Článek
Kolem Innsbrucku jsem jel nesčetněkrát. Většinou směrem na Brenner a dál do Itálie, případně opačným směrem do Německa. Innsbruck pro mě ale dlouhé roky představoval hlavně orientační bod na cestě. Když se mezi horami objevil olympijský skokanský můstek Bergisel, věděl jsem, že Brennerský průsmyk už není daleko. Při cestě opačným směrem zase znamenal, že se pomalu blížíme k Německu. Z dálnice jsem přitom pokaždé koukal dolů na město sevřené mezi horami a říkal si, že bych se tam někdy mohl zastavit.
Trvalo to překvapivě dlouho. Až po mnoha letech se mi konečně poštěstilo strávit v Innsbrucku několik dní a zjistit, co se vlastně pod tou dálnicí skrývá.
Podél řeky Inn do centra
Jednou z prvních věcí, kterou v Innsbrucku zjišťujeme, je, že auto tady prakticky nepotřebujeme. Centrum není velké a většinu zajímavých míst lze pohodlně obejít pěšky. Naši první procházku proto začínáme u řeky Inn, která městem protéká a tvoří jednu z jeho nejvýraznějších dominant.
V Innsbrucku se nachází mnoho udržovaných parků.
Podél nábřeží vede příjemná stezka, na které potkáváme jen několik běžců, pejskařů a místních obyvatel. Na město je tu až překvapivý klid. Postupně docházíme k mostu Innbrücke, který spojuje historické centrum s částí města na druhém břehu. Právě odtud se otevírá jeden z nejznámějších pohledů na Innsbruck – řada barevných domů, za kterými se při dobrém počasí zvedají alpské vrcholy.
Původně chceme most přejít a barevné domy si prohlédnout zblízka. Jenže počasí má jiné plány. Obloha během několika minut výrazně ztmavne a začíná pršet. Místo pokračování přes řeku proto měníme směr a míříme do nedaleké Markthalle.
Déšť nás zahání do centra
Markthalle je přesně tím místem, které se hodí ve chvíli, kdy se venku pokazí počasí. Pod jednou střechou najdete stánky s ovocem, zeleninou, sýry, masem a dalšími regionálními produkty. Nás ale v tu chvíli zajímá především pekárna a káva. Nakonec zjišťujeme, že sem bych se klidně zastavil i za slunečného dne. Je to příjemné místo, kde se na chvíli schovat před ruchem historického centra.
Zlatá stříška v historické části Innsbrucku.
A právě tam pokračujeme hned poté. Z Markthalle stačí prakticky přejít ulici a během několika minut se ocitáme mezi historickými domy. Jednou z prvních zastávek je slavné Goldenes Dachl neboli Zlatá stříška. Odtud už se bez konkrétního cíle procházíme okolními uličkami.
Rozdíl oproti nábřeží je okamžitý. Zatímco u řeky jsme potkávali jen několik lidí, tady je Innsbruck výrazně živější. Turisté se zastavují před historickými domy, zahrádky restaurací se postupně plní a hlavními ulicemi proudí lidé. Po chvíli proto pokračujeme dál směrem k Eduard-Wallnöfer-Platz.
Náměstí, které funguje trochu jinak
Právě toto místo mě překvapuje možná více než některé slavnější památky Innsbrucku. Velké betonové plochy, schody a různé hrany způsobují, že náměstí na první pohled připomíná spíše obrovský skatepark.
Na Eduard-Wallnöfer-Platz se dá jezdit na skatu i relaxovat.
Na jedné straně posedávají senioři u kávy, o několik metrů dál někdo zkouší nový trik na skateboardu a mezi nimi procházejí lidé z práce nebo turisté mířící k nádraží. Ve skutečnosti všechno působí překvapivě přirozeně. Každý využívá náměstí trochu jinak a nikomu to očividně příliš nevadí.
Chvíli zde jen posedáváme a sledujeme okolní ruch. Potom se vydáváme dál. Čeká nás totiž místo, kvůli kterému jsem se na procházku Innsbruckem těšil asi nejvíce.
K ikoně, kterou jsem roky sledoval z dálnice
Z centra pokračujeme ke skokanskému můstku Bergisel. Právě jeho siluetu jsem roky sledoval z auta při cestách přes Innsbruck, takže tentokrát je příjemná změna vydat se k němu pěšky.
Cesta vede nejprve obytnými částmi města. Innsbruck tady působí úplně jinak než v historickém centru. Ulice jsou klidné, okolí čisté a turistický ruch prakticky mizí. Jediným výrazně rušnějším místem je větší křižovatka napojená na hlavní tahy a dálnici. Jakmile ji necháme za sebou, město se opět uklidní.
Skokanský můstek Bergisel je dominantou města.
Ještě před Bergiselem procházíme kolem Glockengießerei Grassmayr, tradiční zvonařské dílny a muzea s historií sahající několik století zpět. Je to jeden z těch nenápadných podniků, kolem kterých můžete bez povšimnutí projít, přestože se za jejich zdmi dodnes vyrábějí zvony.
Bergisel a jeden poněkud zvláštní výhled
Posledních několik desítek metrů už stoupáme lesem do kopce. Po chvíli se mezi stromy objeví konstrukce můstku a během několika minut stojíme přímo v areálu Bergiselu. Bohužel máme trochu smůlu. Kavárna je zavřená a stejně tak se dnes nedostaneme nahoru k věži můstku. I od spodní části areálu je ale krásný výhled na Innsbruck a okolní hory.
Vzpomínám si přitom na jeden rozhovor se skokanem na lyžích, který mi kdysi utkvěl v hlavě. Zmiňoval v něm jednu zvláštnost Bergiselu – hřbitov nacházející se přímo pod můstkem.
Výhled z Bergiselu na město a hřbitov.
Teď konečně vidím, o čem tehdy byla řeč. Hřbitov je skutečně viditelný i ze spodní části areálu a v kombinaci s obrovskou konstrukcí skokanského můstku působí poněkud bizarně. Trochu mě mrzí, že se tentokrát nedostáváme až nahoru. Na druhou stranu mám konečně možnost stát přímo pod místem, které pro mě dlouhé roky znamenalo jen několikasekundový pohled z dálnice a informaci, že se blížíme k Brenneru.
Z města pod dálnicí se stala pravidelná zastávka
Zbytek dne trávíme opět v centru. Procházíme mezi starými domy s výraznými fasádami, zastavujeme se v kavárnách a postupně se dostáváme také k modernější zástavbě kolem hlavního nádraží. Innsbruck přitom není město, kde bych měl potřebu běhat od jedné památky ke druhé. Mnohem více mě baví jednoduše chodit ulicemi a občas se podívat vzhůru. Prakticky na konci každé delší ulice se totiž někde mezi domy objeví hory.
Dílna Glockengießerei Grassmayr ze které pochází i některé zvony v Praze.
Od této první návštěvy jsem se do Innsbrucku ještě několikrát vrátil a pokaždé jsem se těšil. Někdy není potřeba mít připravený žádný velký program. Stačí se projít podél Innu, zamířit do centra a dát si kávu. Z města, které jsem dlouhé roky znal pouze jako orientační bod při cestě do Itálie, se postupně stalo místo, kde se rád zastavím, i když mám čas třeba jen na krátkou procházku.
Možná jsem jen potřeboval jednou sjet z dálnice a podívat se, co je dole.
A příště už Rakousko skutečně opustíme. Přes Brenner se přesuneme o něco jižněji do Itálie, kde jsme měli v plánu navštívit Milán. Jenže jak už to při cestování bývá, plán a realita jsou někdy dvě úplně odlišné věci. Podíváme se tedy na to, jak jsme se do Milána vlastně (ne)podívali.
