Článek
V listopadu 1933 napsal Lev Davidovič Bronstein zvaný Trockij následující text reprezentující klasické demaskování „vlka v rouše beránčím“. Právě proto jej stojí za to pozorně číst dodnes.
***
Hitler pacifistou
Hitler chce mír. Jeho projevy a rozhovory na toto téma jsou postaveny na prastarém vzorci: Válka není schopna vyřešit jedinou otázku, válka hrozí vyhlazením nadřazených ras, válka přináší zkázu civilizace. Klasická argumentace pacifistů po staletí! O to útěšnější je, že říšskému kancléři se již podařilo přesvědčit několik zahraničních novinářů o své naprosté upřímnosti. Je pravda, že jiný pacifista, jehož upřímnost není ani v nejmenším v podezření, Karl Ossietzki, se může ptát, proč zůstává v koncentračním táboře, když vůdce současné vlády uplatňuje jeho základní téma tak vytrvale, třebaže nikoliv s velkým talentem. Ale Ossietzki je uvězněn právě z toho důvodu, aby nemohl klást trapné otázky.
Hitlerovy argumenty
Hitlerovy argumenty jsou přesvědčivé do té míry, jak nahlas jsou slyšet. Všichni ministři, všichni řečníci, všichni novináři přísahají, že Třetí říše byla povolána, aby uskutečňovala bratrství mezi lidmi. Pokud se celé národně socialistické Německo učí zacházet se zbraněmi, je to jen proto, aby se lepší lidé nechali oplodnit nenávistí k nim. Dokonce i von Papen, který ještě 13. května kázal, že pravé Německo by mělo zemřít mladé na bitevním poli a ne na kornatění tepen, nepřestává nyní opakovat, že není nic důstojnějšího, než pokojně vypustit duši obklopen vnoučaty a pravnoučaty.
Národy Evropy si vášnivě přejí zachování míru. Není divu, že propůjčují ucho plné naděje hlasité argumentaci z Berlína. Není snadné rozptýlit jejich pochybnosti. Mnozí se ptají: A co si máme myslet například o Hitlerově autobiografii, která je zcela postavena na nesmiřitelnosti zájmů Francie a Německa? Uklidňující vysvětlení již bylo podáno: Autobiografie byla napsána ve vězení, kdy autorovy nervy byly narušeny, a jen díky zjevné nedbalosti ministra propagandy tato znepokojivá kniha dodnes slouží jako základ národního vzdělávání.
„Mír“ místo „boje“
Jakmile bude otázka „rovnosti práv“ rozhodnuta ve prospěch Třetí říše, Hitler připraví nové vydání, které bude více uklidňující. Byla-li kniha dosud nazývána Můj boj, přičemž hlavním předmětem Mého boje je Versailleská smlouva, je velmi pravděpodobné, že se v budoucnu bude jmenovat Můj mír a že k ní připojí zprávu nacionálně socialistických lékařů, dosvědčující, že autorovy nervy jsou v lepším stavu. A lipský proces ukazuje, že lékařsko-právní znalecké posudky nacistů si zaslouží bezmeznou důvěru. Kdyby na tomto světě existovala jen upřímnost a láska k míru, život by se pravděpodobně stal věčným potěšením. Ale bohužel, bok po boku s těmito ctnostmi, hloupost a důvěřivost stále žijí dál. Kdo je bude muset zaplatit?
Autor těchto řádků se již jednou pokusil upozornit čtenáře na pozoruhodný dokument, Otevřený dopis Hitlera tehdejšímu říšskému kancléři von Papenovi, Bohužel náš slabý hlas zřejmě nedosáhl svého cíle. Otevřený dopis se nestal, jak jsme doufali, úkolem všech redaktorů a všech diplomatických kancléřství. A to si zaslouží. Nedávno zveřejněný politický dokument německé propagandy je také nesporně velmi poučný. Ale má tu nevýhodu, že je tajný. Vždy lze vyslovit podezření ohledně falzifikace.
Hitlerův otevřený dopis
Otevřený dopis není tajný dokument. Tento pamflet byl oficiálně vydán nacistickou stranou 16. října 1932, tři měsíce před Hitlerovým uchvácením moci. Jeho nervový systém v té době by měl, musíme věřit, upět v úplném zotavení ze zkoušek v roce 1923, Hitler se již cítil téměř ve vládě. Zbývalo jen překonání posledních překážek. Vládnoucí třídy k němu vzhlížely s nadějí, ale ne beze strachu. Obávaly se zejména jakéhokoli dobrodružství v „romantickém“ šovinismu. Cílem Otevřeného dopisu bylo ujistit majetné třídy, byrokracii, generály, bezprostřední družinu Hindenburga, že on, Hitler, na rozdíl od lehkomyslného mstitele von Papena, bude sledovat své cíle s největší opatrností. Otevřený dopis odhaluje kompletní systém zahraniční politiky, který teprve nyní nabývá svého plného významu. Vystoupení Německa ze Společnosti národů bylo přijato po celém světě jako nečekaná a nerozumná improvizace. V otevřeném dopise je však s naprostou přesností uvedeno, proč Německo opustí Ženevu a jak by bylo nutné to zařídit.
Nacistická zahraniční politika
Výjimečná hodnota tohoto dopisu spočívá v tom, že Hitler byl v té době stále nucen bojovat a polemizovat, takže ukvapeně odhalil tajné prameny své budoucí zahraniční politiky. Východisko dopisu je stejné jako východisko autobiografie: Zájmy Francie a Německa jsou naprosto nesmiřitelné; Francie se nemůže dohodnout na základě změny poměru sil ve prospěch Německa; Německo nemůže doufat v dosažení „rovnosti práv“ prostřednictvím diskuse na mezinárodních konferencích; aby mezinárodní diplomacie uznala právo Německa na znovuvyzbrojení, musí se Němci předem vyzbrojit. Ale právě proto není možné nahlas požadovat znovuvyzbrojení Německa, jak to dělá von Papen. Je to heslo „lidového hnutí“, ale v žádném případě diplomacie. Vláda, vědomá si své odpovědnosti – tedy vláda Hitlera a ne von Papena – by měla požadovat pouze odzbrojení Francie. A protože Francie s tím nemůže souhlasit, Německo by mělo opustit Společnost národů, aby si tak uvolnilo ruce. Aby se válčilo? Německo je stále příliš slabé na to, aby jeho vláda v blízké budoucnosti mluvila jiným jazykem než pacifismem.
Obnova německého militarismu
Odvolávaje se na „nebezpečí“, které mu hrozí na Východě, a s využitím protikladů mezi západními státy by Německo mělo postupně znovu vytvořit základ svého militarismu tím, že bude postupovat od obecného ke konkrétnímu, ke zvláštnímu. Aby tato práce vedla k úspěšnému konci, musí existovat národní spiknutí ohledně mlčení; především Ossietzkis musí být držen pod zámkem! Vláda, vědoma si své odpovědnosti, musí vzít nástroje pacifismu do vlastních rukou. Touto cestou se jí podaří během několika let připravit radikální změnu poměru sil. Potom budou moci znovu přejít od mého míru k mému boji a dokonce k mé válce.
Takový je Hitlerův plán. Plán vyplývá z celkové situace, vnější i vnitřní. Hitler sám se postaral o to, aby lidstvu dal klíč – nebo, abychom použili přesnějšího výrazu, mistrovský klíč – aby pronikl do tajemství jeho budoucí mezinárodní politiky. Při vší úctě ke svědectví dvou hluboce pohnutých novinářů se raději opíráme o prohlášení samotného Hitlera, podpořená impozantním systémem přímých a nepřímých důkazů.
Z faktu, dokonce i dobře ověřeného, lze vyvodit různé praktické závěry. Na Hitlerovu politiku lze odpovědět různě. Nejméně ze všeho je záměrem tohoto článku poskytnout jakoukoli radu těm, kteří rozhodují o osudu Evropy: Oni sami jistě vědí, co mají dělat. Ale premisou realistické politiky, ať už jsou její cíle a metody jakékoliv, je pochopení situace a sil, které v ní působí.
Hitlerův vypočítavý plán
Musíme to vidět takové, jaké to je. Hitler opustil Společnost národů ne pod úderem nervózní improvizace, ale v souladu s chladně vypočítaným plánem. Hitler sám ujistil o „národním“ spiknutí mlčení. Ve své práci pokračuje směrem k radikální změně v poměru vojenských sil. Právě nyní, kdy tato práce již začala, ale ještě zdaleka nepřinesla rozhodující výsledky, musí Hitler na evropské scéně postupovat s největší opatrností. Nikoho neděste, nikoho nedrážděte. Naopak, otevřete dokořán náruč. Hitler je připraven pokrýt zdi válečných továren pacifistickými projevy a pakty o neútočení. Paris vaut bien une messe! (Paříž stojí za mši!). Je-li nutná jasná, jednoduchá, nediplomatická formulace pacifistické ofenzívy, je to tato: V příštích dvou nebo třech letech se Hitler musí pečlivě vyhýbat preventivní válce ze strany svých oponentů. V těchto mezích je jeho pacifismus naprosto upřímný. Ale pouze v těchto mezích.
***
V jedné věci se Trockij ovšem zásadně zmýlil: Hitlerovu pacifismu hlupáci na Západě naivně nevěřili „dva nebo tři roky“ po sepsání tohoto textu, ale prakticky až do pohlcení zbytků Československa Třetí říší na jaře roku 1939.
Taková byla nesmírná síla pitomého, bezduchého, ba dementního pacifismu, který odmítá vidět přípravy k válce, třebaže je má každý den přímo na očích a může se o nich nakrásně přesvědčit.
Si Ťin-pching chystá veškerou ekonomickou sílu komunistické Číny převést k účelu, kvůli němuž byla vytvořena: K imperiální expanzi „Říše středu“, která horečně buduje konvenční i jaderné síly, stejně jako vojenské základny v zahraničí.
K tomu, aby mohla v klidu expandovat tam, kde to má v plánu, se jí velmi hodí zaměstnat oponenty nevyřešeným zamrzlým konfliktem co nejdále od svého území a současně tam, kde ho stěží mohou ignorovat. A tak ačkoliv Peking Moskvě s rozpoutáním války proti Ukrajině původně nesporně nepomáhal, nyní se mu přece jen válka velmi hodí.
Jako ukázka americké neschopnosti přivést svého spojence k vítězství, jako trvalé odvedení pozornosti od sporu o Tchaj-wan, který podle francouzského prezidenta prý „není naším sporem“, jako místo, kam bude třeba nadále po mnoho let směrovat značnou část západních vojenských zdrojů, jež pak nelze použít jinde.
„Vlčí bojovníci“ právě hovoří hlasem holubičím a beránčím. Chytřejší chcimíři předstírají a ti hloupější dokonce doopravdy věří, že zájem Pekingu o „mír“ na Ukrajině má smysl brát vážně.
Válka v Jemenu ani nestabilita v Libanonu ale „zázračnými“ čínskými diplomatickými iniciativami na Blízkém východě rozhodně neumlkly. Peking si na nich sice „honí triko“, jejich praktické dopady je však velmi obtížné zahlédnout v situaci, kdy vzájemnou nesmiřitelnost stran sporu fakticky nic neukončilo.
Trockého text je velmi poučný. Každý agresor chystající útočnou válku totiž v určité delikátní fázi příprav hovořívá o míru.
A naivové mu vždycky znova s nesmírnou úlevou skáčou na špek.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
