Článek
Přichází mi zpráva. Musím do Muscatu. Setkání s obchodním partnerem, pár dní na místě a zpátky. Na první pohled rutinní pracovní přesun, jakých mám za sebou desítky. Jenže pak mi dojde detail, který to celé okamžitě přehodí do jiného módu – srpen. Blízký východ v srpnu není destinace, kterou si vybíráš. Je to destinace, kam prostě musíš. V hlavě mi proběhne krátká úvaha, jestli to nejde posunout, ale odpověď znám ještě dřív, než ji vůbec formuluji. Nejde. A tak to beru jako fakt. A vlastně i jako změnu. Na pár dní vypadnu z Afriky, přepnu prostředí, jiný svět, jiná energie. Plán je jednoduchý – čtyři dny v Muscatu a návrat zpět do Nairobi. Bez ambicí něco objevovat. Spíš přežít a vyřešit, co je potřeba. Hotel beru schválně u letiště. Praktické rozhodnutí. Už dopředu počítám s tím, že z města nic neuvidím.
Přilétám v noci. Letiště je sterilní, klimatizované, vlastně příjemné. Takové to místo, kde bys klidně vydržel několik hodin navíc. Nic nenasvědčuje tomu, co čeká venku. Stačí projít dveřmi a všechno se změní. Srpen, dvě ráno a 35 stupňů. Ale není to klasické horko. Je to tlak. Vzduch, který tě obalí a nepustí. Tělo okamžitě ví, že tady neplatí běžná pravidla. Uber tu nefunguje, Omán má vlastní aplikaci – Otaxi. Princip stejný, realita jiná. Rychlý přesun na hotel, check-in a spát. V tu chvíli je jasné, že tenhle trip nebude o produktivitě, ale o režimu „udržet se“.
Ráno po snídani volám obchodnímu partnerovi. Telefon nezvedá, zprávy bez odpovědi. Nic výjimečného, ale v kombinaci s tím prostředím to začne být nepříjemné rychleji, než by mělo. Najednou nemáš kam jít, nemáš co řešit, jen čekáš. A v takovém momentu začneš oceňovat detaily. Třeba to, že jsi v hotelu, kde všechno funguje. Marriott není o luxusu. Je o jistotě. Klimatizace, servis, Wi-Fi. V podmínkách, kde venku reálně nemůžeš existovat, se hotel stává celým tvým světem. Mám s sebou ovladač na PlayStation. Původně detail, teď hlavní program dne. Rutina se zjednoduší na maximum – pokoj, jídlo, obrazovka, spánek. Venku přes 45 stupňů ve stínu. Slunce ani neřeším.
Zajímavé je, jak rychle se člověku přepne hlava. V normálním prostředí řešíš produktivitu, výkon, výsledky. Tady řešíš úplně jiné věci. Jak si rozdělit den, aby nebyl nekonečný. Jak si vytvořit alespoň iluzi nějaké aktivity. Kousek od hotelu je malá večerka. Každý večer tam chodím. Chipsy, sladkosti, drobnosti. V normálním režimu bych to ignoroval, tady to má úplně jinou roli. Je to malý rituál. Důvod jít ven. Důvod něco udělat. V prostředí, kde nic nemusíš, začneš paradoxně hledat cokoliv, co ti dá strukturu.
Po třech dnech se nic neděje. Partner se ozve jen proto, aby posunul plán. Ze čtyř dní je najednou týden. V tu chvíli mi dochází, že první dny nebyly čekání. Byla to aklimatizace. Tělo si zvyká, hlava přepíná. Přestáváš tlačit na výkon a začneš fungovat jinak. Po západu slunce si dovolím delší procházky. Město se na chvíli uklidní. Teplota spadne na úroveň, kdy to není příjemné, ale už to není nepřátelské.
Pátý den dojdu až k moři. Dva kilometry tam, dva zpět. Na pláži je překvapivě živo. Lidé jsou ve vodě, ale nikdo neplave. Jen stojí, brouzdají se. Dává to smysl. Voda není osvěžení. Je to jen jiná forma tepla. V tu chvíli ti dojde, jak moc jsme zvyklí na určité „jistoty“, které jinde prostě neplatí. Moře tady není únik. Je to jen pokračování reality.
Šestý den se rozhoduji. Letím zpět do Nairobi. Nemá smysl zůstávat. Schůzka se komplikuje, čas se natahuje a reálně tu není co dělat. Tohle není místo na improvizaci. Je to místo, které potřebuje plán, timing a ideálně jiné roční období.
A přesto odjíždím s pocitem, že jsem něco minul. Z krátkých přejezdů taxíkem je vidět, že Muscat má charakter. Není okázalý, nesnaží se šokovat. Žádné mrakodrapy, žádná snaha být „nej“. Oproti Dubaji působí klidně, pokorně, autenticky. Respekt k historii, náboženství, vlastní identitě. A právě to je na tom nejzajímavější.
Místa, která si na nic nehrají, bývají často ta nejzajímavější.
A tohle je přesně jedno z nich.
Jen jsem si vybral ten nejhorší možný čas, kdy ho poznat.
