Článek
Kdo dnes s nostalgií vzpomíná na „zlaté časy za komunistů“, často mluví o jistotách, levném bydlení nebo o tom, že si lidé tehdy byli údajně blíž. Jenže vedle těchto vzpomínek existovala i druhá stránka tehdejší reality, a to systém, v němž se rozkrádání státního majetku stalo tak běžným, že nad ním většina společnosti už ani nepozvedla obočí. Platilo nepsané pravidlo: co je všech, není nikoho. A kdo měl možnost, ten si ze společného ukrojil svůj díl.
Systém plánování a evidence nahrával zlodějům
Jedním z míst, kde tento princip fungoval téměř dokonale, byly stavby. Právě tam mizelo všechno, co nebylo pevně přibité – a často i to, co bylo. Cihly, střešní tašky, pytle cementu, vápno, obkladačky, dlažba, sanitární vybavení, dveře i trámy. Podle mnoha pamětníků nebylo ničím výjimečným, že si někdo během několika let odvezl ze státních staveb materiál na celou chatu nebo rodinný dům. Vše po troškách, nenápadně, aby to příliš nebilo do očí.
Pomáhal tomu i tehdejší systém plánování a evidence. Materiálu se objednávalo více, než bylo potřeba, a co zbylo, to se jednoduše odepsalo jako poškozené, rozbité nebo spotřebované. Papírově bylo možné vysvětlit téměř cokoliv. Pokud se navíc někde stavělo úsporněji, než určoval projekt, vzniklá „rezerva“ mohla nenápadně změnit majitele. A tak se z veřejných staveb postupně stával soukromý sklad pro ty, kdo věděli, kdy a kam si přijít.
Mizelo všechno, co se mohlo hodit
Nešlo ale jen o stavební materiál. Velmi žádaným zbožím byla i kvalitní zemina z výkopů, která měla původně mířit na určené skládky nebo zpět na pole. Místo toho často končila na zahradách místních zahrádkářů, kteří byli ochotni za pár koleček úrodné hlíny dobře zaplatit. Řidič si přivydělal, zahrádkář získal kvalitní půdu a podnik ušetřil na dopravě. Všichni byli spokojení, alespoň podle tehdejší logiky.
Rozkrádání však zdaleka nekončilo u stavebnictví. Z továren mizelo nářadí, spojovací materiál, pracovní oděvy, barvy, laky i kovový materiál. Zaměstnanci skladů a podnikových jídelen si domů nosili potraviny, maso nebo alkohol. Řidiči zase „upouštěli“ benzín a naftu. Každé zaměstnání mělo své specifické výhody a mnozí je považovali za neoficiální bonus k výplatě.
Boj o to, kdo si ze „společného“ majetku urve víc
Důvod, proč to společnost často tolerovala, byl prostý. Nedostatkové hospodářství nutilo lidi improvizovat. Sehnat stavební materiál, koupelnové vybavení nebo náhradní díly bez známostí bylo mnohdy téměř nemožné. Kdo měl kontakt ve skladu, na stavbě nebo v podniku, měl obrovskou výhodu. A kdo měl známé na správných místech, mohl si zařídit téměř všechno.
Právě tehdy vznikl zvláštní paradox socialistické společnosti. Oficiálně se hlásala rovnost a společné vlastnictví, neoficiálně se však vedl permanentní boj o to, kdo si ze společného urve víc pro sebe. Lidé si přitom své chování často morálně omlouvali. Nešlo přece o krádež konkrétnímu člověku, ale „jen“ státu. A stát byl v očích mnohých anonymní, vzdálený a bez tváře.
Někteří pamětníci dnes otevřeně přiznávají, že když navštívili dům svého nadřízeného nebo kolegy, poznávali na něm jednotlivé zakázky. Obklad z jedné bytovky, dveře z kancelářské budovy, podlahu z nové prodejny. Stačil zkušený pohled člověka z oboru a bylo jasné, odkud která část vybavení pochází. Nebyla to ostuda, spíš tichá demonstrace šikovnosti a schopnosti „zařídit se“.
Zlaté časy byla pro někoho dobou hojnosti
Přestože se tehdy oficiálně mluvilo o trestném činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, realita byla jiná. Postihovaly se především velké a okaté případy, zatímco drobnější „přesuny“ zůstávaly bez povšimnutí. Pokud někdo nekradl příliš nápadně a držel se nepsaných pravidel, měl velkou šanci, že mu vše projde.
Nostalgie po minulém režimu tak často opomíjí jednu podstatnou věc: mnozí nevzpomínají jen na levné rohlíky nebo jistotu zaměstnání, ale i na dobu, kdy bylo možné „něco bokem sehnat“, odvézt nebo zařídit přes známé. Pro část společnosti byly právě tyto neoficiální výhody jedním z důvodů, proč na socialismus hledí s určitou dávkou sentimentu. Takzvané zlaté časy totiž nebyly zlaté pro všechny stejně. Byly zlaté hlavně pro ty, kteří věděli, odkud, kdy a jak si něco odnést.
Zdroje: Autorský článek s využitím
