Článek
Domov není místo, kde ses narodil. Je to místo, kde přestaneš řešit, že jsi cizinec.
Budík, hygiena, snídaně, zabalit a vyrazit. Ráno má svůj pevný řád, který se nemění, a možná právě proto funguje. Vycházím z bytu a místo auta volím chůzi. Ne proto, že bych musel, ale protože ta cesta má svůj význam. Je to přechod mezi dvěma světy. Mezi tichem bytu a hlukem města, mezi soukromým prostorem a prací, která mě čeká.
První zastávka je Carrefour. Voda, kombucha, banány. Pořád dokola to samé. Regály se nemění, světlo je stejné, lidé často také. Je v tom zvláštní klid, který bych ještě před rokem nečekal. Následuje kavárna, kde si beru croissant s sebou. Někdy se zastavím na pár vět, jindy jen kývnu a jdu dál. Poslední úsek je zhruba kilometr do kanceláře. Slunce už je vysoko, ulice jsou plné a já už nejsem pozorovatel. Jsem součástí toho pohybu.
Zpátky jdu stejnou cestou. Kavárnu vynechávám. Odpoledne má jinou energii, pomalejší, méně strukturovanou. Už není kam spěchat, den se láme a město se přepíná do jiného režimu.
Večer se vracím z fitka, které je přímo v domě, kde bydlím. Tady je to standard. V Evropě spíš výjimka. Stačí sjet výtahem a jsem tam. Žádné plánování, žádné dojíždění, žádné výmluvy. Jsou to detaily, které člověk začne vnímat až ve chvíli, kdy se stanou součástí každodenní reality.
A někde mezi těmi rutinními zastávkami se začal nenápadně rodit pocit domova.
Ráno v kavárně prohodím pár slov se servírkou. Není to nic hlubokého, ale ani to nemusí být. Chtěla by cestovat, ale pro ni je už samotná představa pasu a víz něco vzdáleného. Bavíme se o místech v Keni, která navštívila. Já jí vyprávím o světě venku. Každý máme jiný rámec reality, jinak nastavené hranice toho, co je pro nás možné.
V Carrefouru už z dálky mávám na řezníka. Ví, že si vezmu jedno kuřecí prso. Neptá se, jen připraví. Je to tichá dohoda, která vznikla časem. Když je prostor, bavíme se o Evropě. V jeho očích je to příležitost. V mých zase něco, od čeho jsem si na chvíli odskočil.
Ve fitku si během cvičení povídám s trenérem. Řešíme techniku, ale klidně i knihy nebo život obecně. Občas ho potkám i venku, mimo ten náš vymezený prostor. Jen si plácneme a jdeme dál. Bez kontextu, bez potřeby cokoli vysvětlovat.
Jsou to maličkosti, které samy o sobě nic neznamenají. Ale když se začnou opakovat, když se stanou součástí dne, vytvoří něco, co si člověk uvědomí až zpětně.
Když jsem sem přijel poprvé, neznal jsem nikoho. Bydlel jsem v hotelu a pohyboval se po městě jen Uberem. Neměl jsem strach, ale byl jsem opatrný. Všechno bylo nové, neznámé a vzdálené. Nejen geograficky, ale i mentálně.
Rok utekl rychle a z místa, které mělo být jen pracovní zastávkou, se stal prostor, ve kterém se orientuji bez přemýšlení. Ulice mají své jméno, obchody své místo a lidé své role. Někteří jen projdou kolem, jiným kývnu a s dalšími prohodím pár slov. Vztahy nejsou hluboké, ale jsou dostatečné na to, aby vytvořily pocit kontinuity.
Pohyb mezi auty se stal rutinou. Přechody jsou spíš doporučení než pravidlo. Chaos, který jsem na začátku vnímal, dnes čtu jinak. Není to chaos. Je to systém, jen jiný, než na jaký jsem byl zvyklý.
A možná právě v tom je ten zlom.
Už nemám potřebu utíkat do jiných částí města. Nehledám lepší místa, zajímavější podniky nebo „evropštější“ prostředí. Trávím čas tam, kde žiji. V Kilimani. Čtvrti, která je někdy hlučná, jindy překvapivě klidná, ale hlavně konzistentní ve své vlastní realitě.
Odpoledne mají svůj hluk, víkendy svůj klid. A někde mezi tím se to stalo.
Z místa, kam jsem přijel pracovat, je místo, kde se mi dobře žije.
To je Kilimani. Čtvrť, ve které žiji uprostřed Afriky.
