Článek
Všichni si to pamatujeme. Svět byl plný nových vůní, tvarů, zvuků, tváří a pocitů. Bylo to dokonalé dobrodružství, kdy se stačilo dotknout kliky a otevíraly se před námi kouzelné dimenze. Fantazie pracovala na plné obrátky a nic nebylo nemožné. Bylo to dětství.
Toho dne, kdy se náš příběh odehrál, bylo ve vzduchu cítit něco svátečního. Z amplionů vyhrávala hudba a před domy se v hojném počtu vyrojili dobře naladění lidé, kteří v houfech směřovali ke hřišti, kde se konala oslava dětského dne. A tehdy se to stalo.
Tmavovlasé štíhlé děvčátko v zašívaných teplákách poděděných po třech sestrách s obrovským zápalem plnilo všechny zábavné úkoly, které pro děti dospělí připravili. Bylo příliš malé na to, aby si uvědomovalo, že na něj rodiče cizích capartů s jistou dávkou despektu či lítosti pohlížejí jako na trhana. Nadšeně běhalo, skákalo a šplhalo obratně jako opička. Ve valné většině soutěží nenašlo přemožitele. Tolik úspěchu nikdy nezažilo. Nejlepší na tom všem byla ovšem kapsa plná lízátek. Tolik sladkostí holčička neměla ani na Vánoce.
Její maminka byla spravedlivá. Každý ze sedmi sourozenců dostával o svátcích talířek dobrot a nikdo nesměl druhému nic vzít.Tatínek byl na děti hodný, pokud se nanapil. Během nuceného nasazení v Německu zažil strašné věci, o kterých se doma nemluvilo. Maminka, která tatínka znala dříve, proto jeho pití vždycky omlouvala. Často říkávala:"Děti, vy nevíte, čím si taťka prošel." Vinou prodělaných traumat se z kultivovaného mladíka stal opilec. Když se po šichtě v uhelném dole zastavil v hospodě, pro děti bylo nejlepší někam zalézt a počkat, až vystřízliví. Tatínek krásně maloval a někdy se stalo, že si našel chvilku na hraní, ale takových okamžiků bylo jen málo. Maminka uměla čarovat. Ze základních surovin nakoupených v obchodě a zeleniny ze zahrádky vždy nakrmila všechny tak, aby neměli hlad. Prodávala do výkupu léčivé byliny a šípky, sbírala lesní plody. Hodně pracovala a málo spala.
Holčička svírala v dlani dva lístečky. Každé dítě, které toho dne na hřiště dorazilo, takové dostalo. Za první lístek bylo možné u stánku s občerstvením dostat párek s hořčicí a kusem chleba. Děvčátko znalo z uzenin jen koňský salám. Maminka ho kupovala vždycky po výplatě a každý si mohl ukrojit tolik, kolik chtěl. Býval to svátek. A toho dne se drobná hočička s posvátnou úctou zakousla do svého prvního párku v životě. Vychutnávala si ho pomalu, aby jí co nejdéle vydržel. Tolik štěstí v jednom dni.. Když dojedla, vydala se s druhým lístečkem k obrovskému hrnci, u kterého stála tělnatá paní v zástěře. Naběračkou dětem do hrnečků nalévala neznámou hnědou tekutinu a vesele se smála. I naše děvčátko dostalo. Poté, co k nápoji přičichlo, zvědavě ochutnalo. Bylo to prostě božské. Nikdy nepilo nic tak dobrého. Doma měli jen kozí mléko a meltu. Tato lahůdka byla jako z jiného světa. Kakao. Dítě vypilo svůj hrneček a šlo si přidat. Paní v zástěře se usmála a nalila mu ještě. Taková dobrota! Za chvíli už bylo vidět jen dno plechové nádobky. Holčička se znovu postavila do fronty. „Ty už jsi tu ale byla, vid?“ Mohutná žena si dítě přeměřila zpytavým pohledem. Sousedka stojící opodál větu zaslechla a dobrotivě pronesla: „Dej jí, to je ta od........, doma se určitě nenají..“ Holčička na malou chvíli ztuhla. Potom se otočila a utíkala pryč. Šťastný den skončil. Chuť na kakao byla tatam a vyhraná lízátka ji přestala zajímat. Poprvé v životě pocítila stud, který se jí na celé roky zaryl do duše.
Holčička vyrostla, vyučila se a vdala. Žila život ne nepodobný jiným životům. Některé z jejích dětských příhod mi vyprávěla a já jsem jí slíbila, že budu-li mít kdy příležitost, její vzpomínky zachovám. Tato je první z nich.
I dnes jsou mezi námi děti, pro které je kakao svátečním nápojem a jimž neuvážená slova dospělých způsobují dlouho se hojící rány. Mysleme na to vždy, než něco proneseme. Slova dovedou bolet dlouho.
