Článek
Velkou část svého života jsem dělala věci tak, abych se zavděčila ostatním. Ten pocit, že budu hodnotnějším člověkem a ostatní mě budou mít víc rádi, byl prostě lákavý. Očekávala jsem samozřejmě, že za tuhle obětavost budu náležitě oceněna přijetím na všech frontách.
Přestože už jsem často neměla sílu ani energii, dělala jsem činnosti, které jsem ve skutečnosti dělat vůbec nechtěla. A moje mysl mě v tom vesele podporovala:
- Děláš to pro ostatní.
- Co by si o tobě pomysleli, když bys je odmítla?
- Nebuď sobec.
- Udělej to, ať mají radost.
- Neříkej ne, ať je nenaštveš.
- Dělej, co ti říkají, ať tě nevyhodí...
Možná to taky znáte. Nejraději byste řekli ne, ale potom stejně řeknete ano. A tak pořád dokola. Mně konkrétně se vybavují dvě silné životní zkušenosti, které demonstrují, jak nevědomí si své hodnoty, vnitřní nejistota a strach z nepřijetí, mohou být destruktivní:
- Práce v nadnárodním korporátu a obrovský tlak na výkon i neustálý růst. Každodenní stres, dlouhé hodiny v kanceláři i mimo ni. Když bylo potřeba, pracovní doba byla téměř neomezená. Jela jsem v zápřahu, který se s mou povahou perfekcionistky, hodné holky a spolehlivé zaměstnankyně za všech okolností nedal vydržet. I když už jsem byla vyčerpaná, pořád jsem běžela v křečím kolečku poslušnosti a úslužnosti. Plat mou vydanou energii rozhodně nekompenzoval, ale ten pocit, že jsem potřebná a díky tomu mám hodnotu, protože se beze mě neobejdou, byl slastný. Taková iluze. Hlavně jsem ale nedokázala říct to kouzelné slovíčko „ne“. A tak se na mě práce a povinnosti valily ze všech stran a směrů.
- Téměř tři roky ve vztahu s manipulátorem, kterého jsem měla potřebu zachránit a spasit před všemi hrozbami světa. Protože on měl, chudák, těžké dětství, nikdo ho neměl rád a nikdo mu nerozuměl. A tak já, jakožto zachránkyně, jsem vždy ochotně přiskočila a pomohla, když bylo nejhůř. To, že on tu pro mě byl málokdy, asi nemusím dodávat. Věděla jsem, že je to celé špatně, ale přece ho nezradím a neopustím, když mě tak potřebuje. Nedokázala jsem se vymezit a občasná dávka něčeho, co se podobalo lásce mně v tomto toxickém vztahu udržovala. A tak jsem opět šla přes sebe. Nerespektovala své potřeby a to, že sice beru ohled na někoho jiného, ale úplně tím popírám samu sebe.
V prvním případě jsem si svou obětavostí málem vysloužilá vyhoření a odpočinek v Bohnicích. V druhém případě jsem už natahovala ruku k antidepresivům a kvůli emočnímu stresu začalo číslo na váze klesat tak, že jsem se skoro začala ztrácet před očima. Fyzicky i duševně.
Komu jsem tím sebe-obětováním prospěla? Vůbec nikomu. Naštěstí jsem vždy na poslední chvíli zatáhla brzdu a tu šílenou jízdu „rádoby spasitelky“ zastavila - výpovědí a rozchodem.
Obětovat se pro druhé, abychom se zavděčili a nepřipadali si tak méněcenní, přestože to ve skutečnosti udělat nechceme, se nevyplácí. Vždy to někdo odskáče a často nějakým způsobem všichni zúčastnění.
SEBE-LÁSKA a SEBE-HODNOTA jsou kvality, které je třeba kultivovat, abychom mohli žít v harmonii a souladu sami se sebou i s ostatními.
Sebe-láska není sobectví a vědomí si vlastní hodnoty je nutnost, která nás chrání před manipulací. Právě lidé, kteří si neuvědomují svou hodnotu a nejsou schopni se bezpodmínečně milovat takoví, jací jsou a kompletně se všemi svými aspekty, bývají často oběťmi násilí a manipulace. Anebo jsou naopak těmi, kteří manipulují a ubližují.
Pokud ubližujeme sami sobě, dokážeme ublížit i ostatním a ostatní mohou ubližovat nám, protože jim to dovolíme. Pokud milujeme sami sebe, dokážeme milovat i ostatní a ostatní mohou milovat nás, protože jim to dovolíme. Pokud respektujeme sami sebe a své potřeby, dokážeme respektovat i ostatní a jejich potřeby a ostatní respektují nás a naše potřeby.
Ve výsledku je to tedy vždy o nás. Co vysíláme, to se nám vrací, a to vidíme kolem sebe. Každý jeden z nás vytváří celek. A tak si říkám - jak by asi svět vypadal, kdyby každý milovat sebe samého a tím i ostatní? Měli bychom tu epidemii LÁSKY, ÚCTY A RESPEKTU. Takový ráj na Zemi.
Utopie? Možná. A možná ne…
Pokud totiž chceme tyto kvality vidět ve vnějším světe, je třeba začít u sebe. Vnější realita pouze reflektuje naše nitro a tím si tu svou vlastní realitu utváříme. Každý, kdo vůči nám projevuje neláskyplné chování (násilí, nerespekt,..) nám pouze ukazuje, jaký máme vztah sami k sobě. Dává nám tím možnost to uvidět a začít s tím něco dělat.
A tak pojďme rozšiřovat řady zdravě sebevědomých jedinců, kteří se přijímají a milují takoví jací jsou se všemi svými (ne)dokonalostmi a jsou si vědomi své hodnoty a toho, kým skutečně jsou. SEBE-VĚDOMÍ totiž neznamená nic jiného než vědomí si sebe sama. Se vším, co k nám patří. A k tomu vede cesta sebe-poznání. Někdy kratší, jindy delší. Je to však cesta, na kterou rozhodně stojí za to vykročit.
S láskou, Zuzana Šimečková | zakladatelka OMProject.cz
