Článek
V březnu se to přinejmenším potenciálně změnilo, když nově předložený plán poválečného uspořádání navrhl vrátit se k mezinárodně uznaným hranicím z roku 1991.
Navalného obrat v krymské otázce - náhlý přechod od schvalování invaze k jejímu rozpačitému odmítání - opravdu přichází příliš pozdě a je to příliš málo. Jediným důsledným odmítačem ruské invaze na Ukrajinu mezi představiteli ruské nesystémové opozice tak zůstává Boris Němcov - který, jak si někteří možná vzpomenou, byl kvůli svým názorům na napadení Ukrajiny 27. února 2015 „záhadně“ zabit.
Jestliže ani 95 % opozičních ruských „liberálů“, kteří byli dávno z oficiální politiky vytěsněni, nezpochybňuje anexi Krymu za Putina, co říci o „systémové opozici“, kterou si Kreml pěstuje? Stručně: Pokud se náhodou s Putinem v názoru na krymskou otázku 100 % neshoduje, je to jen proto, že zastává ještě radikálnější, ještě více jestřábí imperialistickou politiku než on.
Navalnyj vždycky kritizoval současný ruský režim jako zkorumpovaný a zlodějský. Že je režim velkorusky šovinistický a prosazuje program ozbrojené imperiální expanze k sousedům mu až donedávna ani dost málo nevadilo.
***
Personalizovat problémy je povrchně efektní novinářská strategie, která v dané kauze katastrofálně selhává. Konkrétně: Srovnáváte-li Putina s Bushem juniorem coby dva představitele imperialistické politiky, unikne vám, že na Bushe se dnes velká většina americké populace, včetně politických elit, dívá jako na zoufalý odstrašující příklad, který rozhodně nehodlají a nebudou následovat. A samozřejmě už „ve své době“ byl tvrdě a otevřeně kritizován, třebaže kritici (například Al Gore) dočasně zůstali v menšině.
Pokud jde o ruský postoj k Putinovým zahraničním vojenským dobrodružstvím, potíž je v tom, že Putin sám není tou osobou, která by způsobila zmiňovaný problém. Příčina je mnohem a mnohem širší, spočívá v hluboké zakořeněnosti imperialistického expanzionismu v celé ruské kultuře, kde jen velmi ojediněle lidé zastávají postoje podobné těm, jaké běžně známe z Evropy. Takže kritizovat Putina za anexi Krymu vůbec není obvyklé - a zřejmě to ani za mého života obvyklé už nebude.
Možná, že v minulosti USA, které se za Obamy oficiálně zřekly Monroeovy doktríny, v lecčems připomínaly dnešní Rusko - už ho nicméně nepřipomínají. Tamní občanská kultura podepírá politický režim v nějaké míře schopný poučit se z minulých chyb, byť třeba nedostatečně, nebo dokonce se zcela chybnými závěry (viz Trump a spol.).
Ruská „občanská“ (spíše poddanská) kultura naopak nese režim osobní moci, v němž se zbožňovaný vládce „nikdy nemýlí“ a samozřejmě také „nikdy nechybuje“.
Kromě zdrcující vojenské porážky neexistuje nic, co by ruskou společnost jako celek - ne nějakého Putina - donutilo začít přemýšlet o vrácení Krymu (a okupovaných částí Donbasu) Ukrajině. O nějakých projevech lítosti nad rozpoutáním zbytečné války ani nemluvě.
Je tedy Bush horší než Putin?
Kdo ví, možná v jistém smyslu ano. Bush junior přece reprezentuje výraznou odchylku od názorů většiny dnešních Američanů na iráckou invazi. Kdežto Putin je zkrátka historická norma. Není v základních věcech o nic lepší ani horší než většina Rusů, která v průzkumech i veřejných vyjádřeních zcela „samozřejmě“ rozhodně podporuje jeho imperialistický program už od druhé čečenské války - a bude ho bez váhání podporovat až do hořkého konce.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
