Článek
České země (pro Slovensko to neplatilo) tvořily vzácnou výjimku z obecného trendu. Lidé si zde komunisty zvolili v zásadě dobrovolně, třebaže informace o skutečném charakteru sovětského režimu měli k dispozici desítky let předem.
Kromě jiného se tak dělo díky článkům publicisty Záviše Kalandry v Peroutkově Přítomnosti a dalších periodicích. Právě kvůli systematickému odhalování stalinismu se Kalandra nakonec stal jednou z hlavních obětí loutkových politických procesů v 50. letech - a nepomohla mu ani přímluva Alberta Einsteina.
V jiných východoevropských a středoevropských státech si ani nemohli natolik lhát do kapsy, jako to dělali lidé v Československu. Šlo totiž o pro všechny evidentní okupaci sovětskými vojsky, kterou rozhodně nezakrýval žádný romantický nádech. Nejen v poražených zemích jako Maďarsko a Bulharsko, ale také v Polsku „osvobozeném“ těmi, kdo mu společně s Hitlerem na podzim roku 1939 vrazili kudlu do zad a později nechali vykrvácet Varšavské povstání, aby ihned po vyhnání Němců začali válku s domácí Armijí Krajowou.
Konec války v Evropě opravdu mnohým nepřinesl žádnou svobodu. Pokud se tedy vůbec někdy má slavit nějaké „osvobození“ Evropy ve smyslu nabytí občanských a politických práv, květnový termín je zcela nevhodný.
Třebaže si Češi, Moravané a Slezané komunisty zvolili sami, není ani správné podle dosud běžného úzu označovat dobu mezi květnem 1945 a únorem 1948 za svobodnou. Demokracie byla tehdy již fatálně zmrzačena kvůli Benešově pomstychtivosti i snaze zalíbit se Kremlu. Z dnešního pohledu můžeme tehdejší situaci označit za „hybridní režim“ nebo „řízenou demokracii“, kde místo skutečné politické soutěže již fungoval jen politický kartel povolených „vlasteneckých“ stran Národní fronty, přičemž počet politických stran byl záměrně předem omezen a nové vznikat nesměly.
Spolu s „osvoboditeli“ přijely jednotky Směrše a začaly bez jakýchkoliv námitek československých orgánů na dobytém území zatýkat nejen ruskou emigraci, ale i osoby s čs. občanstvím, které Stalinův Kreml považoval za nepřátelské.
A koneckonců, ani samotný akt „osvobozování“ neprobíhal zcela tak, jak jej po dalších čtyřicet let líčila komunistická propaganda.
Nekomunistické vedení Pražského povstání bylo persekvováno a vytěsněno z historické paměti, o ženách znásilněných a někdy i zabitých „osvoboditeli“ se zarytě mlčelo. Ze záznamů vypadla nejen role Američanů a vlasovců při ukončení války, ale také významný podíl rumunských vojsk na osvobozování českého území. (Stalin přesto zacházel s Rumunskem jako s poraženou a okupovanou zemí.)
Období Pražského jara v roce 1968 lze označit za přechodnou etapu vyznačující se podstatným uvolněním cenzury v umění a médiích, ale nikoliv skutečnou politickou liberalizací. Ani „nejprogresívnější“ reformní komunisté totiž naprosto nebyli připraveni rehabilitovat politický pluralismus a doopravdy se vzdát mocenského monopolu KSČ. Jejich představy sahaly nejdále k modelu „populární lidové“ komunistické diktatury s vlastní verzí konzumní společnosti, jakou se už předtím v SSSR neúspěšně pokusil vytvořit Nikita Chruščov.
Mluví-li se tedy v souvislosti s dějinami Čech, Moravy a Slezska o „osvobození“, v úvahu připadají vlastně jen dva možné termíny oslav.
Prvním je samotný 17. listopad, za starého režimu slavený jako „Mezinárodní den studentstva“. Důvod je zřejmý: Protesty studentů v roce 1989 zahájily demontáž čs. normalizačního režimu, s níž byl Gorbačovův SSSR předem srozuměn, neboť Husákův režim jen nepříliš úspěšně skrýval zaryté nepřátelství k sovětské „pěrestrojce“ a dělal Moskvě na Západě nesmírnou ostudu. Kreml navíc nerealisticky počítal s „propuštěním“ východoevropských satelitů za účelem budoucí protiamerické PR ofenzívy v Západní Evropě. Politické reformy naplánované Gorbačovovým vedením měly SSSR zajistit zrušení západních sankčních režimů a přístup ke klíčovým technologiím, v nichž od počátku 70. let fatálně zaostal a kvůli režimu kontroly transferu technologií COCOM na ně oficiálně nedosáhl. A k tomu fosilní husákovskou diktaturu rozhodně nemohl potřebovat.
Druhou, šířeji evropskou možností by bylo připomínat si výročí pádu Berlínské zdi. To lze stanovit buď na 9. listopad, neboť v tento den roku 1989 východoněmecké úřady byly nuceny zrušit zákaz cestování poddaných do západní části Německa, nebo na 13. červen, kdy se v roce 1990 oficiálně začalo s demontáží zdi.
Andrej Babiš si to sice nepamatuje, ale lidé, kteří nepracovali pro Omnipol a StB, museli většinu života strávit za zadrátovanými hranicemi v nesvobodné společnosti. Pokud měli štěstí, s podstatně většími úředními tahanicemi než dnes směli vyrazit na zahraniční zájezd do „spřátelených socialistických zemí“, který ovšem poněkud komplikovaly zcela nereálné, administrativně určované kurzy národních měn.
Ti ještě šťastnější a pokud možno politicky prověření mohli na základě přiznání „devizového příslibu“ kontrolovaně vyrazit do Jugoslávie a kapitalistické ciziny. Jen opravdu privilegovaným bylo pak povoleno trávit v zahraničí delší čas, jako Babišově rodině ve Švýcarsku.
O jaké „svobodě“, o jakém „osvobození“ bychom mohli mluvit, když poslední relativně svobodné volby proběhly v roce 1946? Když režim zásadně netoleroval jakékoliv občanské aktivity, nad nimiž by neměl plnou stranickou kontrolu? Jaká „svoboda“ tu existovala, když se během 95 % času trvání starého režimu po emigraci či nevhodném politickém vystoupení herců rutinně zakazovaly filmy, v nichž se objevili?
Ukončení války na našem území spadalo vjedno se začleněním Československa do poválečného sovětského impéria v Evropě, a to zpočátku v postavení relativně oblíbené gubernie. Šlo o akt sovětského a ruského kolonialismu - toho kolonialismu, o němž bychom měli rozhodně číst a hovořit více a častěji, než jsme to obecně dělali před 24. únorem loňského roku.
O hrdinství sovětských vojáků při ukončování války tedy z hlediska dějin politické svobody na našem území příliš nejde. Daleko více bychom měli oceňovat skutečnost, že se Gorbačov v roce 1989 rozhodl nechat padnout bývalé Brežněvovy opory Husáka i Honeckera a Československo i DDR jít svou vlastní cestou. Motivy takového chování, jak už jsem naznačil, rozhodně nebyly altruistické, avšak dnes už na tom dvakrát nesejde. Pravděpodobně žádný jiný vládce Ruska v celých jeho dějinách by totiž něco takového nikdy neudělal.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
