Článek
Jen několik týdnů před skutečným Dnem D se spojenci snažili co nejvěrněji nacvičit obrovskou obojživelnou operaci. Cvičení Tiger mělo ukázat, zda jsou americké jednotky schopné koordinovat přesun vojáků, techniky, námořní podporu a samotné vylodění. Slapton Sands v jihozápadní Anglii byl vybrán proto, že se podobal budoucímu úseku pobřeží v Normandii. Na papíře šlo o přípravu. Ve skutečnosti se během několika hodin ukázalo, jak smrtící mohou být chyby v komunikaci a nedostatečná ochrana invazního konvoje.
Spojenci věděli o reálné hrozbě
Operace Tiger probíhala od 22. do 30. dubna 1944 a představovala jednu z hlavních generálních zkoušek před invazí. Plán počítal s přesunem amerických jednotek po moři, bombardováním pobřeží, vyloděním a následným postupem do vnitrozemí. Dokumenty spojeneckého velení dokonce předepisovaly použití ostré munice, aby se vojáci dostali co nejblíže podmínkám skutečné operace.
Problém byl v tom, že realistický výcvik znamenal také realistická rizika. Konvoj osmi výsadkových lodí LST se v noci přesouval Lyme Bay. LST, tedy Landing Ship, Tank, byly mohutné výsadkové lodě určené k přepravě tanků, vozidel a vojáků přímo k nepřátelskému pobřeží. Tentokrát vezly americké jednotky a materiál určený pro další fázi cvičení.
Pamětní deska na pláži Utah v Normandii
Spojenci přitom věděli, že německé Schnellboote představují vážnou hrozbu. Tyto rychlé torpédové čluny, kterým Britové a Američané říkali E-boats, dokázaly operovat rychlostí přes 30 uzlů, rychle zaútočit a zase zmizet ve tmě. Problémem byla jejich malá velikost, rychlost a schopnost operovat v pobřežních vodách. Americké námořnictvo později popsalo právě německé E-boaty jako jednu z nejnebezpečnějších hrozeb pro spojeneckou lodní dopravu v Lamanšském průlivu.
Mnoho vojáků vůbec nebylo připraveno
V noci z 27. na 28. dubna vyrazilo z Cherbourgu devět německých Schnellbootů. Jejich posádky nevěděly přesně, co se v Lyme Bay odehrává. Zaznamenaly však spojeneckou aktivitu a vydaly se hledat vhodný cíl. Krátce po druhé hodině ráno narazily na konvoj T-4, který tvořilo osm LST doprovázených britskou korvetou HMS Azalea. Tady se spojenecký systém ochrany zhroutil.
Konvoj plul v podstatě v řadě a německé čluny dostaly příležitost zaútočit torpédy. První zásah utrpěla LST-507, loď se ocitla v plamenech a vojáci začali opouštět palubu. Krátce nato byla zasažena také LST-531. Obě lodě byly ztraceny. LST-289 dostala zásah do zádě, ale podařilo se ji odtáhnout do přístavu.
Nejhorší nebyly pouze samotné zásahy. Tragédie se znásobila tím, že mnoho mužů na lodích spalo a část vojáků navíc nebyla dostatečně připravena na skutečný útok torpédových člunů. Dobové zprávy upozorňují také na problémy s používáním záchranných vest. Některé nalezené oběti měly vesty špatně nasazené nebo vůbec nenafouknuté. Lidé, kteří přežili potopení, pak strávili dlouhé hodiny ve studené vodě.
Celý řetězec chyb
Katastrofa ale nebyla způsobena jedinou chybou. Jedním z nejzávažnějších problémů byla komunikace. Spojenci měli pobřeží a přístupové trasy chráněné hlídkami, protože německé Schnellboote byly očekávaným protivníkem. Přesto se Němcům podařilo dostat až ke konvoji. Americké lodě navíc nedostaly včas varování o německé aktivitě a pozdější analýzy upozornily na to, že britské a americké jednotky používaly různé rádiové frekvence a varovná zpráva se k LST nedostala.
Tím vznikla situace, která by v reálné invazi mohla mít katastrofální následky. Ochranné jednotky o nebezpečí věděly, ale hlavní konvoj neměl stejný obraz situace. Německé čluny tak mohly zaútočit prakticky bez varování. Zahynulo nebo bylo pohřešováno 198 příslušníků námořnictva a 551 vojáků, dohromady 749 mužů. Čísla se však v dobových dokumentech liší. První hlášení uváděla jiné počty a následné armádní zprávy číslo upravily. Proto se v literatuře objevují různé údaje, obvykle zhruba kolem 750 obětí.
Americké jednotky se vyloďují na Slapton Sands v Anglii během nácviku invaze do Normandie
Němci neměli nic vědět
Zajímavý je i německý pohled na samotný útok. Dochované záznamy 9. Schnellbootflottille ukazují, že němečtí velitelé postupně identifikovali zasažené lodě jako součást výsadkového uskupení. Německé záznamy připisují zásahy proti dvěma velkým LST především člunům S-130 a S-150, přičemž S-145 zaútočil také na menší výsadkové plavidlo. Pro německé posádky šlo o úspěšný zásah proti spojeneckému konvoji a teprve později bylo zřejmé, jak velké ztráty útok způsobil.
Pro spojence byla situace ještě citlivější z jiného důvodu. Operace Tiger byla tajná. Němci neměli zjistit, že se v Anglii nacvičuje konkrétní podoba budoucí invaze. Kdyby se informace o katastrofě dostala na veřejnost nebo k německé rozvědce, mohlo to prozradit nejen rozsah amerických příprav, ale také některé informace o plánovaném způsobu vylodění.
Proto se o katastrofě prakticky nemluvilo. Vojáci, kteří přežili, dostali pokyny mlčet. Informace o ztrátách nebyly zveřejněny okamžitě a spojenecké velení se snažilo zabránit tomu, aby Němci pochopili význam toho, co se v Lyme Bay stalo. Americké námořnictvo dnes uvádí, že údaje o ztrátách byly zveřejněny až po samotném vylodění v Normandii.
Spojencům katastrofa paradoxně pomohla
Z vojenského hlediska však měla katastrofa paradoxně významný důsledek. Spojenci si v plné síle uvědomili, jak zranitelné jsou velké výsadkové lodě vůči německým Schnellbootům. Po Tigeru se proto začalo mnohem důrazněji řešit potlačení německé hrozby v Lamanšském průlivu. O několik týdnů později následovaly intenzivnější letecké a námořní operace proti německým základnám Schnellbootů.
Dne 14. června 1944 zaútočily britské bombardéry Lancaster na německé základny v Le Havru pomocí mimořádně ničivých bomb Tallboy. Úder výrazně omezil schopnost německých Schnellbootů operovat v Lamanšském průlivu. Operace Tiger tak představuje jednu z nejpodivnějších epizod příprav na Den D. Nebyla to jen nehoda při výcviku ani prostý příběh o německém úspěchu. Šlo o střet několika problémů najednou: utajení, rádiové komunikace, nedostatečného předávání varování, formace konvoje, ochrany před rychlými čluny a také samotné náročnosti obojživelného výcviku.
V tom spočívá jeho historický význam. Katastrofa ukázala spojeneckému velení slabiny, které by se během skutečné invaze mohly změnit v ještě větší tragédii. O několik týdnů později se stejné jednotky měly vydat přes Lamanšský průliv do Normandie. Tentokrát už ale nešlo o cvičení.
Časová osa události
- 22. dubna 1944 – Začíná hlavní fáze Operace Tiger. Spojenecké jednotky se přesouvají do shromažďovacích prostorů v oblasti Torbay a Plymouthu.
- 27. dubna 1944 – První velká část cvičení probíhá u Slapton Sands. Spojenecké jednotky nacvičují bombardování, vylodění a postup do vnitrozemí.
- 27. dubna, večer – Osm amerických LST vyráží v konvoji T-4 do Lyme Bay. Lodě vezou vojáky, techniku a zásoby pro další fázi cvičení.
- 28. dubna, krátce po půlnoci – Devět německých Schnellbootů opouští Cherbourg a míří do oblasti, kde zaznamenaly spojeneckou aktivitu.
- 02:00–02:20 – Německé čluny zaútočí na konvoj T-4. Torpéda zasáhnou LST-507 a LST-531; LST-289 je rovněž poškozena.
- 28. dubna, ráno – Německé Schnellbooty se vracejí do Cherbourgu. Spojenecké velení začíná vyhodnocovat rozsah katastrofy.
- 28.–29. dubna – Cvičení pokračuje, přestože spojenci řeší následky útoku a záchranu přeživších.
- 3.–8. května – Probíhá závěrečná série invazních zkoušek pod označením Fabius.
- 5. června 1944 – Spojenecká invazní armáda zahajuje přesun k Normandii.
- 6. června 1944 – Začíná Den D. Jednotky, jejichž výcvik zahrnoval i zkušenost z Operace Tiger, se účastní skutečné invaze.
- 14. června 1944 – Britské bombardéry útočí na německé základny Schnellbootů v Le Havru. Úder výrazně oslabuje německou schopnost podnikat útoky v Lamanšském průlivu.
Zdroje: autorský článek s využitím
