Článek
Do auta usedáme v klidu po snídani. Dalším cílem je Yosemitský národní park. Navigace ukazuje 265 mil a přibližně pět a půl hodiny jízdy. Na cestu jsme si ale vyhradili celý den, takže nikam nepospícháme. Americké dálnice ubíhají překvapivě snadno a po několika zastávkách přijíždíme k západní bráně parku. Hned na začátku nás čeká příjemné překvapení – díky předem zakoupenému Annual Passu nemusíme nic doplácet. Plní očekávání tak vjíždíme do jednoho z nejslavnějších národních parků světa.
Parkem potřebujeme projet ze západu na východ. Ubytování přímo v Yosemite je sice možné, ale ceny jsou výrazně vyšší než v Mammoth Lakes, kam máme namířeno. První desítky mil však přinášejí spíše rozčarování. Silnice se vine lesem, objevují se výhledy do krajiny, ale nic, co by zásadně vybočovalo z toho, co známe z Evropy. V jednu chvíli dokonce suše konstatuji, že jsme přeletěli půl světa, abychom viděli Šumavu. Jen s vyššími stromy.
První dojmy - Šumava.
Jenže Yosemite si své největší trumfy schovává. Zhruba po dalších dvaceti mílích se krajina začne dramaticky měnit. Najednou se před námi otevírají obrovské žulové stěny, hluboká údolí a panoramata, která známe z fotografií. Od této chvíle zastavujeme téměř na každé vyhlídce. To, co měla být hodina a půl jízdy mezi dvěma vstupy do parku, se protahuje na více než tři hodiny. Neustále vystupujeme z auta, fotíme a jen stojíme v tichu před krajinou, která působí téměř neskutečně. Poslední úsek cesty pak tvoří dlouhý sjezd na východní stranu pohoří Sierra Nevada. Odtud už nás čeká jen krátký přejezd do Mammoth Lakes.
Stačí popojet pár mil a scenérie se změní na dechberoucí výhledy.
Večer sedíme nad mapami a plánujeme následující dva dny. Yosemite je obrovský a vzdálenosti na mapě často klamou. Co vypadá jako krátká procházka, znamená ve skutečnosti několik hodin chůze. Nakonec proto opouštíme ambiciózní plány na okružní trasy a rozhodujeme se jednoduše vyrazit za tím, co nás láká nejvíc.
První den parkujeme nedaleko Tuolumne Meadows. Těžko se mi hledají slova pro jednu z nejkrásnějších horských luk, jakou jsem kdy viděl. Podzimní barvy, horský vzduch a klikatící se řeka vytvářejí atmosféru, která připomíná pohádku. Vydáváme se podél řeky Tuolumne směrem k White Cascade a Cold Canyon. U vodopádu si dáváme jednoduchý oběd v podobě sušeného masa a jen pozorujeme vodu padající mezi skalami. Veškeré obaly a zbytky pečlivě ukládáme do uzavíratelného pytlíku. Medvědů tu žije dost a nikdo netouží po tom, aby se stal součástí jejich jídelníčku.
Pohled na řeku Tuolomne a její White Cascade.
Po osmnácti mílích se vracíme zpět k autu. Před námi se zvedá Lambert Dome, mohutný skalní útvar dominující okolní krajině. Chvíli přemýšlíme, že bychom na něj ještě vystoupali. Nakonec ale vítězí rozum. Nohy protestují a jasně naznačují, že pro dnešek už bylo dobrodružství dost.
Přestože většina návštěvníků míří do Yosemite Valley, my se další den rozhodujeme pro jinou část parku. Cesta do Yosemite Village by zabrala několik hodin, a tak parkujeme u Porcupine Creek, odkud vede stezka na North Dome. Čeká nás pět mil jedním směrem.
Les kolem stezky doslova žije. Potkáváme několik jelenů a srn, které se člověka téměř nebojí. V jednu chvíli procházejí jen pár metrů před námi a vůbec nevypadají znepokojeně. První výhledy přicházejí zhruba v polovině trasy, ale příliš se nezdržujeme. Víme, že to nejlepší teprve přijde.
Naše společnost cestou lesem.
Po několika hodinách chůze se před námi otevře celé Yosemite Valley. A právě tady přichází okamžik, na který budu vzpomínat ještě dlouho. Pod námi se rozprostírá celé údolí, naproti nám se zvedá legendární Half Dome a kolem dokola se táhnou vrcholky Sierra Nevady. Sedíme na skále, mlčíme a jen se díváme. Nikam nespěcháme. Hodina uteče jako nic.
Yosemite Valley.
Během odpočinku se dáváme do řeči se slečnou z Los Angeles, která v parku tráví už druhý týden. O něco později potkáváme starší manželský pár ze San Francisca. Vyprávějí nám, jak před desítkami let vystoupali na Half Dome ještě v době, kdy zde bylo jen zlomek dnešních návštěvníků. Právě taková setkání dotvářejí atmosféru podobných míst. Lidé sem přijíždějí z různých koutů světa, ale na chvíli je spojuje stejný pocit úžasu.
Half Dome.
Cesta zpět k autu je dlouhá, ale příjemná. A protože nikam nespěcháme, zastavujeme ještě u Tenaya Lake. Původně jsme chtěli obejít celé jezero, ale unavené nohy mají jiný názor. Místo toho si zouváme boty a vstupujeme do ledové vody. Pokud měla deset stupňů, bylo to možná až moc optimistické odhadnutí. Přesto v ní stojíme dlouhé minuty a pozorujeme okolní hory odrážející se na hladině. Je to jeden z těch okamžiků, kdy člověk nemá potřebu vytahovat telefon ani fotoaparát. Prostě tam jen je.
Večer se vracíme do Mammoth Lakes a začínáme plánovat další přesun. Následující den vyrážíme do Kernville a cesta nás povede přes Death Valley. Tehdy ještě netušíme, že nám tam bude chybět už jen kousek k tomu, aby nám uprostřed pouště došel benzín. Ale to je příběh na příště.
Jedno z mnoha jezer v parku.
Do Yosemitského národního parku bych se vrátil kdykoliv. Podzim mu dodává zvláštní klid a melancholii. Lesy, horské louky, meandrující řeky, průzračná jezera i monumentální žulové stěny vytvářejí krajinu, která působí téměř dokonale. A přestože sem každoročně přijíždějí miliony návštěvníků, často jsem měl pocit, jako bych byl v horách úplně sám. Právě to je možná na Yosemite to nejkouzelnější. Ne jeho velikost ani slavná jména jednotlivých vrcholů, ale schopnost na chvíli člověka zastavit a připomenout mu, jak malý ve skutečnosti je.
