Článek
Modul ležel na boku a zvenku nejevil žádné známky poškození. Muži z pátracího týmu zaklepali na stěnu. Nikdo neodpověděl. Otevřeli průlez a uvnitř seděli všichni tři kosmonauti připoutaní v křeslech. V obličeji měli tmavomodré skvrny, z nosů a uší jim vytékala krev. Dobrovolskij byl na dotek ještě teplý.
Lékaři se je pokoušeli oživit přes hodinu, ale marně. Posádka strávila ve vesmíru téměř 24 dní a splnila hlavní část nabitého programu. Návratový systém pracoval bezchybně. Sovětský svaz měl na papíře důvod k triumfu. V pořádku se ale vrátil jen stroj.
Náhradníci z Bajkonuru
Tři dny před plánovaným startem k orbitální stanici Saljut našli lékaři na rentgenovém snímku hrudníku Valerije Kubasova tmavou skvrnu. Na kosmodromu Bajkonur pojali podezření na tuberkulózu a zkušeného palubního inženýra z letu vyřadili. Velitel Alexej Leonov i třetí člen posádky Pjotr Kolodin byli zdraví, jenže provozní pravidla sovětského programu zněla jednoznačně. Jakmile posádka dorazí na Bajkonur, vyměnit se musí celá. Rozhodnutí padlo dva dny před startem. Šestého června 1971 proto v lodi Sojuz 11 odstartovali náhradníci Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev. Kosmickou zkušenost měl z trojice jen Volkov. Původní posádce přitom zřejmě zachránilo život mylné podezření lékařů. Tuberkulóza se totiž později nepotvrdila.
Druhý den letu Dobrovolskij ručně a bez potíží připojil loď ke stanici. Saljut vypustil Sovětský svaz 19. dubna 1971 jako první experimentální orbitální stanici světa. Pacajev do ní vplul jako první člověk v historii. Kvůli silnému zápachu se ale vzápětí vrátil do Sojuzu. Už krátce po startu stanice totiž selhalo šest z osmi ventilátorů systému pro obnovu vzduchu. Poruchu s Volkovem odstranili, první noc přesto strávila trojice v lodi, dokud se ovzduší uvnitř nevyčistilo.
Ilustrační nákres Saljutu 1 a přibližující se lodi Sojuz
Tři týdny a návrat
Sovětští diváci dostávali z oběžné dráhy téměř každodenní televizní přenosy, kterým novináři říkali Kosmovize. Zprávy dolů vyznívaly vždy stejně. První orbitální stanice světa funguje, posádka pracuje a věda vítězí. Jednu věc se ale veřejnost nedozvěděla. Šestnáctého června muži zvládli doutnající elektrický požár v zadní části stanice. Kosmonauti navíc spali na směny, aby byl vždy alespoň jeden vzhůru, což podle pozdějšího přiznání sovětských vědců silně narušovalo jejich spánek. Tři dny po požáru oslavil Pacajev jako první člověk narozeniny ve vesmíru a k osmatřicetinám dostal cibuli a citron, které Volkov propašoval na palubu Sojuzu. Za dalších pět dní pak trojice překonala osmnáctidenní rekord v délce letu, který od června 1970 držela posádka Sojuzu 9.
Pozdě večer 29. června kosmonauti znovu aktivovali svůj Sojuz, naložili filmy a vzorky a zavřeli průlez mezi stanicí a návratovou kabinou. Kontrolka na palubní desce ale uzavření průlezu nepotvrdila. Spojař Alexej Jelisejev z řídicího střediska v krymské Jevpatorii navedl posádku, aby průlez znovu otevřela a očistila těsnění. Volkov nakonec podlepil koncový spínač kouskem náplasti a kontrolka potvrdila uzavření. Země i posádka byly přesvědčeny, že průlez těsní. Loď se proto od stanice odpojila a při obletu ji naposledy natočila a vyfotografovala.
Po třech samostatných obletech Země natočil Dobrovolskij loď zádí dopředu a na 187 sekund zažehl brzdicí motor. Devět minut po jeho vypnutí, ve výšce zhruba 130 kilometrů, oddělily pyrotechnické šrouby loď na tři části. Návratový modul s posádkou pokračoval k Zemi. Vlastní telemetrii neměl a řídicí středisko mohlo jen čekat na hlasové hlášení kosmonautů.
„Celou dobu jsme Dobrovolského žádali, aby nám podával průběžný komentář, jakmile návratový modul vstoupí do zóny našeho pokrytí, ale neřekl ani slovo. Je zvláštní, že Volkov mlčí. Při poslední relaci byl velmi hovorný,“ poznamenal tehdy Jelisejev podle vzpomínek konstruktéra Borise Čertoka.
Pak přišlo hlášení, že letouny pátrací služby kabinu spatřily, padák se otevřel a odchylka od vypočteného místa dosedu nepřesáhne deset kilometrů. Vrtulníky vyrazily do kazašské stepi u Žezkazganu. A potom nastalo ticho. Po více než půlhodině bez zpráv se předseda státní komise Kerim Kerimov dovolal do Moskvy Ustinovovi a pak tlumočil, co od něj slyšel. „Zaklepali na stěnu. Nikdo neodpověděl,“ zaznamenal Čertok Kerimovovu zprávu.
Dvě minuty od oddělení k smrti
Palubní záznamník Mir, obdoba černé skříňky, přečkal přistání nepoškozený a vyšetřovatelům odhalil průběh posledních minut vteřinu po vteřině. V okamžiku oddělení modulů byl v kabině tlak 915 milimetrů rtuťového sloupce. Za 115 sekund však klesl na pouhých 50 milimetrů. Podle závěru komise otevřel vyrovnávací ventil otřes z výbuchu pyrotechnických šroubů. Rázová vlna se šířila kovem konstrukce. Ventil se měl otevřít až hluboko v atmosféře při sestupu na padáku. Místo toho se ale otevřel do vakua.
Volkovův puls vyskočil v první vteřině po oddělení na 180 tepů za minutu. Pacajev po padesáti vteřinách dýchal frekvencí 42 dechů za minutu. Tělo tak naplno reagovalo na akutní kyslíkové hladovění. Při vědomí zůstali muži nejvýše 50 až 60 sekund. Dobrovolskij měl uvolněné bezpečnostní pásy. Vyšetřovatelé z toho usuzovali, že se ještě pokoušel jednat. Smrt u všech tří nastala asi dvě minuty po oddělení. Pitva za účasti sedmnácti specialistů odhalila protržené ušní bubínky, podkožní krváceniny a cévy ucpané bublinami plynů. Ty se při prudkém poklesu tlaku uvolnily z krve.
Hlavní konstruktér Vasilij Mišin před vyšetřovací komisí poznamenal, že kosmonauti mohli podle zvuku otvor najít a ucpat ho prstem. „Zjistit, co se stalo, odepnout bezpečnostní pásy a najít otvor pod vnitřním obložením během dvaceti sekund je nereálné. Neměli žádnou šanci se zachránit,“ prohlásil před komisí lékař Jevgenij Vorobjov. Ruční uzavření ventilu přitom i během nácviku trvalo 35 až 40 sekund. Vládní komise vedená prezidentem Akademie věd Mstislavem Keldyšem dostala dva týdny. Pracovala měsíc. Desítky pokusů v továrně i ve vojenském výzkumném ústavu ventily otevřít nedokázaly. A to ani u kusů s úmyslně vyrobenými výrobními vadami. Výsledek nepřinesly ani dva pokusy napodobit celé oddělení ve velké podtlakové komoře Hvězdného městečka.
„Skutečná příčina otevření dýchacího ventilu při oddělení návratového modulu Sojuzu 11 zůstala tajemstvím,“ shrnul po letech jeden z organizátorů zkoušek, konstruktér Andrej Rešetin. Keldyš nakonec nechal do závěrečné zprávy zapsat, že ventil otevřela rázová vlna v kovu konstrukce a že jde o pravděpodobnostní jev. K jeho zopakování v reálných podmínkách by podle něj byly potřeba desítky až stovky dalších pokusů.
Tři místa místo tří skafandrů
Vedle ventilu musela komise řešit ještě jednu věc. Proč tři muži seděli v návratové kabině bez skafandrů? Bez nich létali sovětští kosmonauti od roku 1964. O jejich odložení rozhodl osobně Sergej Koroljov před letem lodi Voschod. Tři muži ve skafandrech by se do návratové kabiny nevešli a za jejich ponechání se tehdy důrazně stavěl hlavně generál Kamanin. Protože ani při jednom letu Vostoku, Voschodu nebo Sojuzu nenastal s těsností kabiny problém, požadavky na návrat skafandrů postupně utichly. Ilja Lavrov, jeden z konstruktérů odpovědných za systémy zajištění života posádky, se po katastrofě vrátil k rozhodnutí z roku 1964.
„Trápím se tím, že jsem šel s Feoktistovem a Koroljovem do rušení skafandrů. Nedokázal jsem je přesvědčit, abychom nainstalovali jednoduché kyslíkové přístroje s maskami, jaké se běžně používaly v letectví. V takovém vakuu by maska samozřejmě nikoho nezachránila, ale prodloužila by jim život o dvě tři minuty. Ten čas by možná stačil k ručnímu uzavření otevřeného ventilu,“ citoval ho Čertok.
Sovětský svaz vystrojil trojici státní pohřeb. Urny s popelem Dobrovolského, Volkova a Pacajeva, posmrtně vyznamenaných titulem Hrdina Sovětského svazu, byly uloženy do kremelské zdi.
Sovětská známka vydaná na památku posádky Sojuzu 11
Prezident Nixon vyslal na obřad astronauta Thomase Stafforda. V Moskvě se s ním setkal také Leonov, muž, který měl Sojuzu 11 původně velet. Méně než dva roky poté byli Stafford a Leonov jmenováni veliteli lodí pro společný let Apollo–Sojuz. Ve vesmíru se jejich posádky setkaly v červenci 1975 a z té zkušenosti vzniklo jejich celoživotní přátelství.
Pilotované lety Sovětský svaz na čas zastavil. Konstruktér Gaj Severin urychleně vyvinul záchranné skafandry Sokol. Posádky Sojuzů se zmenšily ze tří mužů na dva a místo třetího křesla zaujal nouzový kyslíkový agregát. Od té doby oblékají posádky Sojuzů skafandry při startu i přistání. První lidé, Vasilij Lazarev a Oleg Makarov, vzlétli v přestavěné lodi až v září 1973.
Sojuz se vrátil do služby. Tři muži bez skafandrů už do něj ale nikdy neusedli.
Zdroje:
