Hlavní obsah
Lidé a společnost

Zázračná bába radnická: Pomohla na svět 400 dětem, léčila Gotta i Menšíka. Sama ale prožila peklo

Foto: AI ilustrace/ChatGPT

Gestapo ji mělo za jasnovidku, komunisté ji pokutovali a úřady ji vyšetřovaly. Lidé na ni přesto stáli fronty. Božena Kamenická pomáhala cizím lidem, své nejbližší ale zachránit nedokázala.

Článek

Lihový kahan, zkumavka a pár kapek hypermanganu. Víc Božena Kamenická k práci nepotřebovala. Moč zahřívala nad plamenem a z množství hnědé sraženiny pak vyčetla, co člověku chybí. Na nic se nevyptávala a pacienta mnohdy ani nemusela vidět. A když se jí jeden lékař zeptal, jak to dělá, odpověděla: „Nevím, jak to vím.“

Narodila se v srpnu 1898 v Janštejně na Vysočině jako jedno z deseti dětí skladníka místní sklárny. Božena už od dětství mívala sny a vize, kterým sama nerozuměla, a na sklonku života o nich vyprávěla přátelům do magnetofonu. Matce prý jednou řekla, že viděla plakat celý svět. O jejích začátcích dodnes kolují legendy. Vypráví se například, že studovala medicínu a u první pitvy omdlela. Martin Benedikt, autor práce o jejím životě, tuto historku ale zpochybňuje, protože chudá dívka z Vysočiny by na fakultu sotva dosáhla. Sama uváděla, že v roce 1926 absolvovala kurz přírodního léčení a začala s praxí. Písemně se však dochovala až mnohem civilnější památka, členská průkazka německého zdravovědného spolku v České Lípě z října 1937 s označením Heilpraktikerin, tedy přírodní léčitelka.

Zlatý motýl

Ještě před svatbou s Karlem Kamenickým prý měla vidění. Stála na zahradě v bleděmodrém rouchu, na lavici seděl její budoucí muž a mezi květinami se objevil chlapeček. Vzápětí vletěl spolu s překrásným zlatým motýlem do otevřeného nebe, které se za nimi zavřelo. „On nám ulít a víc se nevrátí,“ řekla prý tehdy ve snu a strašně naříkala. „Bylo mu asi šest let.“

V únoru 1930 se jim v Radnicích narodil syn Jaroslav. Žila tam Boženina matka a sestra, zatímco manželé bydleli v České Lípě. Patnáctého září 1935 se Božena s Jaroslavem vracela od příbuzných autem, které řídil její bratr Otakar. Na okresní silnici mezi Radnicemi a Němčovicemi nezvládl řízení, vyjel ze silnice a vůz se převrátil. Pětiletý Jaroušek byl na místě mrtvý. Sama o tom dni mluvila na kazetě: „Já ho měla v pěti minutách pryč, mrtvé. Já na všechno zapomněla, ale vím jenom, že sem ho zvedla z tý země, a jak sem mu takhle pohladila tu hlavičku, zůstal mi mozeček na dlani. Víte, co sem prožila?“

Přestala ordinovat. K pacientům ji podle jejího vyprávění vrátilo až další vidění, ve kterém spatřila synka spát v posteli s nebesy. Otevřel prý oči a řekl: „Maminko, neplač, život je jen jako sen.“ Začala tedy znovu léčit, ale žal jí zůstal, jak sama dodávala. Tři roky po nehodě ovdověl Otakar, který tehdy řídil auto, a zůstal sám se třemi syny. Nejmladšímu bylo teprve šest týdnů a jmenoval se také Jaroslav. Kamenická se všech tří chlapců ujala a nejmladšího s manželem adoptovala. Neteř Eva Karlová vyprávěla, že Jaroslav říkal Boženě „maminko“, zatímco jeho starší bratři Karel a Othon „tetičko“.

Pro gestapo byla Hellseherin

Po mnichovské dohodě museli s manželem opustit Českou Lípu, která připadla Německu, a po zastávkách v Praze a Hradci Králové se usadili v Radnicích. Za protektorátu tam před jejím domem stály fronty lidí, až si pro ni jednoho dne přišlo gestapo. O důvodu zatčení kolují v rodině tři různé verze. Eva Karlová mluvila o udání od souseda kvůli zásobám potravin, synovec Karel Krutiš zmiňoval také poslech zahraničního rozhlasu a zakázané knihy. Třetí a nejtíživější verzi líčila sama Kamenická. Její muž pracoval jako dozorce ve věznici na plzeňských Borech. Gestapo ji prý po popravě skupiny dozorců vzalo jako rukojmí, aby z něj vymámilo jména dalších lidí zapojených do odboje.

Rodina vyprávěla, že skončila v Petschkově paláci, hlavní úřadovně pražského gestapa. Našli u ní předpověď, že Německo válku prohraje, a měli ji za Hellseherin, tedy jasnovidku. Odpověděla jim opatrně a vlastně dokonale: „Já nejsem jasnovidka, já nic nevím, není ještě konec války, všechno je možné.“ Manželovi mezitím prý na Štědrý den oznámili, že zemřela, ale ani tehdy z něj nic nedostali. Po propuštění se vrátila z Prahy tak zubožená, že se jeden z bratrů bál, jestli se vůbec dožije rána.

Šarlatánka s razítkem berňáku

Komunistickému režimu bylo léčitelství trnem v oku, Kamenická však právě za jeho vlády dosáhla vrcholu slávy. Na léta své praxe vzpomínala: „Já jediná sem zůstala čtyřicet let mezi tim bolševickym režimem. Sama se tomu někdy divím, že těch čtyřicet let sem to vydržela, já jediná, bez doktorátu, jako šarlatán, jak mě občas nějakej lékař nazval.“ Místní národní výbor v Radnicích přitom v březnu 1949 doporučil, aby dostala povolení ke stavbě domu, protože od chudých většinou nežádala odměnu a často je ještě podporovala ze svého. Dochoval se i návrh petice určené přímo Klementu Gottwaldovi. Lidé v ní upozorňovali, že pacienti při čekání na úzkém a chladném schodišti jejího bytu omdlévají, a prezidenta proto žádali, aby „lidové lékařce“ osobně udělil stavební povolení. Slibovali, že jí dům postaví ve volném čase, aby nezdrželi pětiletý plán. Podpisy na dokumentu chybějí a není jasné, zda petici vůbec odeslali. Povolení každopádně nedostala.

Koupila si tedy vilu v Tymákově a brzy ji darovala adoptovanému Jaroslavovi, který se po svatbě nastěhoval s manželkou do prvního patra. Rodinné neshody a ústrky od komunistů ale začínaly být neúnosné. Vilu pak místní národní výbor koupil výrazně pod cenou. Dnes je v ní mateřská školka s nápisem Boženka na fasádě. Kamenická se považovala za patronku školky a dětem koupila novou skluzavku. Roku 1965 se vrátila do Radnic k příbuzným. Zprvu pomýšlela na odchod do důchodu, jenže pacientů za ní stále chodilo tolik, že z plánů sešlo. O pět let později jí zemřel manžel Karel, ale Kamenická ordinovala dál. V roce 1972 dostala od úřadů pokutu 200 korun za to, že se pokusila určit diagnózu. O dva roky později ji na anonymní udání prošetřovaly hned tři okresní instituce. Úředníci nakonec zapsali, že vydává jen volně prodejné léky a že řádně platí daně. Za rok 1973 odvedla na daních 10 955 korun. Stížnost tak shledali neoprávněnou.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se přestěhovala do bytu v plzeňské Guldenerově ulici, který jí koupili synové. Zařídili ho dřív, než do něj směla vstoupit, a Kamenická vyprávěla: „Pak přijdu, koberce, křišťálový lustr. V tom luxusu mám žít? Na to nejsem zvyklá, všechno sem rozdala.“ Mezi dary, které dostávala, byly kožichy, stříbrné lišky i briliantový prsten. K jejím pacientům patřili také Karel Gott, Josef Kemr a Vladimír Menšík. Její přítel Stanislav Kalibán vyprávěl, že jí vzorky moči zaslali i Gustáv Husák a Václav Havel. U Havla zmiňoval písemnou diagnózu z roku 1990, v níž Kamenická upozorňovala na špatnou funkci průdušek a plic. Krátce před její smrtí za ní do Plzně přijel také Jiří Bartoška. Zprvu ho odmítla s tím, že už na to nestačí, ale nakonec ho přijala. Herec vyprávěl, že mu nejdřív vyčistila krev a pak mu pomohla bylinkami.

Zkoušet ji ovšem chodili i šprýmaři. Vypráví se, že jí jeden dědeček podstrčil moč své těhotné vnučky a ona ho poslala rodit. Ženě s kozím vzorkem prý oznámila, že kozy zatím neléčí. Lékaře brala přednostně a bez objednání. Nejvíc obdivovala chirurgy, kterým říkala „andělé na zemi“. Kalibán vyprávěl, že dokonce jezdívala za jedním plzeňským primářem, který jí na pátek pravidelně připravoval vzorky moči svých pacientů. Chodily za ní i ženy, které nemohly otěhotnět. Z děkovných dopisů rodičů a fotografií jejich dětí sestavil Knihu díků. Odhadoval, že Kamenická pomohla na svět až čtyřem stovkám dětí.

Léčitelka Božena Kamenická určovala nemoci z moči. Pro radu za ní chodili i lékaři.

Poslední diagnóza

Po operaci kyčle se s pomocí chodítka učila znovu chodit. O novém kloubu říkávala, že ten kus porcelánu se jí v těle dobře zabydlel. Starším bratrům adoptovaného Jaroslava říkala: „Buďte na Jardu hodní, on tady dlouho nebude.“ A měla pravdu. Jaroslav 26. ledna 1994 náhle zemřel, zatímco se Božena ještě zotavovala po operaci. Kamenická tak podruhé pohřbila syna jménem Jaroslav. Od toho dne chřadla, ale ordinovala téměř až do konce. Poslední diagnózu určila spolupacientce na pokoji plzeňské nemocnice a druhý den, 5. září 1996, zemřela ve věku osmadevadesáti let.

V únoru 1999 okresní soud zastavil dědické řízení po Boženě Kamenické. Pozůstalost shledal nepatrným majetkem, který tvořilo deset tisíc korun v hotovosti, zařízení bytu za dva tisíce a pračka za sto korun.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz