Článek
Mimo jiné se opírá i o geopolitickou tezi, podle které pro Západ je Ukrajina ve skutečnosti „oblastí marginálního zájmu“, zatímco Rusko se bez Ukrajiny ve svých plánech „objektivně“ obejít nemůže. A právě proto v Kremlu navzdory dosavadnímu průběhu války očekávají, že si nakonec přece jen odnesou vítězství. Totiž ve chvíli, kdy Západ „přestane bavit“ dál pomáhat ukrajinským obráncům.
Kritická geopolitika poukazuje na fakt, že všelijaké rozprávění o geopolitice formuje diskurs, který pak zase zpětně fixuje sdílené představy lidí o vybraných geopolitických otázkách. Tak je tomu i ve zmíněném případě Ukrajiny: Mearsheimerovští „realisté“ a všelicí jejich učedníci věří, že teze o „zásadním zájmu Ruska na Ukrajině“ kontrastujícím s údajně okrajovým zájmem Západu je zjevená pravda - a podle toho přistupují ke zmíněnému problému.
Zajímavé ovšem je, že ona teze zcela pomíjí otázku, nakolik zásadní otázkou je nebo není Ukrajina pro samotné Ukrajince. A samozřejmě se zcela opomíjí otázka, nakolik si Západ skutečně může dovolit považovat ukrajinskou záležitost za „marginální“. Zda takové chápání není náhodou v širším kontextu krátkozraké a dokonce pro něj sebevražedné.
Pro Ukrajince bude ovšem otázka Ukrajiny vždycky mnohem důležitější než řekněme pro obyvatele Krasnodarského kraje Ruské federace. Jsou to výhradně jen světovládné imperiální ambice kremelských elit, co způsobuje, že se Rusko nedokáže smířit s existencí samostatného ukrajinského státu. Pokud by takový stát nadále existoval a dokonce i kdyby byl v hranicích z roku 2013 přijat do NATO a EU, obyčejný Rus kvůli tomu nebude objektivně o nic ohroženější - ba co více, ani chleba mu proto nezdraží.
Výše zmíněná dogmatická teze navíc opomíjí kontext, v němž mohou probíhat nebo i probíhají západní úvahy o geopolitických zájmech. Po roce 1991 se vycházelo z představy, že Rusko oddělené od Ukrajiny přestane hrát v Evropě tradiční roli těžko zvladatelné bezpečnostní hrozby. Tato představa se nicméně po 24. únoru 2022 ukázala jako iluzorní. Ruská federace dokonce i bez ukrajinských zdrojů podkopala bezpečnostní uspořádání na kontinentě po studené válce a rozpoutala největší ozbrojený konflikt v Evropě od 2. světové války. Jak by to asi vypadalo, kdyby se ambice uskutečnily a Kreml mohl proti Evropě znovu nasadit také všechny ukrajinské zdroje?
Představa, „že by Putin dal po Ukrajině pokoj“, pokud dosáhne jakýchsi vysněných „spravedlivých hranic“, je zjevně zcela lichá. Putinovi nohsledi již několik měsíců vykřikují do světa o tom, koho Rusko vojensky napadne příště. Seznam je poměrně dlouhý, zatím obsahuje Moldavsko, pobaltské státy, Polsko, Švédsko, Německo, Británii - a na někoho jsem určitě ještě zapomněl. Naposledy Dmitrij Medveděv pohrozil raketovým ostřelováním Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Jen naprostí ignoranti a hlupáci mohou věřit, že případným dobytím Ukrajiny by Putinova vojenská dobrodružství skončila a dále na západ už by se nešlo.
Není tedy naprosto zásadním zájmem Evropy mít v Ukrajině přinejmenším silný a důkladně vyzbrojený „nárazníkový stát“, který potenciálnímu ruskému agresorovi zabrání v postupu směrem na západ? V čem je takový zájem méně vitální než přesvědčení kremelských elit, že bez ukrajinských zdrojů nebudou moci vést svá tažení za ovládnutí světa?
Evropa ovšem navzdory často „odvážným“ řečem stále není - a možná už ani nikdy nebude - skutečně samostatným hráčem v oblasti evropské bezpečnosti. Její současné vojenské zdroje by nepostačovaly ani ke kompenzování stávající americké pomoci Ukrajině, kdyby se to ukázalo být nutným. Natož kdybychom se věnovali ještě mnohem širší problematice vážně míněné obrany celého kontinentu.
Tím se nám ovšem otázka západní „výdrže“ ohledně Ukrajiny smrskává na otázku trvající americké podpory, které teprve s velkým odstupem sekundují Británie, Polsko, skandinávské státy, Dánsko, Nizozemsko a další.
„Tradiční“ představitelé americké Republikánské strany nejsou v principu pro ukončení nebo radikální omezení pomoci Ukrajině, jak o něm zcela jasně hovoří představitelé trumpistického křídla. Pokud tedy Bidenovi vyjde jeho sázka na středové voliče a v roce 2024 obhájí místo v Bílém domě, patrně se mu nakonec podaří úspěšně vyjednávat s Republikány o pokračování podpory Kyjiva. Ovšem taková podpora by poté již přece jen mohla být ve srovnání s dneškem omezenější.
V amerických předvolebních kampaních jen výjimečně hrají rozhodující roli zahraničněpolitické otázky. Voliči v USA po katastrofách intervencí v Iráku a Afghánistánu nejsou nakloněni dlouhodobým vojenským závazkům v zahraničí, přezdívaným „forever wars“. Bude nesmírně těžké ustát během této kampaně populistické útoky republikánských kandidátů, jímž navíc přizvukuje i extrémistická levice samotné Demokratické strany.
Pokud po příštích amerických volbách hypoteticky klesne americká vojenská podpora Ukrajině řekněme o 20 %, dokonce ani to nemusejí být evropské země schopny v celém rozsahu kompenzovat. Nemluvě o horších scénářích.
V zásadě tedy záleží hlavně na tom, jak teď vypadá seznam témat na stole prezidenta Joea Bidena, ohledně nichž je ochoten vyjít Republikánům vstříc. Zda na něm Ukrajina figuruje, a jestli ano, jak vysoko.
Podle toho se nakonec ukáže, zda dogmatická teze o „marginalitě“ Ukrajiny pro Západ a jejím vitálním významu pro Moskvu bude „potvrzena“, nebo naopak odmítnuta.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
