Článek
Nadpis sice parafrázuje film Letuška první třídy a scénu s Gwyneth Paltrow a Candice Bergen, ale vlastně proč ne. Na Slovensko vyrážíme na týden a jelikož už více než rok nevlastníme auto, je volba dopravy do Popradu jasná hned od začátku. Pojedeme vlakem s národním dopravcem. Do Popradu se sice dá doletět, ale vezeme krosny, nechce se nám přestupovat a celková doba cesty by nakonec vyšla téměř stejně.
S Českými drahami jezdím poměrně pravidelně, hlavně na lince do Hradce Králové, kde jsem pohodlně za hodinu a půl. Cena od 135 korun ve druhé třídě nebo 279 korun v jedničce je velmi příznivá. Upřímně ale většinou nevidím důvod za první třídu připlácet. Její největší výhodou bývá klid, protože bývá poloprázdná. Jinak těch pár centimetrů místa navíc a prakticky stejné služby za dvojnásobnou cenu podle mě příliš smysl nedávají.
Jako welcome drink je na výběr alko i nealko sekt.
Právě proto při hledání spojení do Popradu automaticky přepínám na druhou třídu. Hned první spoj vypadá skvěle. Přímé Pendolino s odjezdem v 5:52 a příjezdem do Popradu ve 12:40 za necelých osm set korun. Ze zvědavosti ještě překliknu na první třídu a světe div se – cena je stále pod tisíc korun. Na téměř sedmihodinovou cestu se příplatek kolem dvou set korun najednou zdá jako rozumná investice. Neváhám a kupuji. Jaká tedy první třída v mezinárodním Pendolinu Českých drah vlastně je? A dorazíme do Popradu podle jízdního řádu?
Na trase jsou hlášené tři výluky, které mají cestu prodloužit o téměř 45 minut. Jelikož z Popradu pokračujeme dál do Tatranské Lomnice a navazující jízdenky ještě nemáme, nijak nás to nestresuje. Maximálně si někde dáme kávu. Usedáme do vozu číslo dvě a letmým pohledem do sousedního vozu zjišťuji jednu zajímavost. Pendolino má v první i druhé třídě úplně stejné uspořádání sedadel. Rozdíl je tedy přesně nula. Odjezd je každopádně přesně na čas.
Ještě se vlak pořádně nerozjede a už přichází průvodčí kontrolovat jízdenky. Současně nabízí welcome drink. K mému příjemnému překvapení je na výběr alkoholický i nealkoholický sekt. Je sice šest ráno, ale na nealko není nikdy brzy. Cesta tak začíná více než slibně.
Na rozdíl od druhé třídy, jsou v první kožené sedačky.
Občerstvení ve vlacích Českých drah zajišťuje společnost JLV a servis začíná prakticky okamžitě. Protože na hlavním nádraží v takto brzkou hodinu žádná kavárna nefunguje, objednávám si snídani od Dolejších. Tři nožičky spišských párků, křen, hořčice, kečup, pečivo a k tomu espresso. Celkem za 169 korun. Na vlakovou snídani naprosto bez problémů.
Po snídani otevírám notebook. Bohužel zjišťuji, že wi-fi nefunguje, takže se připojuji přes hotspot. Práce ubíhá překvapivě rychle a hlavu zvedám až v Ostravě. Vlastně jen proto, že za mnou přichází stevardka JLV, abych zaplatil snídani. V Ostravě se totiž mění personál a je potřeba uzavřít pokladnu. Klidnou cestu naruší snad jen jeden cestující, který nestihne vystoupit a místo plánovaného výstupu pokračuje až do Čadce. A jak se později ukáže, ten den rozhodně nebude jediný.
Po přejezdu hranic je změna znát. Slovenské koleje na mě působí méně komfortně, vlak se více pohupuje a jede o něco pomaleji. Před příjezdem do Vrútek si objednávám ještě gulášovou polévku za 85 korun. Neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne. Poslední půlhodinu už notebook zůstává zavřený. Za okny se postupně objevují první výhledy na Tatry a téměř sedm hodin cesty uteče překvapivě rychle. Do Popradu přijíždíme s desetiminutovým zpožděním, což je vzhledem k výlukám vlastně velmi dobrý výsledek. Teď už jen najít nějakou restauraci a koupit lístky do Tatranské Lomnice.
Parádní výhledy před příjezdem do Popradu.
Celá cesta včetně občerstvení vyšla na necelých 1 500 korun. Samotná první třída přitom nepřináší výrazně lepší sedadla ani více prostoru. Její největší výhodou je klid, welcome drink a celkově příjemnější atmosféra během dlouhé cesty. Veškerý personál Českých drah i JLV byl po celou dobu milý, profesionální a ochotný. Nefunkční wi-fi navíc dopravce kompenzoval poukázkou na 70 korun a občerstvení bych na poměry vlakového stravování hodnotil jako nadprůměrné.
Je tedy Poprad, první třída, mezinárodní jediná cesta ke štěstí? Vlastně jsem byl mile překvapen jak komfortem, tak celkovou úrovní služby. Pořád je to ale téměř sedm hodin ve vlaku. Od podzimu by měl mezi Prahou a Popradem začít létat Wizz Air, který stejnou trasu zvládne zhruba za hodinu. I po započítání cesty na letiště, odbavení a přesunu z letiště do města bude letadlo pravděpodobně výrazně rychlejší. Tam, kam se ale nelétá, nebo na kratších trasách, mají České dráhy podle mě opravdu kvalitní produkt, který se rozhodně nemusí za nic stydět.
