člověku ve vesmíru.
Vymazaný z oficiálních dějin
Všichni svědci neštěstí museli odpřisáhnout mlčení. Bondarenka pohřbili v rodném Charkově jako řadového vojenského letce bez jediné zmínky o kosmonautském výcviku. Novinář Jaroslav Golovanov později v archivu vojenského letectva našel výpis z rozkazu ministra obrany: „Zabezpečte rodinu staršího poručíka Bondarenka vším potřebným, jako rodinu kosmonauta. 15. 4. 61. Malinovskij.“ Rozkaz nese datum tři dny po Gagarinově triumfu. V červnu 1961 dostal Bondarenko in memoriam Řád rudé hvězdy. Vdova s pětiletým synem Alexandrem zůstala ve Hvězdném městečku a chlapec se v dospělosti stal důstojníkem letectva jako jeho otec.
Sovětské utajení živilo na Západě fámy o kosmonautech zahynulých při tajných startech ještě před Gagarinem. V tisku kolovaly seznamy desítek údajných mrtvých. Americký novinář James Oberg prošel v letech 1972 a 1973 políčko po políčku sovětské týdeníky z počátku 60. let. Napočítal v nich nejméně šest mužů, kteří se nikdy nedostali do vesmíru ani do oficiálních dějin. Vzápětí zjistil, že skupinové fotografie oddílu existují v různých verzích. V knihách vydaných uvnitř SSSR některé postavy po zásahu retušérů zmizely. Další nejasné postavy z fotografií a seznamů si postupně označil kódy X1 až X9. Britský badatel Rex Hall později našel dvě verze téhož snímku. Na jedné jich bylo šestnáct, na druhé jen jedenáct.
První konkrétní stopa k příčině smrti se objevila v roce 1982, kdy ruský emigrant Tiktin vyprávěl západoněmeckému časopisu o kosmonautovi uhořelém v kyslíkové komoře. O dva roky později vyšla v USA kniha Ruský doktor, v níž Goljachovskij věnoval umírajícímu pacientovi půlku kapitoly. Jméno a datum však veřejnost poznala až v roce 1986, kdy Golovanov v deníku Izvestija zveřejnil celý příběh i se zrnitým portrétem. Oberg se tehdy vrátil ke své kartotéce vyretušovaných tváří a v muži s kódem X7 poznal Valentina Bondarenka.
Valentin Bondarenko v roce 1961, krátce před svou smrtí. Bylo mu čtyřiadvacet let
Stejný oheň o šest let později
Sedmadvacátého ledna 1967 zahynuli při požáru v kabině Apolla 1 během pozemního testu astronauti Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Modul byl napuštěný čistým kyslíkem pod přetlakem a průlez se otevíral dovnitř. Posádka zemřela dřív, než ho stačila otevřít. Sotva se Bondarenkova smrt dostala na Západ, vynořila se otázka, zda by Američané tragédii zabránili, kdyby se o moskevském požáru dozvěděli včas. Kosmonaut Alexej Leonov dokonce tvrdil, že CIA o nehodě věděla a NASA informovala. Agentura přesto složení atmosféry nezměnila. Vědec NASA John Charles ale připomněl, že Američané měli varování dost i bez sovětské pomoci. Jen ve Spojených státech došlo před požárem Apolla k nejméně sedmi vážným kyslíkovým požárům a při jednom z nich přišli v roce 1965 o život dva potápěči námořnictva v přetlakové komoře. Další lekce by podle Charlese na rozhodování NASA nejspíš nic nezměnila.
Sovětští konstruktéři si přitom z Bondarenkovy smrti vzali ponaučení hned v roce 1961. Všechny jejich lodě i orbitální stanice od té doby létaly s obyčejným vzduchem. Tvořilo ho 21 procent kyslíku a 79 procent dusíku při tlaku odpovídajícím hladině moře.
Fotografii Valentina Bondarenka, pořízenou jen několik dní před jeho smrtí, předal Golovanovovi pro článek v Izvestijích jeho syn Alexandr. Tehdy už sloužil jako mladý důstojník.
Zdroje:
