Článek
Článek, hezky napsaný, slohově upravený a na první dojem i smysluplný, ALE…
Co je to sebeláska a sebehodnota?
Článek, na který reaguji, je jeden z mnoha, který si v sekci „seberozvoj“ můžeme přečíst. Je to stále stejná a ohraná písnička. Dle autorů těchto článků je na prvním místě umění říkat „NE“ a na základě této záporky dávat najevo, že si sebe samého vážíme a jsme tak odolní manipulaci a děláme jen to, co my chceme, nejsme nikomu a ničemu odpovědní a sebe samé stavíme na piedestal důležitosti vlastního života.
Rád bych přidal vlastní zkušenost a vlastní pohled na věc:
Manipulace: Ať již se to autorům podobných článku líbí, nebo ne, manipulátor je prakticky každý člověk už jen z titulu, že osamocen na světě by přežil pouze do prvního problému, bez druhého by se ani nerozmnožil a mnohdá nevyřešil různé situace, které život přináší. Tedy k přežití druhu Homo sapiens sapiens každý z nás manipuluje druhým pro vlastní přežití. A je jedno, zda se jedná o manipulaci v dobrém či špatném úmyslu, jelikož je na výsost jasné, že co je pro jednoho manipulace v dobrém, bude zákonitě pro druhého manipulace ve zlém.
Není náhodou, že osobně jsem poznal lidi, kteří názory typu tohoto článku šíří a kdybych shrnul svůj úhel pohledu na tyto typy pravdoláskařů, nenajdeme tam příliš sebereflexe, ani sebeúcty, ani sebelásky, a dokonce ani sebevědomí. Jsou to ve směs lidé, kteří jsou životně závislí na druhém člověku až v nezdravé míře. Mnohdá nezaměstnaní, závislí do posledního puntíku na práci a penězích druhého, bez vlastního přičinění. Jsou to lidé, kteří nejsou ochotni ve svém životě nic obětovat, ale zároveň žijí v přesvědčení, že druzí jsou tady pro ně a jenom pro ně. Jsou to lidé, kteří uznávají jen sebe samé, necítí žádnou společenskou odpovědnost, ale zkuste takto přesvědčeným lidem říci „NE“, já ti nepomohu, „NE“, já ti nedám potomky, „NE“, já nezůstanu v práci déle, „NE“, „NE“, mne se teď zrovna nechce, proč bych měl udělat něco pro společnost? … Představme si, že bychom všichni žili v ďábelském zajetí vlastní důležitosti a sebelásku bychom si vykládali tak, že nejsme nikomu a ničemu nijak odpovědní a zároveň po druhých chtěli, ať jsou v práci, protože chceme auto, chceme silnice, chceme obchody, chceme restaurace, chceme po lékařích aby tu pro nás byli 24 hodin denně, 366 dní v roce. Představme si, jak by svět vypadal, kdyby naše životy stály na záporce „NE“, to je má hranice a já víc dělat nebudu. Asi každému dojde, že kdybychom viděli jenom sami sebe, nezakládali bychom rodiny, určitě ne z pohledu muže, protože o děti stejně přijde více než polovina otců, nechodili bychom do práce, protože nám k životu stačí mrkev z truhlíků na balkoně, nepomohli bychom nikomu a v ničem, protože proč bychom to dělali? My máme své hranice.
Nemohu se zbavit dojmu, že článek jako je ten, na který reaguji, a další desítky či stovky článků na toto téma jsou z dílny LEVICOVĚ smýšlejících lidí, kteří rádi berou, jak od druhých, tak od státu a sami sebe staví do pozice, že se až moc milují na to, aby byli ochotni cokoliv nad své „HRANICE“ obětovat. Lidé tohoto typu jsou doslova nádorem společnosti, protože nejenže nechápou podstatu SEBELÁSKY a SEBEVĚDOMÍ, ale navíc jsou čirými pokrytci a prospěcháři na práci těch, kteří si uvědomují, že život není hodně brát a málo dávat.
Důležitost mezi osobním a pracovním životem:
Ano, každý z nás pracujících potřebuje také odpočinek sám pro sebe, potřebuje vypnout a věnovat se také sám sobě a ne jen druhým. Mnoho z nás otců by ihned vyměnilo práci za čas strávený se svými potomky, či si jen tak dle své libosti užívat života, samozřejmě na úkor druhého, což jsem již popsal shora. Nicméně uvědomělý člověk ví, že žijeme již více než 30 let v kapitalismu a záleží na každém z nás, co vše je ochoten ze svého života obětovat pro prospěch nejen druhých, ale zákonitě i pro sebe. A jak platí ve všem. Vždy je něco za něco, nikdy není nic zadarmo a životní priority si tedy musí každý sám uvědomit. Rozvedený otec bude řešit příjem pro sebe a své potomky, protože někdo druhý mu určil, že to tak bude, nebylo to jeho vlastní rozhodnutí, tedy i priority se v životě člověka mohou měnit, jako jarní počasí, protože nikdo z nás tu nežije sám a životní okolnosti ho donutí změnit své původní priority. Když úspěšný sportovec při výkonu svého sportu utrpí zranění neslučitelné s pokračováním ve vrcholovém sportu, bude si muset najít jinou cestu, jinou prioritu a tu „KÁRU“ jménem život prostě dál tlačit. Život není peříčko, ale aby ho člověk mohl žít se vztyčenou hlavou, neměl by se nikdy dostat do situace, kdy bude druhým škodit, ať již tím, že nebude pracovat, bude si dělat co chce, bude spekulovat a hledat cesty, jak si život usnadnit, protože takový člověk má jedinou životní prioritu, která se nikdy v čase nemění ať již se děje cokoliv, a to na základě vlastní důležitosti „HRANIČÁŘE“. Radši bude po zbytek života závislí tu na majetku někoho druhého, tu na pomoci rodiny, tu na penězích druhého, ale opovažte se po takovém člověku chtít, aby za ty dary také něco obětoval. To narazíte. A takový lidé budou v mých očích vždy podlidé, nikdy nebudou moci nosit hlavu nahoře a nikdy nebudou mít úctu k sobě samému.
Na závěr:
Jsem přesvědčen, že SEBELÁSKA a SEBEHODNOTA je ve velké míře spojena s co největší soběstačností, bez závislosti na druhých. Druzí by nám měli sloužit tím, že nám zaplatí za práci, kterou pro ně vykonáme a čím více té práce vykonáme, tedy překročíme hranice vlastní pohodlnosti, tím více budeme odměněni. Sebeláska nemůže být založena na tom, že pro druhé budu cokoliv vykonávat na základě lásky vůči bližnímu svému bez patřičné odměny, a zároveň sebeláska ani sebeúcta není založena na nějaké domnělé hranici naučit se říkat „NE“ a přitom využívat a čerpat veškeré dostupné služby a vlastní tužby od druhých lidí a argumentovat slovy, já jsem ten „HRANIČÁŘ“ a já pro Vás nic nad své hranice neudělám. To bychom došli do stádia novodobé normalizace, ekonomické sebevraždy a v neposlední řadě bychom zahodili celých 34 let od revoluce jako neúspěšný pokus stát se rovnocennou, demokratickou a perspektivní zemí v srdci EVROPY.
