Článek
Úvaha, že by se Sověti prakticky stali pány Evropy nestojí na fantazii, ale na konkrétní historické zkušenosti. Rudá armáda se na konci války zastavila až ve střední Evropě a v rozsáhlém pásu států dokázala během několika let vybudovat pevně kontrolovaný blok. Otázka tedy nezní, zda byl Sovětský svaz pod vedením Josifa Vissarionoviče Stalina schopen Evropu sovětizovat, protože to už částečně prokázal. Otázka spíš zní, kam až mohl reálně dojít.
Posun fronty o stovky kilometrů nebyl nemožný
Abychom zůstali v realistické rovině, je třeba určit bod odchylky. Nejpravděpodobnější cesta k „rudé Evropě“ by vedla přes slabší nebo pomalejší postup západních Spojenců v letech 1944–1945. Pokud by například invaze v Normandii selhala, byla odložena nebo by americká účast byla menší, Rudá armáda by nesla ještě větší tíhu bojů proti Německu a zároveň by měla větší prostor postupovat na západ. Už historicky sovětské jednotky došly do Berlína, Vídně a Prahy. Posun fronty o několik stovek kilometrů by nebyl vojensky nemožný.
Zkušenost z východní Evropy poskytuje poměrně jasný model, jak by sovětizace probíhala. V letech 1944–1948 Moskva postupovala systematicky: nejprve vojenská přítomnost, poté vytvoření širokých koaličních vlád, následně postupné oslabení nekomunistických stran a nakonec monopol moci komunistů. Tento proces nebyl okamžitý, ale byl mimořádně účinný. V Polsku, Maďarsku, Rumunsku či Československu se během několika let prakticky vytratila politická pluralita.
Zuřivé boje o Berlín skončily, radost vojáků vítězné Rudé armády byla velká.
Dopad na občanské svobody by byl zásadní
Pokud by se stejný mechanismus uplatnil například ve Francii, Itálii nebo západním Německu, první měsíce po válce by možná působily relativně umírněně. Sovětská politika často zpočátku zdůrazňovala národní fronty a široké koalice. Zlom by přišel postupně: ovládnutí bezpečnostních složek, tlak na média, vykonstruované procesy proti opozici a reorganizace hospodářství. Historická zkušenost ukazuje, že jakmile komunisté získali kontrolu nad policií a tajnými službami, další vývoj byl rychlý.
Každodenní život obyvatel by se pravděpodobně měnil pozvolně, ale hluboce. V první fázi by přišly rozsáhlé znárodňovací dekrety, zejména v bankovnictví, těžkém průmyslu a dopravě. Následovala by pozemková reforma a v některých zemích i kolektivizace zemědělství. Ve východním bloku tyto kroky vedly k dramatickým sociálním změnám a často i k poklesu produktivity v prvních letech přechodu.
Velmi citelná by byla i proměna veřejného prostoru. Sovětský model stavěl na rozsáhlé politické kontrole společnosti prostřednictvím cenzury, tajné policie a masových organizací. Ve státech, které se po roce 1945 dostaly do sovětské sféry, došlo k rozsáhlému sledování obyvatelstva a k perzekuci skutečných i domnělých odpůrců režimu. Pokud by tento systém zasáhl i západní Evropu, dopad na občanské svobody by byl dramatický.
Ambice Stalina byly obrovské.
Přišel by velký tlak na reformy
Z ekonomického hlediska by se kontinent pravděpodobně vyvíjel jinak než ve skutečnosti. Poválečná západní Evropa těžila z americké pomoci a z integrace tržních ekonomik. Naproti tomu centrálně plánované systémy ve východním bloku dosahovaly dobrých výsledků v těžkém průmyslu, ale dlouhodobě zaostávaly v inovacích, spotřebním zboží a životní úrovni. Pokud by se sovětský model rozšířil na většinu Evropy, hospodářská mapa světa by vypadala výrazně jinak a transatlantická ekonomická dominance by byla slabší.
Zásadní otázkou je také stabilita takového uspořádání. Sovětský svaz už ve skutečnosti měl značné potíže udržet disciplínu i ve svých menších satelitních státech. Povstání v Maďarsku roku 1956 a reformní pokus v Československu roku 1968 ukazují, že sovětská kontrola byla nákladná a opakovaně narážela na odpor společnosti. V průmyslově vyspělé západní Evropě s dlouhou demokratickou tradicí by byl tlak na reformy či odpor pravděpodobně ještě silnější.
Zásadní by byl postoj USA
Reakce Spojených států by byla klíčovým faktorem. Pokud by se sovětská vojska dostala například k Rýnu nebo k pobřeží Atlantiku, Washington by čelil zásadní strategické výzvě. Je pravděpodobné, že by USA urychlily politiku zadržování, masivně posílily jaderné zbrojení a snažily se vytvořit pevnou obrannou linii alespoň v Británii a v severním Atlantiku. Studená válka by v takovém světě začala dříve a pravděpodobně by byla ještě napjatější.
Tento vývoj by se velmi pravděpodobně promítl i do rychlejší militarizace západního světa. Spojené státy by zřejmě urychlily vznik pevných aliančních struktur mnohem dříve než ve skutečnosti a pokusily by se politicky i vojensky semknout státy, které by zůstaly mimo sovětskou sféru, především Velkou Británii, Kanadu a další atlantické partnery. Lze očekávat i výrazně dřívější důraz na předsunuté základny, strategické bombardovací síly a jaderné odstrašení jako hlavní pilíře bezpečnostní politiky.
Symbolické podání ruky mohlo vypadat úplně jinak a proběhnout jinde.
Takový svět by vstoupil do logiky studené války prakticky okamžitě po skončení bojů v Evropě, přičemž hranice mezi oběma bloky by byla nejen delší, ale i nestabilnější. Riziko krizí podobných Berlínu či Kubě by se tím spíše zvýšilo a první poválečná desetiletí by byla pravděpodobně ještě napjatější a méně předvídatelná než ve skutečných dějinách.
„Rudá Evropa“ by byla nestabilní
Nelze však předpokládat, že by sovětská dominance nad celou Evropou byla trvale stabilní. Logistické nároky, hospodářské rozdíly i politický odpor by vytvářely trvalé napětí. Pravděpodobnější než obraz monolitického sovětského superbloku je scénář dlouhodobě nestabilní „rudé Evropy“, která by byla silně militarizovaná, ekonomicky méně výkonná a politicky napjatá.
Nejstřízlivější závěr proto zní: pokud by Sovětský svaz po druhé světové válce ovládl větší část Evropy, kontinent by byl pravděpodobně méně svobodný, hospodářsky slabší a geopoliticky nebezpečnější. Zkušenost východního bloku ukazuje, že sovětský model byl funkční z hlediska kontroly moci, ale dlouhodobě problematický z hlediska prosperity a stability. Právě rovnováha sil v letech 1944–1945 proto patří k nejosudovějším momentům moderních dějin.
Časová osa: Jak by se mohla sovětizace Evropy vyvíjet
- 1943 — Rudá armáda získává strategickou iniciativu na východě
- 06/1944 — Alternativa: západní invaze selhává nebo se opožďuje
- 1944–1945 — Sovětský postup proniká hlouběji do střední Evropy
- 1945 — Rudá armáda obsazuje větší část Německa a střední Evropy
- 1945–1947 — Vznik „lidově demokratických“ vlád pod dohledem Moskvy
- 1947–1949 — Likvidace opozice a nástup komunistických monopolů moci
- poč. 50. let — Znárodnění, plánované hospodářství, bezpečnostní represe
- 50.–60. léta — Rostoucí napětí uvnitř rozšířeného sovětského bloku
- dlouhodobě — Studená válka s menším Západem a silnějším sovětským blokem
Zdroje: autorský článek s využitím
