Článek
To si jen tak náhodně otevřete Facebook a vyskočí na vás obrovská diskuse v kanálu prof. Radka Ptáčka. U jeho statusu z 30. 8. 2024 o zákazu fyzického trestání dětí má přes 1700 komentářů (plus video z 15. 7. 2024), což je bohatý zdroj poznání nejen pro psychologa, ale pro každého, kdo by chtěl nahlédnout do lidských duší.
Snaha o zanesení zákazu bití přímo do zákona nese své plody. Už se o tom mluví, už se o tom ví. A teď si představte, že taková kapacita jako profesor lékařské psychologie Radek Ptáček (skutečný vysokoškolský profesor, žádný fejkový) natočí video, ve kterém řekne, že fyzické tresty jsou absolutně k ničemu, jen škodí. Pana profesora jste asi zaregistrovali, pokud sledujete pěstounskou sérii Plné hnízdo (ČT). Komentuje tam jednotlivé situace týkající se traumat dětí.
Jinak budí zájem také tím, jaký je to model a fešák. I to některé lidi popuzuje. Pan profesor by měl být dle jejich představ stařičký páprda s konzervativním přístupem ke všemu, tedy i k výchově. Působí veřejně, natáčí reely, pořádá přednášky. Lidé mu naslouchají. A někteří stále nemohou věřit tomu, že lze vychovávat bez fyzických trestů. Ono lze totiž vychovávat i bez trestů psychických. Tedy bez sankcí.
Spousta jeho odpůrců se domnívá, že dítě, které není bito (pohlavek nebo plácnutí na zadek prý není ani bití) neposlouchá rodiče a stane se svévolným nevychovaným frackem. Nu, řeknu to ze své zkušenosti: nestane. Mám tři děti (kluky) a nebiju je. Netrestám je ani zákazem televize, mobilu nebo čehokoli jiného. Prostě se normálně domluvíme, že ta a ta činnost není žádoucí, nechť ji nedělá. Pokud se mu podaří udělat ji znovu (třeba klasicky neuklidit hračky), vysvětlíme opakovaně. Zdá se vám to náročnější, než vrazit dítěti facku? Ano. Je to náročnější. Vyžaduje to od rodiče více péče, více času, více trpělivosti.
Pan profesor hovořil ve videu také o tom, že existuje příčinná souvislost mezi fyzickými tresty a úzkostnými stavy nebo přímo psychickými poruchami u dětí. Je to logické. Celkem nechápu, proč se tomu někteří brání, a přitom sami potvrzují pravdivost této teze. Říkají: Mě moji rodiče bili a žádné trauma nemám. Svoje děti praštím taky, když je to potřeba. — A je to venku. Byli biti a sami bijí. Nějak si nedovedou představit, že to jde i bez násilí. Že násilí do kontaktu lidí nepatří, že ten silnější má ochraňovat, ne ubližovat.
Na závěr nemůžu opominout otázku, která se mi stále vkrádá na mysl (a na kterou by asi spíš uměl odpovědět psycholog, než já): Proč se ti lidé brání tomu, aby aspoň zkusili vychovávat bez násilí? Zřejmě proto, že se svým dětem chtějí pomstít za své rodiče. Jinak si to vysvětlit nedokážu.
A proto děkuji prof. Radkovi Ptáčkovi, že se nebojí hejtrů a hájí laskavou výchovu.
PS (vloženo 3. 9. 2024): V době, kdy jsem tento článek psala, jsem netušila, že prof. Ptáček krátce poté zemře. Nic to ale nemění na tom, že po něm zůstala spousta dobrých myšlenek a ty neodešly… Zaslouží si šíření.
