Článek
V polovině 19. století medicína stále fungovala ve světě, kde bylo možné zemřít na infekci bez jasné představy, co nemoc vlastně způsobuje. Lékaři sice pozorovali, že se některé choroby šíří mezi lidmi a zvířaty, ale mechanismus zůstával předmětem sporů. Jedním z největších problémů byla přetrvávající představa, že mikroorganismy mohou za určitých podmínek vznikat samovolně.
Pasteur stál za zásadní změnou uvažování
Louis Pasteur, původně chemik, se do tohoto sporu pustil prostřednictvím výzkumu kvašení. Zjistil, že procesy, které například kazí potraviny nebo mění víno a pivo, souvisejí s činností mikroorganismů. Později jeho experimenty s takzvanými labutími baňkami poskytly jeden z nejvýznamnějších argumentů proti teorii samoplození. Sterilizovaný živný roztok zůstával bez mikrobiálního života, pokud se do něj nedostaly částice z okolního prostředí.
Z dnešního pohledu může tento experiment působit jednoduše, ve své době ale představoval zásadní změnu způsobu uvažování. Nemoc už nebyla pouze záhadným procesem uvnitř organismu. Začínala být chápána jako něco, co může mít konkrétní biologickou příčinu.
Jako Francouz pracoval při experimentech nejvíce s vínem, ale také s pivem
Od kvašení k očkování
Pasteur postupně přešel od studia mikroorganismů k otázce, zda by oslabené původce nemocí nebylo možné využít k ochraně organismu. V roce 1879 přišel s důležitým pozorováním při výzkumu drůbeží cholery. Starší kultury bakterie, které už nebyly tak virulentní, mohly zvířata ochránit před následnou infekcí.
Někde tady se začal rodit princip, který se později stal jedním ze základů moderní vakcinologie: organismus lze vystavit oslabenému původci a tím ho připravit na skutečnou nákazu. Pasteur následně tento přístup využil u dalších infekčních onemocnění. Institut Pasteur uvádí vývoj vakcín proti drůbeží choleře a antraxu jako zásadní etapy jeho práce v letech 1878 až 1881.
Tady je ovšem první důležitá komplikace Pasteurova příběhu. Pozdější obraz vědce, který prakticky sám vynalezl očkování proti infekčním nemocem, je historicky příliš zjednodušený. Pasteur navazoval na práci předchůdců a některé jeho objevy vznikaly v prostředí intenzivní vědecké konkurence.vNejvýraznější spor se týkal antraxu.
Slavný pokus s padesáti ovcemi měl háček
V roce 1881 se Pasteur rozhodl svou vakcínu proti antraxu předvést veřejně. V Pouilly-le-Fort bylo naočkováno 25 ovcí, zatímco dalších 25 sloužilo jako kontrolní skupina. Poté byla zvířata vystavena původci antraxu. Výsledek vypadal jednoznačně. Očkované ovce přežily, zatímco kontrolní skupina uhynula. Pokus přinesl Pasteurovi obrovskou publicitu a stal se jedním z nejslavnějších experimentů v dějinách mikrobiologie.
Jenže později se ukázalo, že veřejně prezentované vysvětlení toho, jak byla vakcína připravena, nebylo úplné. Historik vědy Gerald L. Geison při studiu Pasteurových laboratorních zápisníků upozornil, že vakcína použitá při experimentu v Pouilly-le-Fort nebyla připravena přesně způsobem, který Pasteur veřejně popisoval. V laboratorních poznámkách se objevila chemická metoda zeslabení bakterie, zatímco Pasteur veřejnosti prezentoval především teorii oslabení působením kyslíku. Podle Geisona to představovalo případ vědeckého pochybení a zároveň otázku, nakolik Pasteur přisvojil zásluhy za postup, na němž předtím pracoval Henri Toussaint.
Tato skutečnost je důležitá, ale je potřeba ji interpretovat přesně. Neznamená, že vakcína nefungovala. Experiment skutečně ukázal ochranu očkovaných zvířat. Problém spočíval v tom, že Pasteur nebyl zcela otevřený ohledně skutečného experimentálního postupu a podílu předchozí práce jiných vědců. Proto se později objevilo označení „podvodník“. Přesnější by však bylo mluvit o vědecké nepoctivosti či manipulaci s prezentací výsledků, nikoli tvrdit, že celé jeho dílo bylo podvodem.
Portrét Louise Pasteura
Největší zkouška přišla se smrtelnou nemocí
Ještě slavnější byla Pasteurova práce na vzteklině. Šlo o nemoc, která měla pro tehdejší medicínu mimořádně děsivý charakter. Jakmile se po pokousání rozvinuly příznaky, prakticky neexistovala účinná léčba. Pasteur se začal vzteklinou zabývat kolem roku 1880. Výzkum byl mimořádně riskantní, protože vědci tehdy ani přesně nevěděli, jaký původce nemoc způsobuje. Přesto se Pasteurovu týmu podařilo vytvořit postup založený na postupném podávání materiálu ze vzteklých zvířat s narůstající virulencí.
V červenci 1885 přišel okamžik, který z Pasteura udělal světovou celebritu. Devítiletého Josepha Meistera pokousal vzteklý pes, chlapec utrpěl čtrnáct kousnutí a jeho osud vypadal tragicky. Pasteur se rozhodl experimentální léčbu použít i přesto, že sám nebyl lékařem a bezpečnost nové metody nebyla definitivně prokázána. Meister během deseti dnů dostal třináct injekcí s postupně se měnícím materiálem. Vzteklina se u něj nerozvinula. Z dnešního pohledu je však tento okamžik dalším důvodem, proč Pasteur není možné popisovat pouze jako bezchybného génia.
Experiment nebyl tak jistý, jak později tvrdil
Pasteur po úspěchu s Meisterem prezentoval výsledky předchozích pokusů na psech způsobem, který měl dokazovat značnou účinnost a bezpečnost jeho metody. Studium laboratorních zápisníků ale později ukázalo, že skutečnost byla komplikovanější.
Geison zjistil, že experimentální postupy použité u psů nebyly totožné s metodou, která byla následně aplikována na Meistera. Navíc podle jeho analýzy nebylo před prvním lidským použitím k dispozici tak přesvědčivé množství experimentálních důkazů, jak naznačovala pozdější Pasteurova publikovaná verze. Pasteur tedy podle této interpretace riskoval a v jistém smyslu „uhádl správně“.
Ještě významnější je, že jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, Émile Roux, se na prvním lidském pokusu odmítl podílet právě kvůli etickým a experimentálním pochybnostem. Historické hodnocení proto není černobílé: Pasteur překročil hranici tehdejší opatrnosti, ale zároveň čelil člověku, který mohl bez léčby téměř jistě zemřít. V tom spočívá jeden z největších paradoxů Pasteurova života. To, co bylo z hlediska dnešní medicínské etiky problematické, se současně stalo jedním z nejdůležitějších okamžiků v historii léčby infekčních nemocí.
Kritici měli i neměli pravdu
Pasteur nebyl osamělý génius, který bez pomoci vytvořil moderní mikrobiologii. Jeho práce vyrůstala z výsledků mnoha dalších vědců a veterinářů. U antraxu před ním experimentoval Henri Toussaint, u vztekliny existovala významná práce Pierra Victora Galtiera. Historické studie proto dnes upozorňují na to, že tradiční legenda o Pasteurovi některé předchůdce a spolupracovníky upozadila.
Kritici mají zároveň oprávněný důvod zpochybňovat způsob, jakým Pasteur některé své výsledky prezentoval. Studium jeho zápisníků skutečně odhalilo rozdíly mezi tím, co se odehrávalo v laboratoři, a tím, co později zveřejňoval. V případě antraxu jde o mimořádně silný historický argument. To ovšem vede k jiné otázce: pokud vědec někdy manipuluje s prezentací svých výsledků, znamená to automaticky, že jeho objevy jsou falešné? U Pasteura nikoli.
Jeho práce na fermentaci, mikrobiologii, pasterizaci a očkování vytvořila skutečný vědecký základ, na který navázaly další generace. Jeho experimenty pomohly změnit způsob, jakým lékaři přemýšleli o infekčních nemocech. A výzkum vakcín proti antraxu a vzteklině se stal důležitou součástí vývoje moderní imunologie. Pasteura bezesporu lze označit za mimořádně významnou postavu historie hygieny, veřejného zdraví a medicíny, zároveň je však třeba připomenout debatu o jeho metodách a vědecké integritě.
Louis Pasteur jako mladý vědec
Pasteur nebyl svatý, i proto je jeho příběh zajímavý
Obraz vědce jako dokonale nestranného člověka, který pouze pozoruje fakta a bez osobních ambicí dochází k pravdě, je spíš idealizací vědy než jejím skutečným obrazem. Pasteur byl mimořádně ambiciózní. Chtěl vyhrát vědecké spory, chtěl uznání a dokázal tvrdě bojovat o prvenství. Historické rozbory jeho zápisníků ukazují, že někdy upravoval způsob, jakým své výsledky prezentoval, a ne vždy přiznával zásluhy předchůdcům tak, jak bychom to očekávali dnes.
To ale nemění skutečnost, že jeho práce měla obrovský dopad. První očkování proti vzteklině v roce 1885 vedlo k tak velkému zájmu dalších pacientů, že vznikla potřeba vybudovat specializované centrum. Z něj se v roce 1888 stal Institut Pasteur, který následně vyrostl v jednu z nejvýznamnějších institucí biomedicínského výzkumu.
Pasteurova skutečná historická role je proto možná mnohem zajímavější než legenda o bezchybném géniovi. Nebyl podvodníkem, který náhodou přesvědčil svět. Nebyl však ani neposkvrněným vědcem, kterému stačilo následovat fakta.
Časová osa života a díla Louise Pasteura
- 1822 – 27. prosince se Louis Pasteur narodil v Dole ve Francii.
- 1848 – Pasteur získává významné postavení ve francouzské chemii díky výzkumu krystalů a optické aktivity.
- 1857 – Publikuje významné práce o kvašení a ukazuje souvislost mezi mikroorganismy a fermentačními procesy.
- 1860–1864 – Jeho experimenty s labutími baňkami zásadně podkopávají teorii samoplození.
- 1864 – Pasteur veřejně obhajuje myšlenku, že mikroorganismy pocházejí z prostředí a nejsou výsledkem samovolného vzniku v neživé látce.
- 1865 – Začíná intenzivně pracovat na nemocech bource morušového, které ohrožují francouzský hedvábnický průmysl.
- 1879 – Výzkum drůbeží cholery vede k objevu, že oslabená kultura původce může vyvolat ochranu před pozdější nákazou.
- 1881 – Probíhá slavný veřejný experiment s vakcínou proti antraxu v Pouilly-le-Fort. Pozdější analýza Pasteurových zápisníků odhalí rozdíly mezi veřejně popsanou metodou a skutečným postupem.
- 1880–1885 – Pasteur a jeho spolupracovníci intenzivně zkoumají vzteklinu a postupně vytvářejí metodu preventivního očkování po pokousání.
- 6. července 1885 – Devítiletý Joseph Meister dostává první dávku experimentální léčby proti vzteklině. Během deseti dnů následuje dalších dvanáct injekcí.
- 1885 – Meister přežije a případ vyvolá obrovský zájem veřejnosti i lékařů z celého světa.
- 1887 – Je zahájena organizace instituce, která má zajistit systematické očkování proti vzteklině.
- 1888 – V Paříži je slavnostně otevřen Institut Pasteur.
- 1895 – 28. září Louis Pasteur umírá ve věku 72 let.
- 20.–21. století – Historici se vracejí k jeho laboratorním zápisníkům a znovu hodnotí jeho objevy, podíl spolupracovníků i otázky vědecké etiky.
Zdroje: autorský článek s využitím
