Článek
Zájem Spojených států angažovat se v zajištění bezpečnosti evropského kontinentu má již dlouho své zjevné limity.
Za prvé a eajviditelněji, je tu generační směna v americké elitě. Joe Biden a jeho ministr zahraničí Anthony Blinken pravděpodobně představují poslední špičkové americké představitele s jasným závazkem vůči tradičním spojenectvím v Evropě. Barack Obama, ačkoliv byl v Evropě velmi oblíben, takový jasný závazek osobně nepociťoval. A že ho nepociťoval Donald Trump plánující rozpuštění NATO, o tom snad netřeba diskutovat.
Kreml tohle samozřejmě velmi dobře ví. Signalizovaný smířlivý postoj Bidenovy administrativy v roce 2021 ale vyhodnotil tak, že pokud se tedy Washington soustředí na čínskou hrozbu, může si Moskva v Evropě dělat, cokoliv se jí zlíbí - a nikdo jí v tom nebude bránit.
Obrat Spojených států k indo-pacifické oblasti, novému ekonomickému centru světa, byl Putinovou invazí na Ukrajinu zpomalen a dočasně odložen, nikoli odložen ad acta. Pro americké představitele je celý proces oživování NATO a posilování evropské obrany především jakousi přechodnou mezifází.
Dříve, nebo později budou znova přesměrovávat pozornost do Asie. NATO teď potřebují k tomu, aby jim výměnou za pomoc v Evropě v dalších letech poskytlo některá námořní a letecká aktiva k nasazení do Indického a Tichého oceánu. To, že Polsko plánuje vybudovat největší pozemní armádu v Evropě je pro Američany pouze obchodní příležitost, nikoliv strategicky významný vývoj, který by snad dokonce měnil jejich vlastní priority. Polské tanky na asijských ostrovech bojovat nebudou.
Jinak řečeno, větší význam pro USA budou mít napříště významné námořní spíše než pozemní mocnosti aliance. Spíše Británie, Francie, v omezeném měřítku Itálie, Španělsko, Německo. Všechno „tradičné“ členské země s velmi rezervovanou podporou ukrajinského boje za nezávislost a národní přežití (abych se vyjádřil kulantně).
***
Přestože je zájem USA angažovat se ve věci evropské bezpečnosti takto omezen, udělali toho Američané pro porážku ruské intervence na Ukrajině více než všechny ostatní západní země dohromady.
Což je s podivem zejména proto, že německé a francouzské elity už mnoho let planě tlachají o samostatné evropské obraně, která ale není vidět nikde jinde než na konferencích. Obě zmíněné země mají též prvořadý zájem na tom, aby se bezpečnostní situace na kontinentě v důsledku pokračování ruské agrese na další území dále nezhoršovala. Udělaly pro to ale velmi málo, Francie ještě mnohem méně než Německo - a Německo jedná s tragickým, pravděpodobně nenapravidelným zpožděním.
Kancléř Scholz nadlouho zablokoval celé NATO ve věci dodávek zbraní, které Kyjev potřebuje k osvobození okupovaných území. Když se konečně Berlín pod nezměrným zahraničním tlakem rozhoupal, bývalý ruský hlavní velitel na Ukrajině Surovikin už stihl vybudovat po celé délce fronty rozsáhlá polní a místy permanentní opevnění chráněná miliony min. V době, kdy mohlo Německo válku pomoci rychle ukončit tím, že by umožnilo vyhnání okupantů, žvanilo o „prodlužování války“ nebo nebezpečí „eskalace“ konfliktu, jehož důsledky pro něj budou o to horší, čím déle bude válka trvat.
Až tandem Biden-Blinken opustí americkou vrcholnou politiku, anebo už možná za pár měsíců, až jeho snahy důkladně podváže kombinace klacků pod nohy házených zprava trumpisty a zleva extrémistickými „progresivisty“ Demokratické strany, splní se Paříži a Berlínu konečně jejich dávný sen. Evropská bezpečnost a obrana dopadnou plnou vahou na jejich bedra. Možná se bude naoko jásat. Ve skutečnosti ale zavládne v obou hlavních městech nálada na pokraji paniky.
Bezpečnostní situaci na Ukrajině totiž poté buď stabilizují samy evropské mocnosti zvýšeným nasazením, nebo (což vypadá výrazně pravděpodobněji) k tomu nedojde - a Kyjev bude dotlačen k ústupkům, které Putin doma předloží jako důkazy správnosti své imperialistické dobyvačné politiky.
V té politice pak samozřejmě bude pokračovat.
Jen si příště svou oběť vybere lépe a pečlivěji, přiměřeně schopnostem své armády. A své vojáky připraví o dost důkladněji.
(Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
