Článek
Druhá světová válka bývá spojována s tankovými bitvami, bombardováním měst nebo milionovými armádami. Vedle těchto obrovských střetů však probíhala i jiná válka. Tichá, neviditelná a často osobní. Byla to válka odstřelovačů. Jeden zkušený střelec mohl zastavit útok, vyřadit velitele nepřátelské jednotky nebo ochromit obranu důležitého úseku fronty. Na východní frontě, kde se boje často měnily v dlouhé poziční střety, získávali odstřelovači mimořádný význam. Sovětské velení si to uvědomilo velmi brzy. Už během prvních let války začalo systematicky vyhledávat talentované střelce a vytvářet specializované odstřelovačské školy. V tomto prostředí se zrodila kariéra Stěpana Petrenka.
Talent, který se jen tak nevidí
Stěpan Ivanovič Petrenko se narodil roku 1922 na území tehdejší Ukrajinské sovětské republiky. Jeho dětství ovlivnila občanská válka, hospodářské problémy i kolektivizace zemědělství. Stejně jako mnoho mladých mužů jeho generace vyrůstal v prostředí, kde byla vojenská služba považována za přirozenou součást života. Nikdo tehdy netušil, že právě tato generace bude muset čelit nejničivější válce v dějinách Evropy. Když Německo 22. června 1941 zahájilo operaci Barbarossa, Petrenko patřil mezi miliony Sovětů, jejichž život se během jediného dne změnil.
Ljudmila Pavličenková byla legendární ruská odstřelovačka
První měsíce války byly pro Rudou armádu katastrofální. Německá vojska postupovala hluboko do sovětského území a sovětské ztráty dosahovaly obrovských rozměrů. Petrenko vstoupil do armády v době, kdy Sovětský svaz zoufale potřeboval každého schopného vojáka. Brzy se ukázalo, že disponuje mimořádnou přesností střelby a schopností zachovat klid i pod tlakem. Vlastnosti, které byly pro odstřelovače naprosto zásadní. Po absolvování specializovaného výcviku byl zařazen mezi odstřelovače Rudé armády. Tím začala kariéra, která z něj během několika let udělala jednoho z nejúspěšnějších střelců celé války.
Lovec v ruinách a lesích
Práce odstřelovače byla diametrálně odlišná od běžné služby pěšáka. Zatímco většina vojáků bojovala ve skupinách, odstřelovač často operoval sám nebo ve dvojici. Musel být schopen celé hodiny nehybně čekat, pozorovat nepřítele a vyčkávat na jedinou příležitost. Na východní frontě to znamenalo přežívat v mrazu, dešti, sněhu i bahně.
Petrenko se rychle zařadil mezi nejlepší střelce své jednotky. Podle sovětských záznamů dokázal využívat terén s mimořádnou efektivitou. Často měnil pozice, používal důmyslné maskování a pečlivě vybíral cíle. Jeho oběťmi nebyli pouze řadoví vojáci. Zaměřoval se také na důstojníky, kulometčíky, dělostřelecké pozorovatele a nepřátelské odstřelovače. Tím mohl způsobit škody, které výrazně převyšovaly počet vystřelených nábojů.
Cesta k hranici 400 zásahů
Během let 1942 až 1944 Petrenkův počet potvrzených zásahů neustále rostl. Sovětská armáda vedla podrobné záznamy o výsledcích nejúspěšnějších odstřelovačů a Petrenko se pravidelně objevoval mezi nejlepšími. Do roku 1944 překonal hranici 400 potvrzených zásahů (uvádí se číslo 422). Tím se zařadil mezi absolutní elitu sovětského odstřelovačského hnutí.
Takových střelců bylo velmi málo. Ve válce, kde většina vojáků padla nebo byla zraněna během prvních měsíců bojů, představovalo dosažení podobného výsledku mimořádný výkon. Jednou z nejnebezpečnějších částí jeho práce byly souboje s německými odstřelovači.
Tyto střety často připomínaly šachovou partii hranou na život a na smrt. Oba protivníci se snažili odhalit sebemenší známku pohybu. Odlesk optiky, pohyb větve nebo stopu v blátě. Někdy trvalo několik hodin, než jeden z nich udělal chybu. Petrenko si právě v těchto soubojích získal mimořádnou pověst, jeho trpělivost a schopnost maskování byly často zmiňovány ve vzpomínkách spolubojovníků.
Továrna na odstřelovače
Jeho význam však nespočíval pouze v osobních výsledcích. Sovětské velení velmi rychle pochopilo, že zkušený odstřelovač může být ještě cennější jako instruktor. Petrenko proto začal školit nové střelce. Předával jim zkušenosti získané na frontě, učil je maskování, odhad vzdálenosti, práci s optikou i psychologii boje. Desítky jeho žáků později působily na různých úsecích fronty.
Ve výsledku tak mohl mít jeho vliv na průběh bojů mnohem větší dopad, než naznačuje samotné číslo potvrzených zásahů. Stejně jako u mnoha sovětských odstřelovačů vyvolávají i Petrenkovy výsledky otázky. Sovětská propaganda měla zájem prezentovat úspěšné vojáky jako symboly odvahy a vlastenectví.
To však automaticky neznamená, že jejich výsledky byly smyšlené. Přesný počet zásahů sie může být předmětem diskuse, ale Petrenko bezpochyby patřil mezi nejúspěšnější odstřelovače Rudé armády. Jeho jméno se pravidelně objevuje v seznamech nejlepších sovětských střelců druhé světové války.
Vasilij Zajcev (vlevo) vysvětluje novým rekrutům nadcházející misi. Stalingrad, prosinec 1942
Ve stínu slavnějších jmen
Když se ale dnes mluví o sovětských odstřelovačích, většina lidí si vybaví Vasilije Zajceva nebo Ljudmilu Pavličenkovou. Petrenko bývá často opomíjen. Důvod je jednoduchý. Nestal se hlavní tváří sovětské propagandy a jeho příběh nebyl později zfilmován ani zpopularizován tak jako příběhy některých jiných válečných hrdinů. Vždyť Zajcev se stal symbolem Stalingradu, ovšem za celou dobu války měl „jen“ 242 potvrzených zásahů. Petrenko ho tedy výrazně překonal. Nikdy ale nebyl tak oslavován ani vyzdvihován. To však nic nemění na skutečnosti, že jeho výsledky patřily mezi nejlepší celé války.
Nicméně příběh Stěpana Petrenka ukazuje, jak významnou roli mohli sehrát jednotlivci v konfliktu, který pohltil desítky milionů lidí. Jeho více než 400 potvrzených zásahů z něj učinilo jednoho z nejúspěšnějších odstřelovačů Rudé armády. Ještě důležitější však bylo, že své zkušenosti dokázal předávat dál. V době, kdy se na východní frontě rozhodovalo o osudu Evropy, představoval Petrenko jednu z mnoha nenápadných, ale mimořádně účinných zbraní sovětského válečného úsilí. Přestože dnes stojí ve stínu známějších jmen, mezi vojenskými historiky zůstává symbolem odstřelovačské školy, která pomohla změnit průběh války.
Časová osa života Stěpana Petrenka
1922 – Narodil se na území Ukrajinské SSR.
1941 – Po napadení Sovětského svazu vstupuje do Rudé armády.
1942 – Absolvuje odstřelovačský výcvik a odchází na frontu.
1942–1943 – Začíná získávat pověst jednoho z nejúspěšnějších odstřelovačů své jednotky.
1943 – Aktivně se podílí na výcviku nových odstřelovačů.
1944 – Překonává hranici 400 potvrzených zásahů.
1944–1945 – Pokračuje v bojové činnosti až do závěrečné fáze války.
Po roce 1945 – Zůstává součástí veteránských organizací.
Zdroje: autorský článek s využitím
