Článek
Když se dnes mluví o vojenské historii Československa, většina lidí si vybaví legie na souši, bitvy u Zborova nebo dramatickou anabázi podél Transsibiřské magistrály. Jen málokdo však ví, že českoslovenští legionáři sehráli také epizodu, kterou lze – byť s jistou dávkou nadsázky – označit za námořní válku. A ještě méně lidí tuší, že tato „flotila“ dosáhla stoprocentní úspěšnosti.
Měli vlastní identitu, strukturu i velení
Paradox začíná už samotným faktem, že Československo tehdy oficiálně ještě neexistovalo. Na druhou stranu českoslovenští legionáři byli specifickým fenoménem první světové války. Z původních vojáků rakousko-uherské armády se postupně stali dobrovolníci bojující za vznik vlastního státu. Měli vlastní velení, strukturu i identitu, vystupovali jako reprezentanti budoucího Československa.
Operovali tisíce kilometrů od domova, v prostředí ruské občanské války, kde se prolínaly zájmy bolševiků, bělogvardějců i zahraničních intervencí. V tomto chaosu vznikla improvizovaná vojenská jednotka, která si musela vystačit s tím, co bylo po ruce, včetně lodí. V Rusku se jejich situace samozřejmě dramaticky změnila po Říjnové revoluci, kdy se země propadla do občanské války.
Legionáři byli velice šikovní, v tomto případě ukořistili dělový automobil ve stanici Penza
Transsibiřská magistrála byla klíč
Legie se ocitly v komplikovaném postavení. Chtěly se dostat na západní frontu, ale zároveň byly nuceny bojovat o přežití na Sibiři. Kontrola nad klíčovou dopravní tepnou – Transsibiřskou magistrálou – byla otázkou existence. A právě zde se zrodil nápad využít i vodní cesty. V létě 1918 se legionáři dostali k Bajkalu, obrovskému jezeru, které představovalo strategický uzel. Bolševici zde kontrolovali přístavy i lodní dopravu, což ohrožovalo pohyb legionářů.
Řešení bylo odvážné a typicky „legionářské“, vytvořit vlastní flotilu. K dispozici měli tři parníky – Sibirjak, Burjat a Feodosia – původně určené spíše pro přepravu nákladu než pro boj. Výzbroj byla minimální: několik houfnic a improvizované úpravy lodí. Další plavidla získali prostým ukořistěním v přístavu Listvjanka.
Moment překvapení byl zásadní
Celé uskupení vedl Radola Gajda, výrazná a kontroverzní osobnost legií. Jeho rozhodnutí zaútočit na bolševické pozice na jezeře bylo riskantní, ale zároveň strategicky logické. V polovině srpna 1918 vyplula legionářská flotila směrem k přístavu Mysová. Klíčovým faktorem se stalo překvapení. Některé lodě totiž dříve patřily bolševikům, kteří netušili, že přešly do rukou nepřítele.
Útok přišel náhle. Legionáři zahájili palbu na kotvící lodě i na pobřežní infrastrukturu. Hlavním cílem byl ledoborec Bajkal, důležitý symbol i praktický nástroj bolševické kontroly nad jezerem. Ten byl během střetu potopen. Bolševické síly, zaskočené rychlostí a odvahou útoku, nedokázaly účinně reagovat. Výsledek byl jednoznačný: přístav byl z velké části zničen a legionáři získali kontrolu nad oblastí.
Strategický význam vítězství
Na první pohled může působit střet na Bajkalu jako epizodní kuriozita. Ve skutečnosti měl ale konkrétní dopady. Kontrola jezera znamenala bezpečnější provoz na Transsibiřské magistrále, což bylo pro legionáře klíčové při jejich přesunech i zásobování.
Navíc šlo o psychologický efekt. Legionáři dokázali, že jsou schopni improvizovat a uspět i v prostředí, na které nebyli připraveni. V podmínkách občanské války, kde často rozhodovala iniciativa a moment překvapení, to byla zásadní výhoda.
Pamětní deska na domě na Praze 5, kde žil Jaroslav Kopecký, který byl legionářem v československých legiích v Rusku a ve Francii
Po splnění úkolu ztratila flotila svůj význam. Legionáři se postupně přesouvali dál a jejich „námořní síly“ zanikly stejně rychle, jako vznikly. Nezůstala po nich žádná tradice, žádné pokračování ani institucionální paměť. A přesto tu zůstává fascinující statistika: československé válečné loďstvo nikdy neprohrálo bitvu.
Celý příběh je plný paradoxů
Vnitrozemský národ bez přístupu k moři vytvořil válečnou flotilu. Ta vznikla ještě před vznikem samotného státu. Operovala na jezeře, nikoli na moři. A přesto dosáhla stoprocentní bojové úspěšnosti.
Je snadné tenhle fakt zlehčovat, vždyť šlo o jedinou bitvu. Jenže právě tato epizoda dobře vystihuje charakter československých legií: schopnost improvizace, odvahu riskovat a ochotu jednat i v naprosto neobvyklých podmínkách. A možná právě proto tenhle příběh přežil dodnes. Ne jako důkaz námořní síly, ale jako připomínka, že dějiny někdy píší i ti, kteří k tomu na první pohled nemají žádné předpoklady.
Časová osa československé „námořní“ akce na Bajkalu
1914–1917
V průběhu První světové války vznikají československé legie. Češi a Slováci postupně přecházejí z rakousko-uherské armády do zahraničního odboje.
Říjen 1917
Po Říjnová revoluce se Rusko propadá do občanské války. Legionáři se ocitají v nejasné situaci a snaží se dostat na západ.
Jaro–léto 1918
Legie ovládají části Transsibiřské magistrály a postupně se přesouvají Sibiří. Boje s bolševiky sílí.
Léto 1918 (červenec–srpen)
Legionáři dorazí k Bajkalu. Bolševici kontrolují přístavy i lodní dopravu, což komplikuje další postup.
Srpen 1918 – vznik flotily
Pod velením Radola Gajda legionáři improvizovaně sestavují flotilu z parníků a ukořistěných člunů v oblasti Listvjanky.
15.–16. srpna 1918 (přibližně)
Flotila vyplouvá směrem k přístavu Mysová. Díky momentu překvapení zahajují legionáři útok.
Srpen 1918 – bitva na Bajkalu
Dochází k ostřelování přístavu a lodí. Ledoborec Bajkal je potopen, bolševické síly ustupují. Legionáři získávají kontrolu nad oblastí.
Následující dny
Legionáři upevňují kontrolu nad jezerem, čímž zajišťují bezpečnější provoz na magistrále.
Podzim 1918
Význam flotily klesá, jednotka se rozpadá. Legionáři pokračují v přesunu na východ.
28. října 1918
Vzniká Československo – stát, za který legionáři bojovali
Zdroje: Autorský článek s využitím
