Článek
A je to způsob víceméně založený na ekonomistní představě „racionálně kalkulujícího aktéra“.
Ať už stopy opravdu vedou k tezi o „třetím Římu“ s nezpochybnitelným nárokem na světovládu, nebo jde spíše o jakousi „záhadně vzniklou“ a tradicí předávanou konstantu imperialistické mentality, jejíž původ je komplikovanější, ve výsledku na tom příliš nesejde.
Péčí státu a kulturního aparátu je ruské dítě od útlého věku nepřetržitě masírováno připomínkami slavné vojenské minulosti „své“ země. Učí se, že v době protinapoleonských válek ruští vojáci pochodovali Francií, zatímco na konci „Velké vlastenecké války“ dojeli do Německa. Tak se postupně představa vojenského zasahování západně od ruských hranic, na území „evropského poloostrova“, stává čímsi naprosto normálním, co se vůbec nezpochybňuje. Odtud také v současnosti hojně opakované státní heslo: „Mожем повторить!“ (Můžeme to zopakovat!)
Co na tom, že v obou případech Rusové (a další jimi mobilizované národy) obsazovali území kulturně a technologicky žijící úplně někde jinde než oni. Na výsledky dvou konkrétně zmíněných válek to nemělo výraznější vliv.
Napoleonská Francie byla po letech revolučních ekonomických experimentů a nepřetržitého válčení demograficky i co do ostatních zdrojů velice opotřebovaná. Po Napoleonově megalomanii se už nikdy nevrátila na pozici nejlidnatější země Evropy. Sám megaloman přitom nevěřil novinkám ve vojenství - a u Waterloo jej mohl zachránit jediný pozorovací balón, který by zahlédl přicházející Prusy, kdyby ovšem na výslovný císařův rozkaz nebyly vojenské balónové jednotky zrušeny.
Vrcholem tehdejší technologie ve vojenství byly mj. pušky s drážkovanou hlavní používané anglickou lehkou pěchotou. Francouzi je však nedovedli masově vyrábět a Rusové na tom byli nachlup stejně. Technologické závody vedla Francie s Brity ve stavbě válečných lodí, to se však Ruska nijak nedotýkalo.
Nacistické Německo rovněž paralelně s válkou na východní frontě vedlo ještě jinou se Západem, která vyčerpávala jeho technologické kapacity. Elektronika, šifrovací přístroje, radar, nejnovější modely letadel - to všechno vrhala německá vojenská mašinérie na západní frontu a do protiletadlové obrany říše, zatímco proti Sovětům létali piloti většinou na zastaralých modelech, které by si Luftwaffe netroufala nasadit proti Angličanům, Kanaďanům nebo Američanům.
Přes obrovskou tragédii předválečné stalinské industrializace SSSR (většinou zajišťované dovozem kompletních technologických celků z USA, v menší míře a spíše později také z Německa a Itálie) by se patrně Rudá armáda bez desetitisíců amerických terénních náklaďáků v podmínkách „vyspělé“ dopravní infrastruktury logisticky zhroutila a na vítězství by mohla zapomenout.
Sovětský průmysl po celou válku nedovedl pro své vojáky vyrobit obrněný transportér (pokud vůbec nějaké dostali, byly z britských dodávek), účinnou ruční protitankovou zbraň na způsob modelů Panzerfaust/Panzerschreck, Bazooka a PIAT zavedených ve vyspělých armádách. V muzeích dnes nenajdeme ani nejběžnější válečnou Lavočkinovu stíhačku, protože trup vyráběný z březové překližky se prostě nedochoval. Na počátku války skončilo mnoho tankových bitev katastrofou také proto, že sovětská vozidla neměla kvalitní radiostanice a chyběla jim kvalitní optika.
Stručně shrnuto, ruští vojáci došli do Francie a Německa jedině díky tomu, že s jejich protivníky tehdy válčil celý svět a připravil je o to nejlepší a nejvyspělejší, co mohli nasadit, na jiných bojištích.
Že to v Rusku nechápou populističtí nacionalisté, kteří většinou hloupě psychologizují výklad dějin a k hlubší analýze nikdy nedospějí, jistě nepřekvapí. Jenomže stejný model uvažování po zhroucení SSSR převládl i v prostředí zpravodajských služeb, které stvořilo Putina. Jurij Andropov kdysi pomohl prosadit Gorbačova právě proto, že si byl vědom fatálního technologického zaostávání za Západem a chtěl ho překonat. Jeho pohrobci se ale už zabývají především příběhy o tom, jak sovětské vedení nehledě na strukturální faktory „mohlo vyhrát studenou válku“, jen kdyby nebylo tak „dekadentní“, mělo v sobě více stalinské nemilosrdnosti a odhodlání.
Stejně jako nacisté, také dnešní ruští imperialisté se na prvním místě mačisticky vymezují proti „liberálním lúzrům“, které viní z minulých neúspěchů impéria mnohem spíše, než třeba prohnilost sovětské ekonomiky od Brežněvových dob. Odtud také stejná posedlost „neustupováním“, nepřipuštěním si porážky, představa, že „musíme prostě nějak vydržet“, ať už je situace jakkoliv beznadějná. Poučením postsovětských elit se nestalo kritické přehodnocení starého imperiálního systému a jeho ideologie, ale na prvním místě primitivní představa, „že to po Stalinovi všechno řídily špatné kádry“.
Nesoulad mezi enormními ruskými imperiálními ambicemi a reálnými prostředky pro jejich uskutečnění je dlouhodobou konstantou, takže by nikoho neměl ani trochu překvapovat. Ze stejného důvodu jsou ale také zcela nesmyslné představy, že se s ruskými imperialisty nakonec „nějak rozumně domluvíme“, pokud prý vezmeme v úvahu jejich „oprávněné zájmy a obavy“.
Jenže ruské imperiální elity v čele s Putinem netrápí nějaké oprávněné zájmy a obavy. Svět je zařízen tak, že jejich enormní, megalomanské nároky nebudou moci být nikdy rozumně uspokojeny, protože s tím, čeho Rusko skutečně může dosáhnout, na co má reálné síly, nikdy nebude mít dost pro ukojení nezřízené potřeby imperiálního velikášství.
Jistě, v Moskvě a ještě více v Petrohradě stále ještě žije pár procent intelektuálů, kteří se k ruskému imperialismu staví velmi kriticky. Je to velice slabá menšina, za stalinských čistek a pak znova v době stagnace systematicky likvidovaná, nyní víceméně mocensky umlčená. Budoucnost země se téměř jistě rozhodne bez ní, jako skoro pokaždé v historii. Přinejlepším tak jako ve 20. a později v 90. letech minulého století, také se zánikem putinismu nejspíš zažijí krátké období opojné svobody, které ale brzy skončí.
Naivní představa, že se Evropa někdy „normálně“ domluví s imperiálním národem, který celý kontinent považuje nanejvýš za svůj zbytný apendix, je hluboce pomýlená a nerealistická.
Nějaký budoucí systém kolektivní evropské bezpečnosti bude moci vzniknout jedině proti Rusku - a s ním případně až mnohem později, pokud se Moskvě někdy podaří patologickou imperiální tradici překonat a posunout se civilizačně na jinou úroveň umožňující mírové soužití se sousedy.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
