Kodokushi: Lidé, kteří umírají sami a nikdo si toho týdny nevšimne

V Japonsku dnes žije nejstarší populace na světě. Téměř třetina obyvatel je starší 65 let a počet osaměle žijících seniorů neustále roste. Jen během roku 2024 zemřelo podle policejních statistik doma o samotě téměř čtyřicet tisíc lidí. Přibližně čtyři tisíce těl byla nalezena až po více než měsíci od smrti a více než sto případů bylo objeveno až po roce. To znamená, že existují lidé, jejichž zmizení nikdo nezaregistroval celé měsíce. Nikdo jim nezavolal. Nikdo nezaklepal na dveře. Nikomu nechyběli natolik, aby začal pátrat.

Tohle nejsou anonymní čísla v tabulkách. Jsou to konkrétní lidské životy. Lidé, kteří kdysi chodili do práce, stáli namačkaní ve vlacích v časných ranních hodinách, nakupovali ve večerkách a možná si občas povídali se sousedy. A pak jednoho dne jednoduše zmizeli ze světa, aniž by si toho kdokoliv všiml.

Právě v tom spočívá skutečná hrůza kodokushi.

Na první pohled působí japonská velkoměsta živě a přeplněně. Tokijské stanice denně pohltí miliony lidí, restaurace jsou plné a ulice nikdy úplně neutichnou. Jenže právě v tom paradoxně vzniká obrovská izolace. Člověk může být neustále obklopen lidmi a zároveň být absolutně sám.

Mnoho Japonců žije v malých bytech, pracuje dlouhé hodiny a jejich sociální kontakty se postupně omezují jen na pracovní prostředí. Přátelství i rodinné vztahy často ustupují pracovnímu tempu. Jakmile pak člověk odejde do důchodu, zjistí, že mimo zaměstnání už vlastně žádný skutečný sociální život neexistuje.

Sociologové proto mluví o fenoménu „muenshakai“, tedy společnosti bez vazeb. Lidé ztrácejí kontakt s rodinou, sousedy i komunitou. Ve společnosti zaměřené na výkon se osamělost stala téměř neviditelnou epidemií. A tato nenápadná izolace vede ke kodokushi.

Japonská pracovní kultura je známá po celém světě. Extrémní přesčasy, tlak na výkon a absolutní oddanost zaměstnavateli vytvořily generace lidí, kteří svůj život podřídili práci. Pro mnoho Japonců se zaměstnání stalo hlavní identitou i jediným místem sociálního kontaktu.

Mnozí zaměstnanci tráví v kancelářích většinu dne, domů se vracejí pozdě večer a vztahy postupně ustupují do pozadí. Existuje dokonce i termín „karóši“, což lze přeložit jako smrt z přepracování. Jenže dlouhodobé důsledky téhle kultury nekončí fyzickým vyčerpáním.

Když člověk po desítkách let opustí pracovní prostředí, často zůstane úplně sám. Právě proto statistiky ukazují, že nejohroženější skupinou nejsou jen velmi staří lidé, ale i lidé středního věku, kteří žijí sami a nemají silné rodinné vazby. Samota totiž nezačíná ve stáří. Jen se v něm naplno projeví.

Přestože je fenomén nejčastější mezi seniory, stále častěji zasahuje i mladší generace. Mezi lety 2018 až 2020 zemřelo v Tokiu o samotě přes sedm set lidí ve věku od patnácti do třiceti devíti let. Ve více než čtyřiceti procentech případů trvalo déle než čtyři dny, než byla jejich těla objevena.

To ukazuje, že problém už dávno nesouvisí pouze se stářím. Kodokushi začíná být spojené s psychickým vyčerpáním, ekonomickým tlakem a rostoucí sociální izolací mladých lidí.

Mnozí z nich trpěli depresí, sociální úzkostí nebo úplně přerušili kontakt s okolím. Někteří upadli do stavu takzvaného self-neglect, kdy se o sebe přestali starat, nejedli, neuklízeli, odmítali komunikaci i lékařskou pomoc. Jejich byty se postupně proměnily v uzavřené prostory plné odpadků, špinavého nádobí a ticha.

Na celé situaci je nejděsivější, jak snadno může člověk ve velkém městě zmizet. Stačí přestat odpovídat na zprávy, přestat chodit ven a postupně přerušit všechny kontakty. Svět kolem pokračuje dál, zatímco jeden člověk pomalu mizí z reality ostatních.

S kodokushi úzce souvisí další známý japonský fenomén známý jako hikikomori. Tak se označují lidé, kteří se dobrovolně izolují od společnosti a často neopustí svůj pokoj celé měsíce nebo roky. Někteří komunikují jen přes internet, jiní přeruší kontakt úplně.

Hikikomori bývají spojováni především s mladými lidmi, ale dnes se problém týká i střední generace. Existují případy mužů, kteří žili zavření doma více než dvacet let. Rodiče jim nosili jídlo ke dveřím a jejich existence se postupně smrskla na několik metrů čtverečních pokoje.

Důvody bývají různé. Šikana, pracovní tlak, psychické problémy, strach ze selhání nebo neschopnost zapadnout do extrémně náročné společnosti. V Japonsku totiž stále existuje silný tlak na to, aby člověk působil úspěšně, disciplinovaně a užitečně. Ti, kteří nezvládnou tempo společnosti, často mizí z veřejného života úplně.

A právě v tom spočívá nebezpečí. Člověk se postupně stává neviditelným. Nejdřív přestane chodit mezi lidi, potom přestane komunikovat a nakonec po něm nezůstane téměř žádná sociální stopa. Kodokushi je pak jen poslední kapitolou dlouhé izolace.

Možná nejděsivější část celého fenoménu představují specializované úklidové firmy. V Japonsku dnes existují tisíce společností, jejichž práce začíná až po smrti člověka. Zaměstnanci v ochranných oblecích vstupují do bytů, kde někdo zemřel před týdny nebo měsíci, a odstraňují všechno, co po něm zůstalo.

Zápach rozkladu bývá tak silný, že zůstává ve zdech i v nosech pracovníků dlouhé hodiny po odchodu. Někteří popisují, že ho cítili ještě večer doma po sprše. V malých bytech se často mísí pach smrti s odpadky, plísní a starým jídlem.

V některých bytech nacházejí hromady odpadků vysoké dva metry, plesnivé jídlo, zvířecí ostatky nebo osobní věci, které vyprávějí poslední kapitoly života zesnulého. Fotografie, kalendáře, staré účtenky, rodinná alba nebo zapomenuté dopisy. Někdy objeví známky toho, že člověk ještě krátce před smrtí normálně fungoval. Nedopitý čaj, rozečtené noviny nebo připravené léky.

Pracovníci často říkají, že oni jsou poslední lidé, kteří po zemřelém vůbec zanechané stopy vidí. Jsou posledními návštěvníky bytů, ve kterých kdysi někdo žil celý svůj život.

Situace zašla tak daleko, že někteří japonští senioři začali páchat drobné krádeže schválně, aby skončili ve vězení. Nejde přitom o agresivní zločince. Často se jedná o staré ženy nebo muže, kteří ukradnou jídlo či drobnosti v obchodě jen proto, aby byli zatčeni. Téměř dvacet procent japonských seniorů žije pod hranicí chudoby a základní důchody často nestačí ani na běžný život v drahých městech jako Tokio. Někteří staří lidé tak vnímají vězení jako poslední sociální jistotu. Místo, kde si s nimi někdo alespoň promluví.

Je to absurdní a tragické zároveň. Pro část populace se totiž cela stala méně děsivým místem než vlastní prázdný byt. Samota dokáže být natolik zdrcující, že i ztráta svobody působí jako menší zlo.

Ne celé Japonsko ale vypadá stejně. Často se zmiňuje Okinawa, kde stále přežívá silný komunitní život. Senioři se pravidelně setkávají, společně jedí, tráví čas venku a funguje zde tradice „moai“ čili skupin vzájemné podpory mezi sousedy a přáteli. Právě mezilidské vztahy se podle odborníků stávají klíčem k prevenci kodokushi. Tam, kde lidé znají své sousedy a pravidelně se vídají, je mnohem menší šance, že někdo zemře bez povšimnutí.

Místní komunitní centra pořádají společná setkání, kurzy nebo obyčejná posezení u čaje. Zní to banálně, ale právě obyčejný lidský kontakt může rozhodnout o tom, zda člověk zestárne důstojně, nebo zmizí v naprosté izolaci.

Kodokushi je možná nejděsivější právě proto, že se jedná o skutečný problém. V mnoha zemích přibývá lidí žijících o samotě, populace stárne a mezilidské vztahy se přesouvají do online prostoru. Člověk má stovky kontaktů v telefonu, ale nikoho, kdo by zaklepal na dveře, když několik dní neodpovídá. Kodokushi funguje také jako varování pro moderní společnost, v níž jsou lidé neustále propojeni online, ale čím dál méně skutečně spojeni mezi sebou.

Zdroj: silvereco.com, japan-forward.com, japantimes.co.jp