Článek
Myslím, že je dost těžké udělat zajímavý rozhovor s pěstounkou, která už byla novináři vyzpovídána mnohokrát. Ale přesto považuji Hanu Brodníčkovou za tak inspirativní osobnost, že jsem se k tomu odhodlala.
Životní směřování mého dnešního hosta bylo velmi různorodé. Vystudovala farmacii, potom speciální pedagogiku, pracovala v diplomacii, ale našla se v péči o děti, které – vím, že to zní divně – nikdo nechce. Do současné doby vychovala 4 dívky (tedy už dnes ženy), které jí vstoupily do života, a přes mimořádně složitý vývoj to nikdy nevzdala a stále je miluje. Napsala o tom dvě knihy (Dary se přece nevracejí a Sama bych se v nebi bála). Na třetí knihu, kde Hanka odhalila své bolestné dětství a jak se s ním vyrovnávala, jsem nedávno publikovala recenzi (Ve stínu neviditelných draků).
Teď je Hance 55 let. Zatímco jiná žena by se třeba těšila do důchodu (já jsem mladší a těším se moc), Hanka je činorodá, působí jako lektorka, pečuje o pěstounskou dceru s Aspergerovým syndromem, a ještě si požádala o svěření dalšího dítěte do pěstounské péče. Vybrala si dítě s handicapem, o kterých sociální pracovnice obvykle tvrdí, že je do péče nikdo nechce. A bude to zase holčička.
Hani, jak se stavíš k tomu, že jsem další z řady lidí, kteří s Tebou chtějí udělat rozhovor? Není to moc obtěžující?
Ale kdepak, nejsem žádná VIP celebrita zahlcená žádostmi o rozhovor. A když můžu trošku nasměřovat lidi, které zajímá pomoc ohroženým dětem, udělám to i ráda.
Tak děkuji za vstřícnost a hned první otázka: vím, že ses původně stala pěstounkou náhodou. Nežádala jsi, holky se objevily. Nepřemýšlelas o tom, že přenecháš jejich osud sociálnímu systému, že přece není tvou povinností postarat se o opuštěné děti z okolí?
Když ke mně přišly první dvě dcery (to mi bylo 33 let), byla to opravdu náhoda (jestli ovšem náhody existují). Našly si mě samy, protože potřebovaly pomoc, kterou v jejich dysfunkční rodině dostat nemohly. Asi rok a čtvrt jsem se o ně starala tzv. nadivoko, bez právního posvěcení, než mi je soud svěřil do péče třetí osoby. Vůbec jsem neuvažovala, že bych se o ně neměla zajímat. Už kolem 15. roku mého věku mě zaujal koncept SOS vesničky a počítala jsem s tím, že kdybych jednou neměla biologické děti, určitě bych šla do adopce. Ale tehdy jsem pravda zcela nerozuměla rozdílu mezi pěstounskou péčí a adopcí.
Po třech letech, když už „moje“ holky u mě zdomácněly, jsem uvažovala, že by potřebovaly víc péče, a to se nedalo sladit s mou prací na plný úvazek. Zdálo se mi logické přijmout ještě jedno dítě, se kterým bych mohla zůstat doma, a tím měla lepší možnost věnovat se i starším dcerám. Podala jsem řádnou žádost o zařazení mezi pěstouny, prošla posuzováním i pěstounským kursem a získala do péče třetí dceru. To bylo ve Středočeském kraji. Po několika letech jsem absolvovala ještě zkrácené řízení v kraji Pardubickém (protože šlo o přechod dívky z hostitelské péče) a letos nejnověji plné posuzování v kraji Olomouckém, kde bydlíme a chystáme se na přijetí další holčiny.
Jste takový velký holčičí tým, napadá mě proto otázka: Co ty a muži? Už dřív jsme si povídaly o tvých dlouhodobých vztazích, ale nakonec ses rozhodla, že je pro Tebe příjemnější být s dětmi sama. Není to tím, že jsi hodně samostatná? Nechyběl holkám ten často vyzdvihovaný mužský vzor?
Měla jsem vztah s mužem už v době, kdy jsem měla holky. Rozhodla jsem se v něm nepokračovat ze dvou důvodů: jednak nemám ze své biologické rodiny dobré vzory, bála jsem se, že bych podvědomě dělala stejné chyby, jako moji rodiče. A druhý důvod byl ten, že jsem musela volit mezi dcerami a tím mužem. Asi máš pravdu, může to souviset s tím, že jsem hodně samostatná – a od muže čekám, že bude taky samostatný. Ale nevzpomínám si, že by mi byl někdy někdo vyčítal, že moje přijaté dcery nemají mužský vzor.
Následně jsem se Hanky zeptala, jak by si představovala svůj život (od narození), kdyby ho mohla naplánovat ideálně podle sebe. Ale zřejmě nejsem zdaleka tak pokročilá v duševním sebezpytu, protože Hanku ani nenapadlo něco ve svém životě měnit:
Kdybych si skutečně mohla vybrat, chtěla bych žít svůj život přesně tak, jak jsem ho žila a jak ho žiju. Jsem teď totiž opravdu spokojená a vždycky si vzpomenu na pohádku o pánovi, který si mohl vybrat, zda chce žít šťastně první, nebo druhou půli svého života. Vybral si tu druhou a já zřejmě také.
Kde bereš sílu a lásku, když všecko kolem zrovna vypadá na pytel?
Nemusím ji nikde brát, ona tam (ve mně) stále je. Jen je třeba si uvědomit, že nic zlého nebo nepříjemného není nastálo, je to pouze přechodný stav, a po něm zase vyjde slunce.
Jsou lidi, které bys nejradši kopla někam? Jak na ně reaguješ?
Občas se najdou lidé, kteří reagují (zejména na Báru) způsobem, který mě netěší. Ale už dávno mě takoví lidé nerozčílí. Na druhou stranu se jim nepoddávám. Nedávno se třeba stalo, že paní organizátorka nepřijala Báru na muzikoterapeutický kurs kvůli její diagnóze (Aspergerův syndrom). Je to diskriminační, ale určitě bych nechtěla, aby Bára chodila na kurs s někým takovým. Je to na stížnost, ale ne na rozčilování. Pro Báru určitě přijde kurs s někým, kdo se nelekne odlišnosti, a právě takoví lidé Báru posouvají nejvíc.
Zaregistrovalas během své dlouholeté péče o zraněné duše něco společného, nějaký jmenovatel, který je spojuje a který může pomoct? Osobně mě nejvíc zajímá, jak lze odvracet následky traumatu. Jde to?
Všichni lidé (nejen děti z náhradní rodinné péče), kteří si nesou těžké trauma, mají potíže důvěřovat. Důvěřovat sobě, důvěřovat světu, důvěřovat lidem. Pro ně je zásadní pomocí přijetí a podpora. Netlačit na ně, ale podpořit hledání jejich potenciálu. K tomu, aby pomaličku mohli začít opouštět své ulity, ve kterých jsou sice bezpečně skryti v roli oběti, ale nemohou se tak rozvíjet. Sebedůvěra se buduje mnoha maličkými postupnými krůčky, někdy jsou i to dva kroky zpět a jeden vpřed. Ale vytrvat trpělivě a opatrně je jediné, co opravdu může pomoci. A když se člověk rozhodne potom na sobě pracovat i terapeuticky, může růst dlouhodobě i jeho sebedůvěra.
V té souvislosti mě napadá: Jaký je Tvůj názor na dokument Moudrost traumatu o Gáboru Matém?
Pan Maté posunul vnímání traumatu na vyšší level. Přinesl spoustu nových myšlenek a byl jedním z těch, díky nimž se začalo s traumatem pracovat jako s něčím, co se nám zapsalo do těla. Není to o nějakém: vypovídej se a uleví se ti; běžné „povídací“ terapie na trauma často vůbec nezabírají. Díky pochopení vlastního traumatu se člověk může v životě hodně posunout. Zpracováním traumatu má šanci najít cestu sám k sobě.
Doporučíš nějaké terapie, které opravdu zabírají na bolavou duši?
Nejlepší zkušenost mám s kraniosakrální terapií zaměřenou přímo na trauma (tedy terapeut musí být vyškolen v tomto směru). A i tady je podmínkou úspěšnosti vhodná osobní konstelace mezi terapeutem a klientem. Kdo bude vyhovovat mně, vůbec nemusí pomoci tobě. Vyzkoušela jsem za život mnoho druhů terapií, ale kraniosakrálka zaměřená na trauma mi přijde jako jedna z nejúčinnějších.
Hani, děkuji moc za inspirativní rozhovor a přeji krásný zbytek léta!
