Článek
Není snad větší bolesti, než jakou prožívá rodič při ztrátě vlastního dítěte. Tento krutý osud postihl i Františka Řeháka (†93), herce, jehož jméno je pevně spjato s českým filmem i divadlem. Přestože jeho profesní život byl naplněn úspěchy, uznáním i obdivem publika, závěr jeho životní cesty poznamenala tragédie, která zastínila vše ostatní. Abychom však pochopili hloubku této bolesti, je třeba vrátit se na samotný začátek jeho příběhu, do doby, kdy se formoval nejen jako herec, ale především jako člověk.
K divadlu měl vždycky blízko
František Řehák se narodil v Novém Bydžově do rodiny, kde kultura a ochotnické divadlo hrály důležitou roli. Jeho matka byla nadšenou členkou amatérského souboru a otec, ačkoliv pracoval jako kadeřník, měl k divadelnímu prostředí také blízko. Právě toto rodinné zázemí předurčilo budoucí směřování malého Františka. Už ve třech letech se poprvé objevil na jevišti, což byl moment, který zásadně ovlivnil celý jeho život. Pro mnohé děti je divadlo jen krátkodobým dobrodružstvím, pro něj se však stalo osudem.
Jeho dětství nebylo nijak výjimečné z hlediska materiálního zabezpečení, ale bylo bohaté na zážitky a inspiraci. Divadelní prostředí, ve kterém vyrůstal, mu poskytlo nejen první zkušenosti, ale i hluboký vztah k umění. Postupně se zapojoval do ochotnických aktivit, sbíral první ocenění a získával jistotu, která je pro herce klíčová. Vedle divadla se věnoval také sportu, konkrétně Sokolu, který byl v té době důležitou součástí společenského života. Druhá světová válka však jeho sportovní aktivity přerušila a přispěla k tomu, že se ještě více soustředil na herectví.
Nebyl to jen pan Lorenc, i když ten byl nejviditelnější
Po válce se jeho kariéra začala rozvíjet rychleji. Působil v několika divadlech, mimo jiné v Olomouci a Mladé Boleslavi, a postupně si budoval pověst spolehlivého a talentovaného herce. Nejvýznamnější kapitolou jeho divadelní dráhy se však stalo angažmá v Moravském divadle Olomouc, kde strávil podstatnou část svého profesního života. Zde ztvárnil nespočet rolí od klasických dramat až po moderní inscenace a stal se jednou z opor souboru.
Přestože byl primárně divadelním hercem, diváci si jej zamilovali i díky filmovým a televizním rolím. Jeho nejslavnější postavou se stal pan Lorenc ve filmu Na samotě u lesa. Ačkoliv šlo o relativně malou roli, Řehák ji dokázal naplnit takovou autenticitou a lidskostí, že se stala jednou z nejikoničtějších postav české kinematografie. Jeho herectví bylo civilní, nenucené a přirozené, právě proto působilo tak silně.
Kromě této legendární role se objevil i v dalších významných filmech, jako jsou Skřivánci na niti, Skalpel, prosím nebo Obsluhoval jsem anglického krále. Dlouhodobě spolupracoval s režisérem Jiřím Menzelem, který v něm našel ideální typ herce pro své poetické a jemně ironické filmy. Řehák dokázal i v malém prostoru vytvořit plnohodnotnou postavu, což je schopnost, kterou disponují jen ti nejlepší.
Ovšem sám Řehák říkal, že herectvím nezbohatl. „Práce ve filmu a v televizi mne vždy bavila a dělal jsem ji s plným nasazením. A znamenala pro mne velké obohacení pro práci v divadle. A byl jsem šťasten ze setkání s významnými hereckými legendami. Mnozí se stali mými přáteli. A toho si vážím nejvíce. Peníze jsou příjemné, ale v mé minulé bohaté filmové éře byly honoráře nesrovnatelně nízké: televizí ani filmem jsem nezbohatl,“ tvrdil.
Odmítl podepsat Antichartu
Jeho život však nebyl ovlivněn pouze uměním, ale i politikou. Události roku 1968 a následná normalizace zasáhly do života mnoha umělců, a Řehák nebyl výjimkou. Otevřeně nesouhlasil s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy, což vedlo k jeho vyloučení z komunistické strany. Situace se dále zhoršila, když odmítl podepsat Antichartu, tedy akt loajality k režimu, který byl vynucován na umělcích. Tento postoj měl pro něj vážné důsledky: byl prakticky odstřižen od práce v televizi a jeho filmové příležitosti byly omezeny.
Navzdory těmto překážkám zůstal věrný svým hodnotám i profesi. Pokračoval v práci v divadle, kde mohl svobodněji vyjadřovat své umělecké ambice. Jeho oddanost divadlu byla obdivuhodná. I v těžkých dobách si zachoval profesionalitu a respekt kolegů. Po roce 1989 se situace změnila a Řehák se mohl znovu objevit i před kamerou. Přesto však léta, kdy byl nucen stát stranou, zanechala stopu, kterou už nebylo možné zcela vymazat.
Přišel o syna, jeho život ztratil smysl
Vedle profesního života byl pro něj nesmírně důležitý i život rodinný. Se svým synem Ivanem měl velmi blízký vztah. Ivan se vydal v otcových stopách a stal se také hercem, což mezi nimi vytvořilo ještě silnější pouto. Sdíleli nejen rodinné zázemí, ale i profesní zkušenosti, radosti i starosti spojené s divadelním životem. Řehák byl na svého syna hrdý a podporoval ho ve všech jeho aktivitách.
Osud však zasáhl nečekaně a krutě. Ivanovi byla diagnostikována vážná nemoc, která postupně ovlivnila celý jeho život. Přesto se nevzdal, pokračoval v práci, hrál v divadle a snažil se žít naplno. Jeho boj byl statečný a inspirující, ale nemoc byla silnější. Když po několika letech podlehl, zanechal za sebou nejen prázdné místo na jevišti, ale především hlubokou bolest v srdci svého otce.
Pro Františka Řeháka byla smrt syna zlomovým okamžikem. V pokročilém věku, kdy už člověk bilancuje a opírá se o své nejbližší, přišel o to nejcennější. Tato ztráta ho zasáhla natolik, že ztratil chuť dál bojovat. Psychický otřes se brzy projevil i na jeho fyzickém stavu. Během několika týdnů zestárl o několik let a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Jeho odchod přišel krátce po smrti syna, jako by bez něj nedokázal dál existovat. Za synem odešel za pouhé dva měsíce a tři dny po jeho smrti. Tento tragický konec připomíná, jak silné může být pouto mezi rodičem a dítětem.
Zdroje: Autorský článek s využitím
