Článek
Na symbolické rovině rozhodně a se vším odhodláním podporujeme Ukrajinu, samozřejmě. Vládní politici neváhají kdykoliv vystoupit v její prospěch.
Podíváme-li se však na reálný objem vojenské pomoci, která byla nedávno odtajněna, příliš působivé už to není. Za dva roky dosáhla objemu kolem 40 miliard korun, neboli zhruba 250 milionů dolarů.
Může se to zdát jako značná částka, ale jen do chvíle, kdy zjistíte, že převážně šlo o skladové položky, někdy i dosti starého data (z Ukrajiny například přišla řada stížností na nespolehlivost pancéřovek RPG-75). Přitom podíl ruské ropy na české spotřebě aktuálně činí nikoliv 40 % jako před válkou, ale 65 %. A tak jen za ruskou ropu Moskvě zaplatíme ročně několikanásobek částky uvedené v předchozím odstavci, přičemž právě spolu se Slovenskem žádáme v Bruselu o další prodloužení výjimky z evropského embarga.
To ale není zdaleka všechno. Požadují se další výjimky na dovoz ruské oceli, bez níž údajně nemůže fungovat český automobilový průmysl. Mezitím však v Česku odstavujeme vlastní ocelářské provozy…
A čerstvou zprávou pak je, že „spontánně“ dochází i k obnově dovozu ruského plynu, jehož ukončením se vláda dodnes chlubí.
Řeč je prosím o zemi, která byla před válkou pátým největším dodavatelem obráběcích strojů do Ruska - a řada tehdejších dodavatelů tyto kontrakty stále obsluhuje. Tedy o zemi se zásadním příspěvkem k budování ruského zbrojařského průmyslu.
In 2003-2023, Putin rearmed his military industry with the CNC equipment from the developed world, esp. Germany 🇩🇪. As these machines are being well supplied, maintained and supported (on distance), the Russian 🇷🇺 war machine is rolling 💪
— Kamil Galeev (@kamilkazani) December 4, 2023
A war💥 is won on the factory floor ⚙️ https://t.co/WJJj4QtCKU pic.twitter.com/Fj4S63TMvs
Pokud by to opravdu chtěla odčinit, člověk by čekal zásadovější postoj.
Pokud by chtěla…
Řeči se mluví a ropa teče
To co udělala předsedkyně parlamentu během Ficovy návštěvy byl symbolický krok. Ale symbolickým krokem jsou v kontextu rozšiřování dovozu ruských surovin dokonce i taková opatření jako zmrazení ruského nemovitého majetku v ČR. Zde se totiž stále pohybujeme v řádech jednorázových miliard korun, kdežto pokud jde o platby za importované suroviny, jde o pravidelně placené miliardy dolarů.
Naši politici emfaticky opakují, že prý podporujeme Ukrajinu, zatímco nákupy v Rusku mnohem výrazněji přispíváme vražedné mašinérii okupantů. Kreml počítá v letech 2024-2026 s vojenskými výdaji ve výši 25 % veškerých rozpočtovaných nákladů, což ale ještě nemusí být konečné číslo. Necelou čtvrtinu příjmů státního rozpočtu přitom tvoří příjmy z exportu energetických surovin, tedy převážně ropy a zemního plynu.
Bez ohledu na to, co paní Pekarová Adamová Ficovi sdělila nebo nesdělila, spíše než na obraně Ukrajiny se v praxi podílíme na jejím uzbrojení Kremlem. A to právě v okamžiku, kdy po neúspěchu letní protiofenzivy a útoku Hamásu na Izrael začala v globálním mediálním stínu zimní raketová kampaň okupantů, která bude ještě mnohem horší než vloni. Postupně se do ní mohou zapojit nově dodané balistické rakety ze Severní Koreje, a vzhledem k vypršení embarga OSN nelze vyloučit ani další dodávky raket z Íránu.
To že čeští politici předvádějí vysoce symbolická gesta, zatímco reálné ekonomické kroky se pohybují v přesně opačném kurzu, může mít zřejmě hlavní důvod ve způsobu, jakým byla „reformována“ ODS. Zdá se, že její hloubkové tradiční struktury přežily osm let v opozici natěšeny na všelijaké politické obchůdky s průmyslovými lobbisty, v nichž jim Fialovo vedení strany nedovede nebo třeba ani nechce účinně zabránit.
A tak se třeba argumentuje, že prý naše rafinérie „nemohou“ zpracovávat západní ropu typu Brent, která je přitom kvalitnější než ruský Urals.
Pokud čeští občané hodlají opravdu podpořit Ukrajinu, bohužel se nemohou spoléhat na přístup Fialovy vlády a myslet si, že pomoc zaplatí z jejich daní. Znovu budeme muset položit důraz na dobrovolnickou pomoc v humanitární i vojenské oblasti, nejčastěji formou sbírek.
Inspirativní by sice mohl být německý přístup, který přímo zahrnuje výdaje na pomoc Ukrajině do vlastního obranného rozpočtu, u nás však nic podobného nečekejme.
Politika jako divadlo
Divadlo kabuki je tradiční japonská umělecká forma. Z pohledu Evropana se na první pohled může zdát silně přestylizovaná, s přehnaným důrazem na kostýmy. Také emocí je v ní výrazně více, než bývá obvyklé v západním herectví, kde přinejmenším od 50. let minulého století převládá spíše trend k civilnosti.
Česká vládní politika vůči Ukrajině právě teď kabuki docela připomíná. Dramata, která provozují jednotliví herci skrytí za svými maskami, se výrazně vzdalují reálnému životu, kde se ve velkém kšeftuje s ruskou ropou, plynem a ocelí. A zatímco v armádních skladech už takřka není co brát, nová obranná výroba se rozjíždí nesmírně pomalu, s administrativními i úvěrovými překážkami.
Kromě toho i u nás pomalu začíná převládat v Evropě poměrně rozšířený postoj, podle nějž by bylo třeba přednostně vybavit spíše naši než ukrajinskou armádu.
Mluví o tom Fico, mluví o tom Wilders. Před volbami totéž tvrdili politici polské PiS. Podobné vyjádření vytáhlo z italské premiérky duo ruských provokatérů.
Jestli ovšem někdo spoléhá na nějaké „zamrznutí“ fronty na Ukrajině, může se tragicky zmýlit. Chování okupantů nemá naprosto nic společného s nějakým „držením pozic“. V útoku u Avdijivky promrhali desetitisíce životů a stovky kusů bojové techniky. Masivně na bojišti využívají dodávek severokorejských dělostřeleckých granátů. Kyjev byl nedávno vystaven nejhoršímu náletu od počátku války.
Jestliže Ukrajina ruské okupanty neporazí, může se nakonec zhroutit.
Ale pak se to, co zrovna teď tak trochu připomíná kabuki, může docela dobře ukázat být ve skutečnosti seppuku.