Článek
„Prognostičtí“ otcové zakladatelé však Česko svázali s Ruskem ještě na mnohem zásadnější úrovni, než jakou reprezentují jejich jistě výstřední osobní a politické preference.
Stručně řečeno, díky dogmaticky pojatému modelu transformace ekonomiky zavedenému oběma zmiňovanými „giganty“ zůstala česká ekonomika „sedět na plotě“. Na jedné straně se musely podniky v rekordně krátkém čase a bez podstatné pomoci státu přeorientovat na západní trh, což vedlo k zániku většiny finálních výrobců a vzniku pověstné „české montovny“. Na straně druhé model montovny zůstal fatálně závislý na dodávkách levných surovin z východu, tak jak na to byli předtím Češi celou dobu zvyklí.
Proč to dopadlo právě zmíněným způsobem? Ekonomický model byrokratického socialismu tak, jak jej dotvořil Stalin po likvidaci NEPu a jak poté vydržel až do hořkého konce, byl optimalizován pro potřeby vysoce koncentrovaného těžkého a zbrojařského průmyslu. Na druhé straně ale neobsahoval žádné účinné systémové pobídky k výrobě spotřebního zboží pro „obyčejné lidi“. Plánovač nikdy netušil, kolik se má čeho pro ně vyrobit, protože spotřebitelé to sami nemohli nahlásit státní plánovací komisi a informační funkce cen byla jejich rigidní regulací zrušena.
Proto, jak mnozí vzpomínají - a po pravdě, ne že ne - za starého režimu existoval chronický nedostatek běžného spotřebního zboží. Z principu existovat musel. Ale jestliže v někdejší ČSSR chyběl řekněme toaletní papír nebo menstruační vložky, v SSSR neustále chybělo na trhu prakticky vše.
Malá a před 2. světovou válkou dosti rozvinutá československá ekonomika tak mohla do černé díry nenasytného sovětského trhu vrhat víceméně cokoliv, co vůbec vyrobila, poněvadž nároky tamních spotřebitelů zůstávaly ve srovnání se západní Evropou nesmírně nízké a lidé byli většinou velmi rádi, že vůbec něco v dané kategorii zboží sehnali.
Za tento laciný „úspěch“ ovšem československé podniky v průběhu dekád zaplatily nesmírnou cenu v podobě ztráty konkurenceschopnosti na západních trzích. V polovině 80. let už interní zprávy prodejců uváděly, že např. osobní automobily řady Škoda 105/120 na Západě nikdo nechce, nehledě na skutečnost, jak velké slevy jsou nabízeny. A to ovšem byla pouze špička ledovce.
Za „rychlou“ transformaci Klausem a Zemanem potom většina českých finálních výrobců rozmazlených sovětským trhem zaplatila zánikem. Podmínky se změnily příliš prudce, pomoc PZO s prodejem na Západ zmizela přes noc, než se většina vedení finalistů naučila chodit v nových poměrech, jejich podniky šly ke dnu. V některých případech přežily díky trvajícímu spojení na východ - jako výrobce létajících autobusů pro Sibiř, Let Kunovice - až donedávna, než definitivně narazily do zdi protiruských sankcí. Ale to jsou nečetné výjimky.
Na místo tradičních finalistů prodávajících na Východ přišli v české ekonomice v podstatě subdodavatelé prodávající na Západ. Tento model se ovšem vyznačoval řadou strukturálních slabin, které od počátku nevěstily nic dobrého. Zde zmíním jen tři hlavní.
Míra přidané hodnoty v montovně byla minimální, od čehož se odvíjí (často neznale, ignorantsky kritizovaná) relativně nízká produktivita práce v ČR. Vyhlídky na to, že bychom s tímto modelem ekonomiky někdy dohnali v životní úrovni vyspělé sousedy (Rakousko, Německo) byly od počátku, od položení základního kamene na zlomu 80. a 90. let, mizivé. Obrat by vyžadoval ještě jednu, novou, úplně jinak pojatou ekonomickou reformu.
Za druhé, provozy s nízkou mírou zpracování a přidané hodnoty jsou extrémně citlivé na zdražování surovinových a energetických vstupů. Jakmile se cena surovin a energií zvýší, prudce vzrostou nároky na provozní kapitál a v celé ekonomice potom i dovozová náročnost. A pochopitelně ziskovost v podobných provozech výrazně klesá.
Průběžně shrnuto: Klauzeman vynálezem české montovny svázal její další osud s dodávkami levných surovin z Východu, tak jako je dostávalo už komunistické Československo po dobu čtyřiceti let. Místo aby nás dovedl na Západ, jak sliboval, nechal nás sedět na plotě.
Mizivý důraz na efektivitu v popsaném modelu vedl mj. k zachování vysoké energetické náročnosti české ekonomiky, na kterou byla taktéž „zvyklá“ z předchozího systému. Pokud mě paměť nešálí, v energetické náročnosti na jednotku produkce jsme dnes v Evropě čtvrtí od konce.
Samozřejmě, že zdražování surovin a energetických vstupů postihuje všechny výrobce. Finalista, který realizuje maximální zisky, protože u něj je přidaná hodnota nejvyšší, je na tom ale mnohem lépe než producent polotovarů nebo součástek. Nepoměr mezi jeho vstupy a výnosy naroste podstatně více než v provozu, kde suroviny a energie tvoří jen relativně malou část nákladů.
Na první pohled se může zdát, že klauso-zemanomika je na tom ale v současnosti přece jen o něco lépe než třeba ficonomika u našich sousedů. ČSSD nekriticky obdivovaný slovenský expremiér předvedl ukázkový příklad chyby označované příměrem „dát všechna vejce do jednoho košíku“, když založil ekonomický model na automobilkách. Takže v okamžiku, kdy celé odvětví zasáhla technologická revoluce s nemalými transformačními náklady, se také celá slovenská ekonomika z tohoto konkrétního důvodu otřásá mnohem více, než mnohem diverzifikovanější česká.
Ale může být, že slovenské potíže se pouze jeví jako akutnější, přičemž ty české jsou sice méně nápadné, za to ale fatálnější. Větší nebo menší část slovenských automobilek nakonec nepochybně technologickou transformaci přežije, přítomnost finálních výrob u sousedů zůstane v nějaké formě zachována, podíl automobilového průmyslu na HDP se přiměřeně sníží, což je ale koneckonců záhodno.
Ovšem rentabilita českých montoven může být odříznutím od levných ruských surovin ohrožena podstatně fatálněji. Závisí přece mnohem více na prostých objemech, bez nichž se nehne. Jenomže k tomu je nyní třeba také podstatně větší provozní kapitál, který nemusí být vůbec k dispozici. A ovšem, i kdyby nakrásně byl, pro stejné nebo dokonce zvýšené objemy výroby nemusejí nakonec existovat odběratelé.
Odkaz „ekonomického tygra“ s chronicky nízkou mírou přidané hodnoty, vysokou surovinovou a energetickou náročností a zuřivou rezistencí podnikové sféry vůči výzvám přicházejícím z vyspělejších ekonomik se za postavami Václava Klause a Miloše Zemana nejspíš dál potáhne jako smrad za rozlíceným skunkem.
To ale ponechejme historikům. Pro nás je teď nejdůležitější uvědomit si, že „hybridní“ zahraničněpolitické směřování obou jmenovaných vlastně jen logicky odpovídá tvrdým limitům „hybridního“ ekonomického modelu, jímž velmi stabilní géniové z Prognostického ústavu velkoryse obdařili svobodnou českou společnost. Zemanovo trapné benešování s dávno profláknutou „politikou mostu mezi Východem a Západem“ potom přesně strukturálně odpovídalo slabinám, které oba vrchní prognostici zabudovali do ekonomických základů polistopadového vývoje.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
