Článek
Nedávno jsem mluvila s jedním šikovným mladým mužem, který bude v září opakovat maturitu z jazyka českého. Neuspěl v té části, kde měl pohovořit o knize ze seznamu své četby. Nebyla to tedy četba zadaná, ale studenti si mohli vybrat sami, pak měli sestavit seznam a u maturity si jednu knihu vylosovali. Nebudu říkat, o kterou knihu se jednalo, ale chudák o ní neměl co říct a tudíž následky jsou zjevné.
Je dobře, že povinná literatura už se nenosí. Je dobře, že si každý může číst, co ho baví. Ale vzpomněla jsem si v té souvislosti na svá studentská léta, kdy ještě povinná četba byla a navíc jsme z ní psali „recenzní písemky“, tj. jakési ověřovačky, zda skutečně čteno bylo. Tak třeba u Babičky Boženy Němcové vedly otázky: Jak se jmenovali psi na Starém bělidle? Kdo se v knize zbláznil? — a tak podobně.
Četba Babičky Boženy Němcové většinu dětí nebavila, byly jsme ve třídě jen dvě výjimky opačného názoru. Dnešní studenty ta kniha nebaví taky. Dokonce se stalo, že na základě mého plamenného nadšení o právních situacích zachycených v Babičce se do ní jeden můj student (vysokoškolák) začetl a pak zklamán prohlásil, že to zvládl po stranu 78 a víc nedá. Já ho chápu. Není to kniha pro mladé a v pohodě žijící lidi. Je to kniha, kterou dobře pochopí a procítí člověk, jenž je tak úplně v pytli, jako byla paní autorka, když tu knihu psala.
Mládí, které touží po adrenalinu, statečnosti, dobrodružství a cestách kolem světa, se na první pohled v té knize vůbec nenajde. Přitom ono tam všechno je a ještě mnohem víc. Ale najít to je věc vnímání, které člověk získá jen otřískáním životem. Můj student se k té knize za pár desetiletí vrátí. Vím to. Dozraje k tomu.
Při četbě si zatím všiml jen toho, že kniha se liší od filmových zpracování. Oba filmy (i když nejsou špatné) děj knihy nezprostředkují přesně, asi to ani nejde. Já nevím, jak ona to ta Božena udělala, že v knize všecko plyne a přitom ona nepíše, že na jaře bylo toto a v létě tamto a na podzim konec. Všechno se tak hezky prolíná, ten obyčejný (pro někoho nudný) denní život s dramaty zrady, vraždy, války, spiklenectví…
Jak tedy plyne děj Němcovic Babičky? Kniha začíná babiččinými úvahami, zda má přijmout nabídku své dcery odstěhovat se z podhorské vesničky, kde vyrůstala, na Staré bělidlo. Dceřina nabídka není zřejmě motivována steskem po mámě, kterou léta neviděla. Milá dcera má čtyři dětičky a ráda si od péče o ně uleví. Dcera zpanštěla, zaobírat se dětmi se k ní nehodí. — Nuda nuda, šeď šeď, žejo? :)
A co se podívat na knížku jinak, třeba jako na životopis té dámy, jež tam hraje hlavní roli? Není to sice přesně životopis skutečné babičky Boženy Němcové (jménem Magdaléna Novotná-Čudová), ale jak prožila ta knižní babička svůj život?
Narodila se kolem roku 1770 v Olešnici v Orlických horách (u polských hranic) do rodiny chalupníka a měla sestru a bratra (o tom se v knize píše, že převzal po rodičích hospodářství). Chalupník byl soukromý zemědělec. Nějaké to pole měl, nějaké zvířectvo, a celá rodina hospodařila dohromady. I pomocníky (podruhyně) měli. Úplně nejchudší asi nebyli, protože v době nouze půjčovali sousedům zrno k zasetí. Babiččin táta byl neobyčejný grand, půjčil bezúročně a s laskavým komentářem: Peníze nechci; až se vám urodí, splatíte mi zrnem a budeme srovnáni.
Co se týče jídel, asi byste z nich nadšení nebyli: jedli k snídani kyselo s bramborem, k obědu kyselo s bramborem a k večeři pro změnu kyselo s bramborem. Občas vařili hladkou ančku (polévka z mléka). Chleba byl velká vzácnost a maso rarita. Ne že by neměli, ale prodávali - za to pak nakoupili další potřeby. Třeba oděvy - to mě fascinovalo, jak stará babička chodila stále ještě v kabátku, který zdědila po své mámě, a ve fěrtochu, který byl starý jako její dcera. To si držela celý život jednu velikost? Obdivuhodné.
No a protože to byla kladná hrdinka, mohla se pracovitostí přetrhnout. Už v mládí vstávala v dědině první (za svítání) a šla na trávu. U studánky se pak umyla, pomodlila a vlasy zapletla. A hajdy zase celý den pracovat. Ale večer u muziky, joj, kdyby měla střevíce, tak by je byla protancovala! Babička Madla v mládí milovala tanec u muziky, v kole se vytáčela, co to jenom šlo. Osobně si to nedovedu moc představit - od svítání dřít jako kůň a večer se štrachat kamsi za muzikou. No budiž, třeba jí bylo sladkých patnáct a energie měla za dvě.
Ve vedlejší chalupě bydlela vdova. Madla jí říkala kmotra. Kmotra byla vdova po tkalci houní, od kterého jeho práci odkoukala a sama se tím pak živila. Madla - do každé práce jako ďas - se to samozřejmě naučila taky. A to bylo její štěstí, protože v budoucích časech (o kterých ještě netuší) by bez této dovednosti asi pískala ona a její děti leda tak kudlu.
Člověk však naštěstí neví, co ho čeká, takže drobná, leč pracovitá krasavice se blíží ke svému milostnému románku. Jejím vyvoleným je Jiřík, kmotřin syn. Byl Madlina první i poslední láska. Ze začátku to tak nevypadalo, neboť Jiří byl hlava otevřená (považte, on dokonce uměl číst!) a studoval teologii. Jeho matička se těšila, že bude vysvěcen na kněze a stane se pánem. A asi by neměla Madlu ráda, kdyby byla příčinou zhacení tohoto snu. Zhatil ho však Jiříkův strýc, bratr jeho otce. Pozval Jiřího k sobě do Kladska, že se o něj postará. Máma nerada, ale souhlasila. Pěkně ji strýc vypekl. Přemluvil Jiřího, ať se vykvajzne na studia a vyučí se řemeslu. Bude mít plno peněz a nebude muset čekat na cizí dobrovůli. Jiří ho poslechl a matku málem kleplo. Ale co jí zbylo, smířit se musela. Pak Jiřího strýc poslal na zkušenou do světa, a to až do Drážďan. No a celou dobu si Madla na hocha myslela, ale nedala to najevo.
On byl naštěstí povahy odvážné, takže se Madle při jedné příležitosti vyznal. Bohužel to byla příležitost částečně nepříznivá, neb zrovna na Madlinu ctnost činil útok jistý velitel od verbířů. Těm pochopitelně nechtěl přijít Jiří do spárů a musel prchnout. A pak přišel vzkaz, aby Madla přišla na pouť do Vambeřic (dnes polské město), tam že si s Jiříkem všecko řeknou. Moc si toho říkat nemuseli, protože když před Madlu předstoupil Jiří ve vojenském, kácela se do mdlob. Vojáci v činné službě se ženit nesměli. Až při vyprávění vysvitlo, jaké je Jiřík kvítko. Se svým kamarádem Lehotským se zpili do němoty a podepsali verbířům papíry na dobrovolný vstup do vojska. A nebylo to vojsko rakouské (kam by jinak Jiří spadal), nýbrž pruské. Prostě prima začátek dospělého života. Jirka z toho byl tak říkajíc na prášky, ale veselou mysl mu zachránil strýc tím, že hrdličkám vyřídil mimořádné povolení k ženitbě. Svatba byla super, pouze ve čtyřech. Když to pak Madla oznámila rodičům, následovalo - jak si asi představíte - další kvílení.
Vzít si vojáka a jít s ním do pole, to podle mého bylo naprosto nejhorší, co mohla naše babička v dané chvíli udělat. Šla pak za svým manželem s vojskem všude, kam se posouvalo, a to včetně bojů. Nejmladší dcera Johanka se narodila přímo v poli. Nic proti lásce, ale toto rozhodnutí nechápu. Páru Jiří + Magdaléna se během života ve Slezsku narodily 4 děti, do dospělosti přežily 3 (syn Kašpar a dcery Johanka a Tereza - to je ta z Bělidla). Občas se mě lidé ptají, jak vím o tom zemřelém dítěti - ne, opravdu jsem nemusela hledat nějaké kódy mezi řádky, babička to říká při prvním rozhovoru s kněžnou a zároveň projevuje svou typickou pověrčivost (tvrdí, že když jí matka zemřelého dítěte jahody, tak její dítě v nebi už jahody nedostane).
Babička Madla žila (snad prý šťastně) se svým Jiřím a dětmi 15 let. Pak manželovi utrhla v boji koule nohu a zemřel na sepsi. Madla nějakou dobu živila sebe i děti tkaním houní, ale při povodni o vše přišla. Poté se naskytla možnost dát děti na výživu a vzdělání do státních ústavů (provozovaných pruským králem), ale to odmítla s odkazem na to, že by tam děti poněmčili. Šli proto pěšo zpět do Madliny rodné vesnice. Měli štěstí, oba rodiče ještě žili, vzali je k sobě. Starouškové si údajně vnoučata užívali. Madla se už nevdala a stala se takovou mateřskou pečovatelkou o děti v širokém okolí. To možná inspirovalo její dceru Terezu, že ji pozvala k sobě, aby nebyla na své čtyři ratolesti sama.
A jak to měla babička se známou Viktorkou? Tu poznala až šílenou. Příběh Viktorky se dozvěděla z vyprávěním myslivce. Velmi Viktorku litovala a přála jí smrt (zdálo se jí, že je lepší umřít, než takto žít). Vraždu novorozence Viktorce nezazlívala, protože její „duše byla zbloudilá“. Měla s ní hlavně soucit.
A jak na tom byla babička s majetkem? Nu nic moc: hospodářství po rodičích zdědil bratr a ona s dětmi žila v domku po tchyni (tj. kmotře). Když odjížděla na Staré bělidlo, zanechala chalupu podruhyni Bětce, která sloužila už u rodičů. Jestli ono zanechání znamenalo dar nebo jen právo dožití, těžko říct. Babička měla svoje vzácnosti v truhle nebo na krku - hlavně granáty od Jiřího k svatbě, mezi nimi zavěšený provrtaný stříbrný tolar od císaře Josefa II. Babička byla šetrná: peníze poslané dětmi neutrácela, ale schovávala si (Božena píše, že prý pro radost). Až tak úplně je asi neschovávala, o čemž svědčí hezká scénka, jak zaplatila pouťové zboží jiné (asi opravdu chudé) babičce. Byla sice šetrná, ale nebyla lakomá. To je na ní sympatické. Když šla v neděli do kostela, vždycky z města dětem přinesla něco dobrého. A to taky pravda musela za nějaké peníze koupit.
Proč bylo hlavním rysem babičky Madly, že to byla šťastná žena? Ráda pracovala, měla radost z dobrých věcí, dokázala druhým odpouštět, trpělivě snášela i různá neštěstí. Nebyla jenom pečovatelka svých vnoučat, dohlížitelka na pečení chleba, na líhnutí káčat, sběratelka bylin. Její život nebyl žádná pohádka a ani idyla. Kdo by se mohl divit, že na stáří toužila po trošce klidu. Sedli si s mlynářskými pod velký dub a v klidu plkotali. Protože dokázali tu chvilku klidu ocenit. Jak já ty scénky miluju…
A když, milí studenti, nebudete chtít Babičku číst, vždycky se dá použít jako zdůvodnění nesmrtelná hláška fiktivního Jana Husa z cimrmanovské hry České nebe: Nemravné spisovatelky já nečtu!
